Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem top amatér, říkával něžný buldozer Bud Spencer

aktualizováno 
Byl olympijským plavcem, doktorem práv, spisovatelem, pilotem, skladatelem, zpěvákem. Jen za herce se nikdy nepovažoval. Přesto zná svět Buda Spencera právě z filmů. „Vždy jsem byl jen začátečník,“ říkal o svém hraní. Zemřel 27. června 2016.

Bud Spencer byl mužem mnoha vášní. | foto: Profimedia.cz

Filmová kariéra se mu snesla k nohám čirou náhodou, bez patosu, zato s velkolepou bizarností. Na dostaveníčku ohledně role ve filmu „Bůh odpouští, já ne“ mu filmaři dali tři otázky. Zajímalo je, zda umí jezdit na koni, zda mluví anglicky a zda se bude holit. Na všechny odpověděl záporně, a to páni od filmu rozhodně slyšet nechtěli.

Nakonec mu však roli nabídli. Nikoho s tak velkou postavou totiž nesehnali, tak co jim zbývalo. A on kývl, bylo mu 38 let. „Musel jsem platit složenky,“ objasňoval později. Předtím už se, také kvůli svému urostlému tělu, ve filmech několikrát objevil, měl však jasno: hercem nikdy nebude.

Nakonec natočil přes sto filmů. Jen si kvůli nim musel změnit jméno.

Úspěšný kuřák v bazénu

Podívejte se nejen na Budovy rány a facky

Narodil se jako Carlo Pedersoli v roce 1929 v Neapoli v rodině úspěšného podnikatele. Když však otcova továrna vzala za své při náletech, rodina se přestěhovala do Říma. Tam se s hrůzami války setkal znovu. Na železničním nádraží San Lorenzo vystoupil jednoho červencového dne roku 1943 jen hodinu předtím, než za sebou nechal spojenecký nálet tisíce mrtvých.

Mladý Carlo se tehdy vracel z Terstu z plaveckých závodů. Plavání bylo totiž jeho světem. „Plavat jsem se naučil, když mi byly čtyři roky. Hodili mě do moře, buď začnu plavat, nebo umřu,“ vzpomínal. Začal plavat a plaval výtečně, měl dar a instinkt a především měl úspěchy.

V roce 1949 se stal italským šampionem ve volném stylu, o rok později prvním italským plavcem, který zdolal sto metrů volným stylem pod jednu minutu, potřeboval k tomu o deset vteřin méně. Nakonec se italským mistrem stane celkem sedmkrát, třikrát navíc jako junior, další čtyři národní tituly má ze štafet, účastnil se olympijských her v Helsinkách v roce 1952 a o čtyři roky později v Melbourne. Úspěchy sklízel i jako hráč vodního póla.

Byl italským hrdinou, na jeho tréninky se chodily do bazénu Foro Italico dívat davy fanoušků. „Když přišel, všichni křičeli: Pedersoli je tady!,“ vzpomíná jeden z nich Mario Girotti, toho času zapálený plavec, ale hlavně muž, s nímž se Pedersoliho kroky později významně protnou, i když ho podle jména nejspíš nepoznáme. Tehdy v bazénu o sebe však ti dva nezavadili. A sportovní ikona Girottiho tehdy dokonce trochu zklamala, nebylo moc nač se dívat, čeho se od ní přiučit. Carlo Pedersoli toho totiž ve vodě nikdy moc nepředvedl. Trénink vždycky vlastně odbyl, v bazénu byl jen chviličku.

On totiž netrénoval rád. Jeho vítězství nebyla vydřená, zrodila se spíše jen z talentu a lásky. „Úspěch přišel automaticky, já jsem netrénoval a vítězil,“ přiznával Carlo Pedersoli později. „Jakkoli to zní domýšlivě, kdybych nekouřil a trénoval poctivěji, mohl jsem být druhý, třetí nejrychlejší plavec na světě,“ dodával. Jenže on kouřil a plaval podle instinktu. Když zjistil, že výsledky už nejsou špičkové, zabalil to. Své sportovní roky však do konce života považoval za nejkrásnější období.

Sbohem, Carlo, narodil se Bud

Do sedmadvaceti let, kdy se sportovním plaváním přestal, toho však stihl více než sklízet úspěchy v bazénu, kouřit a jezdit jako celebrita v nejnovějších autech. Žil s rodinou v Brazílii, kde se naučil portugalsky a živil se jako dělník, boxoval v těžké váze (všechny zápasy vyhrál), strávil nějaký čas studiem chemie na univerzitě, vystudoval s doktorským titulem právnickou univerzitu a také se otřel o film.

Talentovaný sportovec s trochu nenuceným přístupem k životu. Carlo Pedersoli, jehož však známe hlavně jako Buda Spencera.

První roličku dostal v roce 1949 a další následovaly v padesátých letech, všechny dostal samozřejmě kvůli své urostlé, atletické postavě. Ale příjmu z toho moc nebylo, živil se jako předák na stavbě dálnice ve Venezuele, poté jako mistr v automobilce Alfa Romeo. U dělnických profesí ovšem nezůstalo, v letech 1960 až 1964 pracoval renesanční muž Carlo Pedersoli v nahrávací společnost RCA. Skládal písně, převážně popové či folkové. Poté založil vlastní produkční firmu na dokumentární pořady a televizní reklamy.

A potom se na něj v roce 1967 obrátil režisér Giuseppe Colizzi, aby mu položil ony tři otázky. Prozraďme však poctivě, že to nebyla návštěva z čistého nebe, filmař byl známým Pedersoliho ženy Marie, která byla navíc dcerou vlivného filmového producenta. Pedersoliho odpovědi štáb příliš nepotěšily, ale jeho téměř 120 kilogramů a 194 centimetrů ano, právě to do svého westernu potřebovali. Prošel mu i onen plnovous, trval na něm proto, že se obával, že role legračního kovboje nemusí jeho pověst právě pozlatit. Prostě nechtěl, aby ho ve filmu poznali jeho přátelé a partneři.

Pomohlo mu tedy i přání filmařů, aby si zvolil anglické umělecké jméno, to kvůli lepšímu marketingu v zahraničí. Dal dohromady svou lásku k pivu Budweiser a respekt k herci Spenceru Tracymu a narodil se Bud Spencer. Chtěl se za něj schovat, nakonec však se svým pseudonymem sroste. Ale ještě k sobě potřeboval parťáka.

Facka – a spadnu jak holub

Původně jím měl být herec Peter Martell, jenže ten jednoho večera netrefil v hádce svou milenku a nakopnul místo ní zeď takovou silou, že si zlomil nohu. Místo něj tedy k zarostlému Budu Spencerovi přivedli blonďatého mladíka s pomněnkovýma očima a jménem Mario Girotti. Teď mu už obr jen tak neuteče.

Stanou se filmovými i osobními parťáky, k Budu Spencerovi přibude Terence Hill. Nerozlučná dvojka, nemotorný, líný obří silák s dobrým srdcem a nijak bystrou hlavou a elegánský chytrák s nakažlivým úsměvem a rychlou akcí.

Na Divoký zápas se Bud Spencer a Ternece Hill vydali ve filmu Průseráři ještě v roce 1994.

Od začátku natáčení bylo jasné, že to mezi nimi funguje, bylo to jako namíchat ty správné ingredience. „Jak tuhle bitku ukončíme?“ ptal se na place Buda Spencera při akci Terence Hill. „Hele, víš, co udělám?“ vymýšlel obr. „Dám ti facku a ty...“ Blonďák štíhlý jako proutek věděl: „A já spadnu na zem jako podťatý, jako trefený holub.“ Právě tak se zrodila ona ikonická rozmáchlá facka, která se stane kromě zahazování protivníků do všech stran, vbíjení jejich hlav mohutnou pěstí do země a srážení lebek po dvou obchodní známkou rozzuřeného lenocha.

Že ti dva k sobě patří, poznal Giuseppe Colizzi hned na prvních veřejných promítáních filmu. „Když jste na scéně s Budem oba, obecenstvo cítí tu chemii, směje se. Takže ať je to cokoli, a já nevím, co to je, budu vás držet dohromady,“ vzpomínal na režisérova slova Terence Hill. Režisér rozhodně nebyl jediným z filmařů, kdo potají chodil na promítání svého díla. V biografech trůnil i obr s plnovousem. „Nebyl jsem profesionální herec, nikdy jsem to nestudoval, takže jsem potřeboval pochopit, co vlastně dělám a co má rádo publikum,“ líčil Bud Spencer. A tato pokora, pokud jde o herecké řemeslo, mu zůstala.

Duo, v němž nebyl nikdo ten druhý

Možná právě proto bylo jejich dlouhé profesionální partnerství i osobní přátelství tak harmonické. „Terence Hill je herec. On hrál. Já jsem tam byl,“ hodnotil své angažmá Bud Spencer. „Naše ega se nikdy nesrazila, protože on byl herec a vždy byl připravený. Já byl vždy začátečník.“ Terence Hill si často odřekl večeři se štábem, do noci studoval svou roli, připravoval se a vymýšlel, co obměnit. „Já tedy večeři vynechal jen zřídka, byl jsem při přípravě svých scén línější, byl jsem instinktivnější a hodně mi pomohly předchozí sportovní aktivity a fyzické charakteristiky,“ soudil Bud Spencer. „Byli jsme tak jiní, že mezi námi nebyla ani žárlivost, ani závist.“

Ternce Hill to vidí stejně. „Kdo z nás hrál druhé housle? To je obtížná otázka, protože jsem se tak nikdy neptal,“ uvedl v jednom rozhovoru. „Pokud jsem to byl já, jsem šťastný. Pokud on, jsem šťastný taky.“

Westernů se drželi dál. V roce 1970 posunuli žánr směrem ke komickému westernu, to díky režiséru Enzu Barbonim. Vyžadovalo to od něj odvahu, všichni producenti jej totiž původně se scénářem vyhodili: Co tam dělají tak dlouhé dialogy? Kde jsou bitky? Kde jsou mrtvá těla? Snímek Pravá a levá ruka ďábla se však stal trhákem a vytyčil směr, jehož se Bud Spencer a Terence Hill dál drželi. „Neměli jsme rádi násilí, proto je v našich filmech násilí legrační,“ vysvětloval Bud Spencer a zdůrazňoval, co jeho filmy spojuje: jakkoli jsou povrchní, což připouštěl, jsou o zápasu za spravedlnost, o potrestání bezpráví.

Bud Spencer s Terencem Hillem sázeli jeden film za druhým a gigantický neherec se stával i scenáristou, režisérem a skladatelem hudby. Kromě toho taky pilotem, inspirovalo ho k tomu jedno z jeho natáčení, a spisovatelem.

Futtetinne, futtetinne

Vše, co přicházelo, bral jako výzvu. „Dělám cokoli, můj život byl trvalé hledání hranic. Považuju se za top amatéra,“ říkal se sebeironií. Jeho přístup k životu rámovalo neapolské „futtetinne“ – „zůstat v klidu“.

Bud Spencer má na kontě též několik knih.

Ještě jedno motto měl: „Jím, tedy jsem“. „Vždycky jsem byl hladový,“ vypráví ve videosérii na svém oficiálním webu a vzpomíná, jak jako malý snědl všechno pohoštění, které jeho matka připravila pro hosty otcovy partie pokeru. „Dvacet porcí těstovin a fazole? Zmizelo to ve čtyřech minutách. Při všech těch sportech, co jsem dělal, jsem nemohl být tlustý,“ líčí. Jedl tak moc, že se na jeho hodování ostatní sportovci na závodech chodili dívat.

Všechny výzvy, které mu osud postavil do cesty, však za to nestály. Bud Spencer jeho reputaci neuškodil, ale lákání Silvia Berlusconiho ano. Na jeho nabídku kandidovat za Forza Italia Carlo Pedersoli bůhvíproč kývl. Byla to fraška. „Každou chvíli jste očekával, že chytne hlavy obou z nich a plácne s nimi o sebe, jak to dělal bezpočtukrát na plátně,“ popisoval list La Republica trapnou tiskovou konferenci, kde seděl Pedersoli mezi dvěma politiky, nechutnými jako z karikatury. Jenže Pedersoli prý nic neudělal, jen seděl a řekl pár slov o tom, jakou hodnotou je rodina a vlast. Naštěstí to trápení netrvalo dlouho, z politiky zmizel rychle.

Ony hodnoty však sám respektoval, byl tradičního založení a nikdy se netajil vírou v boha. „Až mě bůh zavolá, budu chtít jít a podívat se, co se stane. A když se nestane nic, budu naštvaný. Protože bůh mě po šestaosmdesát let každé ráno budil, abych nakonec nikam nedošel? Tváří tvář mnoha věcem, jimž nerozumíme, na bohu lpím. A doufám, že když zavolá, bude vše jasné. Protože dnes je vše matoucí,“ prohlásil.

Zemřel 27. června v rodinném kruhu. Jeho poslední slova byla: „Děkuju vám.“

Autoři: ,
Témata: Bud Spencer




Dýňové rizoto
Dýňové rizoto

Zdravé a rychlé jídlo pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.