Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Velká mela. Před osmdesáti lety vyhnali Londýňané fašisty z ulic

aktualizováno 
V říjnu 1936 hnali fašisty z londýnského East Endu Židé, Irové, věřící i komunisté, socialisté, anarchisté. Dělníci z přístavu i železnic. Chlapi z tělocvičen i matky a děti. Všichni. Davy lidí. Museli se ale vzepřít nejen fašistům, policii a zákonům, ale i centrálám vlastních organizací.

Zaťaté pěsti a solidarita. Dál nepojedu, oznámilo policii několik tramvajáků. Ze svých vozů udělali barikádu. | foto: Profimedia.cz

Byl to grandiózní, epický plán, politicky ambiciózní a samozřejmě v paramilitaristickém hávu. Jeho autor sir Oswald Mosley se ostatně inspiroval u svého vzoru Benita Mussoliniho. Ano, 4. října roku 1936 se měla odehrát britská verze pochodu na Řím. Začátek fašistické cesty k moci.

Všechny náležitosti byly vykresleny s fašistickým apelem na masovou teatrálnost. Dějiště: londýnský East End, „doupě židovských krys“, které způsobují všechny ekonomické i politické problémy obyčejných lidí. Scénář: čtyři shromažďovací místa, čtyři pochody, v sevřených vojenských formacích, čtyři mítinky, na všech bude řečnit sir Mosley. Kostýmy: stranická vojenská uniforma s černou košilí podle vzoru Mussoliniho násilníků.

Fotogalerie

Byl to působivý plán, měl ponížit „židáky“, ukázat, jak vypadá vláda tvrdé ruky na britských ulicích. A působivě, velkolepě také dopadl. Jen pokoření se nedostalo těm, jimž fašisti určili roli lovené zvěře. Z East Endu totiž potupně prchal sir Mosley se svými zhruba pěti tisícovkami stoupenců. Proti antifašistům, jichž vyrazilo do ulic podle některých zdrojů až tři sta tisíc, je nemělo šanci ochránit ani sedm tisícovek policistů, ani zbraně, které si fašisté donesli.

East End plný strachu a tísně

Když však Londýn začaly zaplavovat plakáty, které na provokační pochod Mosleyho Britského svazu fašistů zvaly, vyvolalo to ve čtvrti plné Židů a jiných přistěhovalců šok. Doba totiž svěděla, pálila, naháněla strach. V Německu přijal před rokem Hitler Norimberské zákony. Ve Španělsku došlo před pár měsíci k frankistickému povstání, po němž následovala antifašistická obrana republiky spojená s částečným pokusem o anarchistickou revoluci, zatím však bylo nerozhodnuto. Itálii už dlouho ovládal el duce.

Z krajní pravice se však stahovaly mraky i v Británii. Fašisté šlechtice a zkušeného politika Oswalda Mosleyho nebyli okrajovou silou. Jejich šéf se objevoval po boku politických i ekonomických elit, na ruku mu šel tisk. „Sláva černým košilím!“ hřímal jednou titulek listu Daily Mail.

O sebevědomí britských fašistů svědčil ostatně už záměr mašírovat East Endem. Podmanění si tradičně přistěhovalecké, dělnické čtvrti, v níž žily desetitisíce Židů, by pro ně bylo vítězstvím strategického významu. Oznamovalo by začátek hubení „krys a škůdců ze stok“, jak Židy nazývali. A rovněž by vrazilo mezi přistěhovalce klín, Mosley se již dlouho vědomě snažil rekrutovat na svou stranu Iry.

To vše zalilo úzké uličky East Endu mraky strachu. Paranoia roztahovala drápy, většinu židovské komunity totiž tvořili přistěhovalci, kteří do Londýna uprchli, aby se vyhnuli pogromům v carském Rusku, Polsku a pobaltských státech. Cítili se štvaným národem, věděli, co jim hrozí. A měli pocit vyloučení ze společnosti. „Moje matka říkala, že na světě jsou dva druhy lidí, Židé a poté ti, co je nenávidí,“ vzpomínal později Bernard Kops, jemuž bylo v roce 1936 deset let.

Jenže jen úzkost v East Endu nebyla.

East End plný zlosti a odhodlání

„Byla to od nich nebetyčná drzost, nemyslíte?“ řekla letos v říjnu redaktoru serveru Forward paní Hannah Grantová. A popsala, jak hektické dny před fašistickou provokací vnímala jako patnáctileté židovské děvčátko: „Pochodovat židovskou čtvrtí a vzít si za cíl imigranty, kteří se tvrdě dřeli, aby měli na kůrku od chleba, to bylo chucpe. Byl jasné, že ulicemi nesmí projít.“

Když policisté narazili na blokády, začali černým košilím klestit cestu násilím.

Když policisté narazili na blokády, začali černým košilím klestit cestu násilím.

East End ovládlo kolektivní odhodlání, bojovná nálada. Na otázku „Co udělají Irové?“ poletovala vzduchem odpověď „Půjdou s námi“. „Věděli jsme, že budou stát po našem boku,“ uvedl letos v září další pamětník Max Levitas. Proč? Kvůli dělnické paměti, když totiž v roce 1912 stávkovali irští přístavní dělníci a jejich děti hladověly, židovské rodiny dělaly sbírky a stovky si jich vzaly do opatrování. Akci organizovaly mladinké židovské anarchistky Nelly Ploshansky a Millie Sabelinsky. „Musely jsme se o ně postarat, neměly co jíst, takže jsme je umístily po soudružkách, co jsme znaly. Děti u nich zůstaly, dokud stávka neskončila, pak se vrátily domů,“ vzpomínala Nelly Ploshansky.

A do vědomí přistěhovaleckého tavícího kotlíku East Endu se to vrylo. „Věděli jsme, že irští dokaři nezapomenou. Chtěli splatit dluh,“ líčil Levitas. Solidarita obyčejných lidí byla silnější než fašistické štvaní a podbízení se irské otázce, taková byla tehdy doba.

Čtvrtí prostoupil slogan „Neprojdou“, inspirovaný heslem „No passaran“ ze španělské občanské války, svítil z bílých nápisů na zdech, čněl z letáků, každému visel na rtech. Dennodenně se konaly mítinky, tiskly se letáky, vznikaly výbory pro první pomoc, pro organizaci odporu. Všichni byli připraveni, Židé, levicové dělníci... ti všichni, ovšem až na vedení jejich vlastních organizací.

„Hlavně pořádek a žádné nepokoje“

Nedělejte z nás hlupáky, soudruzi

Když londýnská centrála komunistické strany svolala na 4. října 1936 manifestaci na podporu demokracie ve Španělsku na Trafalgar Square, mělo to jediný cíl: odvolat své aktivisty a umožnit fašistům pochod čtvrtí East End. „To by byla rána pro tamní dělníky i pro dělníky všude,“ svěřoval se poté v pamětech straník Joe Jacobs.

A vzpomínal, jak se jej a jeho druhy snažili ideologickými poučkami nadřízení přesvědčit o tom, že boj ve Španělsku je důležitější. „Naši vůdci vždycky kázali takovým tím politickým žargonem o situaci ve světě, aby zapůsobili na řadové členy,“ líčil. Dodával, že jeho soudruh tehdy kádrům odpověděl, ať z nich nedělají blbce. Že nejlepší cestou, jak zastavit fašisty ve Španělsku, je přece zastavit Mosleyho v East Endu.

Strana nakonec pod tlakem obrátila a slíbila eastendským protestům podporu. V partajním listu Daily Worker se však slíbená příloha-pozvánka neobjevila. „Nenašel jsem ji ani v novinovém oddělení Britského muzea,“ přiznával po letech Jacobs. A když sháněl podklady pro své vzpomínky, stranický tiskový orgán mu do svého archivu neumožnil přístup. „Nedovolili mi to.“

„Nemohl jsem uvěřit vlastním očím,“ přiznává ve svých pamětech jeden z aktivistů komunistické strany Joe Jacobs. Na mysli má moment, kdy uprostřed příprav na blokádu fašistického pochodu obdržel dokument ze stranického ústředí. „Pokud se Mosley rozhodne pochodovat, nechte ho. Nepokoušejte se o nepokoje. Naším největším problémem bude udržet řád a disciplínu,“ stálo v něm. A aby partaj pro pacifikaci East Endu udělala maximum, svolala na onen den manifestaci do jiné části Londýna.

Jacobs tehdy hořel zlostí, ale nebál se. Partajní direktiva nemohla nic změnit, bylo příliš pozdě. Linii ústředí straníci v praxi odmítli, především však celý East End. „Nikdy jsem nezažil tolik nadšení. Vzduch byl jako zelektrizovaný,“ vzpomíná Jacobs. Pod tlakem nálady strana kurz změnila, organizování protifašistického odporu však sabotovala do posledního momentu.

Komunistické ústředí ale nebylo jediné, kdo zklamal „své lidi“. I Židům z East Endu zbyla jen aktivita zdola. „Židé jsou naléhavě varováni, aby se drželi stranou od trasy pochodu černých košil a jejich mítinků,“ nařizoval list Jewish Chronicle. „Židé, kteří se jakkoli nevinně dostanou do jakýchkoli nepokojů, budou aktivně napomáhat antisemitismu a protižidovskému štvaní.“

Proti pochodu fašistů podepsalo během několika dnů petici sto tisíc lidí, vláda ho i tak povolila. Lidé se s tím nesmířili.

Proti pochodu fašistů podepsalo během několika dnů petici sto tisíc lidí, vláda ho i tak povolila. Lidé se s tím nesmířili.

Nikoho to ale neodradilo. „Bylo to absolutně absurdní,“ vrací se o osmdesát let zpět Kops. A Hannah Grantová přidává sociální vysvětlení propasti mezi židovskou elitou a jejími sousedy: „Oni nežili v East Endu, žili v ́hoiche fenster ́.“ (tehdejší výraz v jidiš pro domy bohatých, s vysokými okny – pozn. red.)

Čtvrť žila, syčela, vřela. Chystala se k boji.

Obušky, barikády i dětské kuličky

Vypukl v neděli 4. října. Mnozí pamětníci popisovali jako první vjem hluk a křik. „Icikové, icikové, přišli jsme zlikvidovat iciky!“ neslo se z jedné strany. „Neprojdou!“ a „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, chceme Mosleyho mrtvého či živého“ z druhé, včetně skandování „Pojďte, frajeři, razíme na ně a zastavíme je! Chtějí pochodovat, nepustíme je!“, to byli irští přístavní dělníci. Přišli.

Orchestry to však nebyly souměřitelné. Zhruba pět tisícovek vyparáděných černokošiláčů stálo proti desetitisícům antifašistů. Podle některých zdrojů proti nim vyšlo do ulic v součtu až 300 tisíc lidí, stáli, skandovali, blokovali. Fašistickému marši se snažilo umožnit průchod na sedm tisíc policistů, včertně jednotky na koních. „Násilí nevzešlo od nás,“ vzpomínala po letech Joyce Goodmanová, „policie mlátila každého, ženy padaly pod koně. Absolutní teror.“ Lidské řetězy však průchod nedovolily.

Když se fašisté nedostali přes Gardiner ́s Corner, pokusily se jim policejní kordony zjednat vstup jinudy. Skrze ulici Cable Street, kterou ono rozhodnutí, ale především jeho následky proslavily.

Během války, která se na ulici rozpoutala, se nerozpakoval nikdo, jen fašisté byli z kola venku. „Policisté srazili k zemi mého bratra,“ vzpomínala letos v září v židovském centru v East Endu pro list The Guardian pamětnice Sally, „policista na koni ho udeřil obuškem. Bratrovi bylo teprve dvanáct.“ Její kolegyně Rene líčila, jak její otec přišel domů zalitý krví.

S Mosleyho černokošiláči se lidé z East Endu vůbec neutkali, potyčky byly jen s policií.

S Mosleyho černokošiláči se lidé z East Endu vůbec neutkali, potyčky byly jen s policií.

Ani obyvatelé East Endu poté však nebyli pacifisty. Fašistům chtěli stát v cestě, byť proti vůli policie. A svou roli měli při protestech všichni, mladí i staří, muži i ženy. Lodníci vytahali ze svých dřevěných bud valníky a povalili je do barikád, tramvajáci nechali stát v cestě policistům i fašistům vozy na ulici. Ústřední pozici měl překocený nákladní vůz, jeden z pamětníků přiznal, že dělničtí militanti pro barikádu vybrali starý, rozbitý, ve frenetických okamžicích se jim však dostal pod ruku jiný, fungující. Povalili právě ten.

Bok po boku čelili fašistické provokaci chasidští židé, katoličtí Iři i ateističtí komunisté, party dělnických amatérských boxerů a zápasníků. Práce však byla pro všechny. Děti, které před rozhodujícím dnem roznášely letáky, plakáty a vybíraly peníze, teď opět běhaly dům od domu, tloukly na dveře a vybízely lidi vyjít na ulici, fungovaly jako kurýři. A taky měly kapsy plné kuliček, házely je pod kopyta policejních koní. „Jak se blížil, počkali jste, šoupli jste je pod něj, on uklouzl a ztratil kontrolu,“ popisuje i po letech škodolibě Hannah Grantová.

„Já se vás nebojím“

Matky a babičky házely z oken a střech na policejní kordony lahve od mléka, smetí a vše, co jim doma jaksi přebývalo, jak diplomaticky vypověděl účastník nepokojů Phil Piratin. „Házely po nich všechno, a tím myslím všechno,“ doplňuje ho mnohoznačně další z pamětníků Charlie Goodman.

Ženy však nebyly jen v bezpečné vzdálenosti a za dveřmi domů. „Všechny holky šly ven s kapsami plnými pepře,“ popisuje vzpomínky své matky, která se nepokojů ve svých sedmnácti účastnila, Angela Davisová. „Vrhaly ho do tváří fašistů. Byly připraveny s nimi bojovat doslova fyzicky. Chtěly stát rameno k rameni vedle přístavních dělníků, pracujících, jako byly ony samy, a socialistů.“

Ženy East Endu

Židovské dívky byly před Cable Street hned dvojím terčem. Jednak fašistických ústrků, jednak filantropického útlaku židovských elit. Ty si pamatovaly, jak viktoriánský antisemitismus zobrazoval přistěhovalecké Židovky jako prostitutky, proto kázal represi předběžné opatrnosti: „Neloudejte se po ulicích za tmy“, „Zříkejte se extrémní módy“, „Zdržte se nadměrného líčení“. A samozřejmě: „Ničeho se nezúčastňujte“.

Jenže beznadějná víra, že rezignace na osobní svobodu ušetří Židy a Židovky nenávisti, nefungovala. A slečny z East Endu se nezříkaly ani líčení, ani večírků, ani angažovanosti. Byly páteří Ligy na obranu nájemníků, která organizovala nájemnické stávky, sbírala peníze na podporu. Před lichvářskými majiteli bytů bránila Liga i Mosleyho stoupence, čímž ho po bitvě na Cable Street připravovala o podporu.

Když se před dámskou palbou shora policisté někde uprchli skrýt do přístřešků, které byly kolem Cable Street rozesety, vydaly se pro ně dámy dolů. „Začaly do bud bouchat a kopat. A k našemu ohromení policisté vycházeli s rukama nad hlavou ven. Kdo kdy viděl vzdát se policistu?“ žasl ještě po letech Goodman.

Jack Shaw, další rušitel pořádku z Cable Street, přidává téměř ikonickou scénu z policejní stanice po nepokojích. Viděl v ní urostlého, ramenatého policistu, jak drží za blůzu mladou ženu, v natažené ruce držel obušek, rozpřáhnutý, jen jen ji udeřit. „Podívala se zpříma na něj a s neskrývaným vzdorem mu řekla: Já se vás nebojím,“ popisuje. Policista na ni zakřičel, že je „židovská děvka“ a zamáčkl ji do cely, podle Shawa však byla vítězkou ona: zosobňovala odvahu a étos žen z Cable Street.

Mýtus o bitvě na Cable Street

Edelweiss Piraten

Byly to ještě děti. Tři ze členů hnutí Edelweiss Piraten, které nacistický stát popravil za odboj.

Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. Po válce však byli problémem i pro spojence.

Fašisté nakonec neprošli, policisté jim oznámili, že jim průchod nedokážou zajistit. Davy triumfovaly. „Všichni se objímali,“ líčil pamětník a historik Bill Fishman. „Ten křik, nedovedete si to představit,“ dodává další pamětnice Beatty Orwellová.

Den nato jel sir Oswald Mosley do Berlína, aby se oženil s celebritou Dianou Mitfordovou, v domě svého přítele Josepha Goebbelse, za přítomnosti čestného hosta Adolfa Hitlera. Necestovalo se mu tam dobře, měl přijet jako vítěz svého pochodu na Řím, do německé metropole však jel jako poražený.

Průzračně čisté vítězství nad černokošiláči to však nebylo. Mnozí protestující skončily na chodnících i na svépomocných stanicích první pomoci s rozsekanými obličeji, modřinami, zalití krví. Devětasedmdesát antifašistů skončilo v celách, kromě nich šest stoupenců opačného tábora. O to však ani tak nešlo. Jde o to, že skončit příběh tím, že na Cable Street se Mosley poslal ke dnu, by bylo opakováním falešného mýtu. Nebylo to tak, jen do 26. října téhož roku podle interních dokumentů jeho partaje stoupl počet členů o dva tisíce. Většina z nových posil pocházela, ano, z East Endu. Mnohé skazky o významu bitvy na Cable Street jsou přehnané.

Podle pamětníků i historiků však přesto měly masové pouliční konfrontace na Cable Street smysl. „Byl to začátek šíření moru ve světě. V dějinách je zapsán jako bod zlomu. My byli lakmusový test pro zbytek světa,“ říká Bernard Kops. Nešlo však jen o vzkaz světu. Obavy, že by Mosley ovládnutím dělnického East Endu nastoupil cestu k moci, se díky nepokojům nezrealizovaly, jakkoli na krátkou dobu posílil.

„Šel bych do toho znovu“

A šlo i ukázku, že solidarita je silnější než sektářství, náboženské hranice, předsudky. „Matka s otcem museli změnit názor a uznat, že ostatní nám přišli pomoci,“ líčil Bernard Kops. Taková vítězství mají váhu. Ano, ve hře byly osobní příběhy, mnozí účastníci protestu si našli cestu do antifašistických sil ve Španělsku, další bojovali proti nacistům jako členové britské armády. Jeden z přispěvovatelů do debaty o bitvě na Cable Street na stránce britských historiků líčí, jak tehdy jeho vystrašenému otci děda vysvětloval, proč se nepokojů účastnil. „Takže díky dědovi byl táta po celý život antifašistou, jako jsem já a mí vnuci. Pět generací proti fašismu, jsem na to hrdý,“ napsal v debatě.

Život změnil 4. říjen 1936 i Williemu Myersovi, nebylo mu tehdy ani patnáct. „Onen den si pamatuju tak živě, vidím ho zcela jasně,“ líčil listu The Guardian. A dodal: „V boji proti fašismu a rasismu jsme pokračovali i po Cable Street. I dnes bych do toho šel, musel-li bych. Nevzali jsme si poučení z minulosti.“ Myslí tím současnou nenávist. „Předsudky se pořád týkají Židů, ale ty ještě horší muslimů. Když dnes slyším o útocích proti muslimům, proti polským lidem, jsem rozzlobený,“ dodal židovský pamětník, který byl svědkem toho, jak vypadá fašistické šturmování i reakce na něj.

Křišťálová Lupa 2016
Autoři: ,






Nejčtenější

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

„Krása je v odvaze být sama sebou.“ K Lindberghově misi se přidala i Uma...
Kalendář Pirelli se představil i v Česku. Dražit se bude na iDNES.cz

Patnáct krásných žen, každý měsíc o třech fotografiích, celkem tedy 36 snímků. Kalendář Pirelli pro rok 2017 je oslavou přirozeného ženského půvabu, fotograf...  celý článek

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.