Změnil se váš život hodně, když jste opustil politiku?
Určitě. Velkých změn bylo několik. Tím prvním byl můj odchod do soukromé sféry, a pak jsem prošel i změnami v soukromí. Znovu jsem se oženil a založil novou rodinu.
Zvolnil jste v pracovním nasazení?
V politice jste pořád vidět, je to vyhrocené. Já byl navíc jak ministrem, tak místopředsedou strany. Po odchodu jsem určitě lehce zvolnil, to bylo ale spíš v prvních letech. Postupně jsem začal pracovat pro různé komise, stal jsem se členem NERV, přednáším na univerzitě a pracuji pro jednu z největších investičních společností na světě Goldman Sachs. Takže nyní jsem vlastně zase v jednom kole.
Kolik času věnujete práci denně?
To záleží, ale myslím, že tak osm až deset hodin denně a někdy i víkendy.
Umíte zahálet?
Jo, to zase ano. To umím. Ale když už, tak aktivně. Velmi rád sportuji. Ale přiznám se, že si občas v pátek večer rád naleju dobré víno a koukám na film.
Měl jste vždy tak kladný vztah ke sportu?
Už někdy v roce 1992 jsem si uvědomil, že bych jako ministr nemusel mít zrovna 108 kilogramů živé váhy a rozhodl se, že s tím začnu něco dělat. A to je ta doba, kdy jsem si našel k aktivnímu sportu cestu. Vydržel jsem na ní doteď.
Hrajete golf…
Golf prosím neuvádějte na prvním místě. Ona ho hraje hlavně moje žena, já ji doprovázím.
Jen jí nosíte hole?
To ne, hraji ho též, ale žena ho hraje o dost lépe a také častěji než já. Přiznám se, že jsem ho nejdříve považoval za takový až zbohatlický druh sportu, ale už to vnímám jinak. Za rok mi bude šedesát a vidím, že golf bude jednou sport, který budu moct dělat relativně dlouho.
Byl jsem v Šanghaji a naštvaný a napadlo mě, že poběžím maraton
A jiné sporty?
Velmi rád hraju squash, tenis, lyžuji, jezdím na kole. Ale co mám opravdu moc rád, to jsou dálkové běhy.
Opravdu? Nejste zrovna typ vytrvalostního běžce. Jaký je váš nejdelší běh?
Loni jsem dal maraton, před tím dva půlmaratony. Letos chci běžet další v Budějovicích.
To vás do toho honí žena, že?
Ale kdepak. Právě naopak, myslí si, že to s během občas přeháním. Kroutí hlavou, když vstanu ráno v šest a jdu běhat.
Žena mému rannímu běhání moc nerozumí, přiznává Vladimír Dlouhý.
Jak vás vůbec napadlo začít běhat tak dlouhé štreky?
Ten nápad vznikl na podzim roku 2009, když jsem byl v Šanghaji. Měl jsem depresi, protože jsem se před odletem nepohodl s manželkou. Běžel jsem v hotelu na pásu a hlavou se mi honily různé myšlenky. A pak mi z toho vnitřního chaosu vypadlo: byl jsi populární politik, máš zajímavou práci, přednášíš na škole. Uvědomil jsem si ale přitom, že nechci být jenom poradcem velké firmy a že bych rád zkusil a dokázal ještě něco úplně jiného. A v tu chvíli mi to blesklo: uběhnu maraton.
Vladimír DlouhýNarodil se v roce 1953. V letech 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR, v období 1992 až 1997 ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Václava Klause. V letech 1978 až 1989 byl v Komunistické straně Československa, o dva roky později vstoupil do Občanské demokratické aliance a stal se jejím místopředsedou. V roce 1997 odešel ze všech vládních i politických funkcí. |
Za jak dlouho jste ho běžel?
No, chvilku mi to trvalo. V následujícím roce jsem dal půlmaraton a v tom dalším, tedy vloni, už celý. Velkým poradcem mi byl vášnivý běžec a bývalý guvernér Národní banky Zdeněk Tůma. Já už se vlastně o běh pokoušel v době, kdy jsem byl oplácaný politik. Ale teprve v posledních letech to dělám pravidelně a systematicky.
Jste běžec samotář?
Ano, rád běhám sám.
Posloucháte hudbu?
Občas ano, ale v poslední době běhám bez muziky.
Pokud si něco pustíte, co to je?
Starší rock, ale hodně i klasiku nebo operu.
Jaký máte při dlouhém běhu pocit? Zkuste to popsat.
Hlavně je to pro mě pořád hrozná námaha, ale když pak doběhnete, ten pocit je prostě úžasný. Mám to jako mozkovou hygienu. Ne vždycky se vám v životě daří nebo třeba řešíte něco osobního, a když pak uběhnete těch deset kilometrů, všechno z vás spadne a vracíte se domů jako šťastný člověk. Ten pocit je úžasný, byť trvá jenom chvíli.
Zkusíte něco víc, než je maraton?
Myslím, že ne. Nejsem běžec na dlouhé tratě, spíš budu běhat půlmaratony.
Máte rád výzvy?
Mám. Když jsem maraton doběhl, měl jsem pocit, že v životě dokážu všechno. Takové to pro mě bylo.
Něco málo mám v akciích
Co je vlastně náplní vaší práce?
Zpracovávat a podávat politicko-makroekonomické informace z oblastí, které mám na starosti, a vytipovávat investiční příležitosti. Ale nedělám žádný lobbing.
Kancelář má Vladimír Dlouhý nádherně situovanou v centru Prahy.
Bylo pro vás těžké opustit politiku?
Nijak jsem to neměl připravené, i když mi to málokdo věří. Ale opravdu to tak bylo. Z politiky jsem odcházel především proto, že jsem měl pocit, že už jsem na konci a že už to vlastně neumím dělat dobře. A pak přišla nabídka od Goldman Sachs.
To potěší, že?
Ano, bylo to příjemné. Jde spíš ale o prestiž než o peníze. Mimoto potkávám spoustu velmi zajímavých lidí, to je to, co mě na tom opravdu baví.
A nevadí vám, že hodně lidí vnímá instituce typu Goldman Sachs jako partu bankéřů, kteří jdou jen po penězích a nekoukají nalevo napravo?
Samozřejmě tam jsou tvrdí bankéři, ale je tam také velká skupina lidí, kteří věci posuzují nejen skrze zisk.
Investujete svoje peníze?
Zase tolik jich nemám. Něco málo mám v akciích. S manželkou spíš děláme menší investice v Česku. Bydlíme u Prahy a v místě bydliště jsme koupili ještě jeden domek a ten opravili. Takže moje investování vypadá asi takhle.
Co bylo hektičtější, politika, nebo současná práce?
Myslím, že díky neustálému cestování je to srovnatelné. V poslední době jsem pořád někde. Teď nedávno v Indii, za pár dní zase Japonsko. Je toho dost a je to občas únavné, ale nesmírně zajímavé. Jiné je ale to, že nejsem tak na očích veřejnosti.
Rozumíte tomu, že v současné době jsou lidé na politiku velmi naštvaní?
Chápu to. Ne vždycky, ale rozumím různým aktivitám různých skupin. Nevím ale, zda je zrovna Xman.cz ideálním místem pro řešení těchto věcí. (smích)
Proč ne? I politika patří do mužského světa. Proč je dnes obecné rozhořčení tak masivní?
Finanční krize nebyla pro nás, ale ani pro ostatní ekonomicky vyspělé země, lehkou záležitostí. Lidé najednou začali mít pocit, že nemají perspektivu. Obzvláště lidé kolem čtyřicítky ze středních a nižších příjmových skupin mají pocit, že to nebude lepší do konce jejich aktivního života.
Pletou se?
My se zase nemáme tak špatně, bohužel však chybí ona perspektiva. Ono to jde zvládnout, ale lidem to musí někdo vysvětlit a oni tomu musí uvěřit. Je to ale těžké, když jsou neustále konfrontováni různými skandály: politici, podnikatelé, lobbisti, to všechno vnímá občan velmi negativně. Lidé nejsou hloupí. Kdyby tohle nebylo, věřím, že přijmou i ty reformy, které skutečně jsou důležité.
Co je důležité pro vás osobně?
Žena by řekla, že práce, ale tak to není. (smích) Je to rodina. Myslím si, že bychom si to měli víc připomínat právě v téhle těžké době. Rodina vám totiž vštěpuje základní vzorce chování: slušnost, pracovitost, respekt vůči znalostem, věku.
