Přežila několik fyzických útoků, například v New York City ji napadl majitel

Přežila několik fyzických útoků, například v New York City ji napadl majitel salonu a zároveň boxer John L. Sullivan. | foto: Profimedia.cz

Carrie Nationová: vymítala alkohol s Ježíšem v duši a sekerou v rukách

  • 17
"Jsem buldok, který pobíhá kolem Ježíšových nohou a štěká na každého, koho Ježíš nemá rád." Carrie A. Nationová měla o svém poslání jasno. Ježíš neměl rád především ochmelky a Carrie proti nim bojovala zarputile a neúnavně. Do jejich barů dělala nájezdy se sekerou v ruce. Neměla ji jen pro okrasu.

Rozvalily by se přitom i zdi Jericha. Ty scény, to byly obrazy vzdouvající se bouře. Křižáckých výprav. Božího soudu na mizejícím Divokém západě. Sto osmdesát centimetrů vysoká a osmdesát kilo vážící žena v puritánsky strohém oděvu a s blesky v očích naháněla strach už sama od sebe - a co teprve, když ji na ulici doprovázela armáda stejně fanaticky naladěných spolubojovnic.

Za zpěvu náboženských písní, zatímco kolem sebe metala citáty z Bible a výhrůžky peklem, si Carrie Nationová proklestila ve městě cestu do nejbližšího baru, kde spustila svou mši. Místo Božího slova při ní však přišla řada na sekeru, s níž se za roky tažení proti alkoholu dovedla ohánět: zatímco se pijani, notorici a baroví povaleči překotně a nemotorně schovávali pod stoly a lavicemi, Carrie Nationová systematicky ničila jak nábytek, tak především všechny lahve a pivní sudy, které za pultem našla.

Alkohol tekl proudem po podlaze, byl to smutný pohled.

Bible a alkoholismus: něco jako sudičky

Narodila se v roce 1846 v rodině majitele plantáží a dvorní dámy anglické královny. Či přesněji, její matka si myslela, že jí je, než dospěla k přesvědčení, že je samotnou královnou. O svém dětství Carrie Nationová ve své autobiografii nemluví, podle profesorky Fran Graceové jen naznačuje, že bylo komplikované. Vychovávali ji otroci, tak to prý podle matky bylo nejlepší, a ke stolu s rodiči směla k jídlu usednout až jako starší.

Už jako malá byla zapálenou čtenářkou Bible a formovaly ji hned dvě podoby víry. Jedna chladná, odměřená, kterou znala od svých panovačných rodičů, druhá extatická, plná vášně v srdci, s jakou se setkala na zakázaných shromážděních otcových afrických otroků.

Když se v jednadvaceti provdala za lékaře Charlese Gloyda, byly všechny ingredience, které z ní později udělaly reformátorskou bojovnici proti alkoholu, pohromadě. Milý doktor a pozdější pastor Gloyd byl totiž (a to Carrie nevěděla) beznadějným pijanem. Pár kvůli tomu nevedl šťastný život, a když se mu narodilo duševně postižené dítě a pastora necelý rok nato alkohol zabil, silně věřící Carrie onen vzkaz bez váhání pochopila: Bůh je ztrestal za manželovo opilství.

Vezmi si něco do rukou a všechno to tam roztřískej

Cesta k raziím po barech však nebyla přímočará, především tu byly obrovské finanční starosti. Zatímco dcerku odložila do léčebny, živila se jako učitelka, po svatbě s pastorem Davidem A. Nationem se neúspěšně pokoušeli farmařit v Texasu, ona sama pak vedla hotel, nejprve v Missouri, poté v Kansasu. Právě tam vstoupila v roce 1889 do ženského křesťanského protialkoholického hnutí.

Někdy přišla do baru večer před razií. Přemlouvala barmana, aby zahalil sochy s odhalenými prsy a nestoudné obrázky. Když druhý den zjistila, že neuposlechl, vzala věci do svých rukou.

A svým způsobem též na kazatelnu. Se sebejistou dominancí psávala svému muži jeho kázání, která často prokládala výpady proti tabáku a kořalce. Musela být k nesnesení, v kostele sedávala v první řadě a před manželovými farníky jej instruovala, kdy zvýšit hlas, kdy zpomalit a když měla pocit, že již řekl vše, co měl, rozhodla: "To je pro dnešek vše, Davide."

K nepřehlédnutí nebyla ani u křesťanských žen. Nejenže se snažila organizovat i chudé ženy, což filantropickým paničkám ze střední třídy nebylo po chuti, navíc začala tvrdit, že je v přímém kontaktu s Bohem. V roce 1891 ji vyhodili.

Do protialkoholické agitace se tak pustila sama. Situace jí navíc vyšla vstříc, o rok později totiž kansaský stát zavedl prohibici, s výjimkou alkoholu pro lékařské účely. Vyhráno ovšem nebylo, pijácké salony zákaz kompletně ignorovaly. Netratily ani městské úřady, výměnou za přehlížení totiž dostávaly tučné úplatky. To Carrie Nationovou rozezlilo. Vartovala před bary a jejich majitele vítala slovy "Dobré ráno, ničitelé mužských duší", zpívala před nimi písně proti alkoholismu.

Byla však stále zoufalejší, dodržování zákona se jí prosadit nedařilo. Obrátila se proto podle svých slov s prosbou o pomoc na Boha a 5. června roku 1899 ji vyslyšel. "Vydej se do Kiowy, budu s tebou," nasměroval ji prý. A dodal: "Vezmi si něco do ruky a všechna ta místa v Kiowě roztřískej."

Nejrozumnější věc, co jsi mi kdy řekl

Carrie Nationová nelenila. Jen o dva dny nato byla v Kiowě a svou premiéru si odbyla v podniku Dobson's Saloon. "Muži, přišla jsem vás uchránit osudu pijanů," ohlásila a začala systematicky plundrovat vnitřek podniku. Pak zvládla ještě dva další, jako munici a zbraně používala kameny, lahve, cihly a kulečníková tága. Poté město zachvátilo tornádo – jasné znamení, že Bůh je spokojen.

Jezdila od města k městu a v zavazadle si zprvu vozila železnou tyčku a klacek. Se sekerou bys udělala ještě větší škodu, odtušil v hořkém žertu z jejího počínání stále nervóznější manžel. "To je ta nejrozumnější věc, kterou jsi mi řekl od doby, co jsem si tě vzala," řekla ona.

Sekera se od té doby stala její obchodní vizitkou a její renomé rostlo. Na zastávkách svého tažení byla schopná zformovat do útoku stovky žen, ve městě Topeka s ní táhl ulicemi patnáctitisícový dav, v Arkansasu paralyzovala město, když se svými stoupenkyněmi zavřela místní podniky, které oplátkou přestaly platit úplatky radnici. Svými raziemi poctila podle profesorky Graceové stovky salonů a mnohdy se jí věci vymkly z rukou.

Ničila též lékárny, které prodávaly alkohol na předpis, nejméně jednatřicetkrát byla ve vězení, nálepky na nálevních pultech barů začaly hlásat: "Všichni vítáni, kromě Carrie Nationové."

Americká hvězda, co rozuměla marketingu

Stala se symbolem. Středozápad jí rozuměl a její divokou stránku přecházel, na severovýchodě, v centru odpůrců prohibice, ji nesnášeli, na východním pobřeží ji zesměšňovali jako megalomanskou frigidní šílenou figuru. Moc jí nepomohlo, když zatleskala atentátu na prezidenta Williama McKinleyho, protože měla za to, že potají pil alkohol, takže si to zasloužil.

Byla výtečnou řečnicí, ovládala marketing, na konci života se věnovala chiropraktice.

Bojem proti alkoholu a kouření se její agenda nevyčerpávala. Bojovala proti potravinám z dovozu i módě kralujících korzetů, ničícím ženské tělo, a asi i proto, že sama ho nenosila, byla vnímána jako příliš nekonformní. Ještě kontroverznější bylo její úsilí o volební právo žen. Politika vede k intrikaření a korumpuje, bránili pokrytecky mužskou nadvládu konzervativci. Spolu se ženami pustíme k volebním urnám morálku, namítala ona. A pokračovala: "Upíráte mi právo volit, beru si tedy do rukou kámen."

Dovedla však mnohem víc než jen pustošit nálevny. Vydávala vlastní list Smasher's Mail (jejím společníkem byl paradoxně majitel salonu) a perfektně se vyznala v marketingu, finance ostatně potřebovala na tučné pokuty. Ostatně, nejen kvůli nim se s ní manžel rozvedl.

Na svých cestách vozila a prodávala své propagační fotografie, její ženská armáda si kupovala odznaky "Ochránkyně domova" (samozřejmě proti morálnímu úpadku a alkoholismu). Největší trefou byly malé, připínací sekerky: spustily konzumeristické šílenství a kupovali si je i ti, jimž byla celá její kauza jedno.

Leckdy vydělávala i tři tisíce dolarů týdně. Značná část té sumy pocházela z jejích veřejných vystoupení. Zvali ji na Broadway, do kabaretů i na univerzity. Přednášela nejen ve Spojených státech, ale i ve Velké Británii a Kanadě. Uměla bavit, byla výtečnou řečnicí, vtipnou, pohotovou, sarkastickou.

Jiná Carrie Nationová?

To nám, přiznejme si, portrét suchopárné puritánky, která umí jen hltat citace z Bible, trochu narušuje. Její show byly proslavené a z univerzitních kampusů nedostávala pozvánky proto, že by se z nich chtěla stát centra boje za prohibici. Rozpustilí studenti prostě věděli, že to bude zábava.

"Prosíme, zachraňte nás. Přijeďte do New Heaven, nevěřila byste, co tady musíme jíst. Servírují nám tu jídla s omáčkou z brandy či šampaňského, jídla připravovaná na destilátech," popisuje profesorka Graceová potměšilé telegrafické pozvánky, které si z ní utahovaly. Dodává, že jedna její část věděla, že to jsou šprýmy, nakonec si však Carie Nationová řekla: "Proč vlastně ne? Třeba z toho bude aspoň něco." Její univerzitní show bývávaly narvané.

A leckdy zábava neskončila ani potom. Jednou za ní přišli studenti na hotelový pokoj s prosbou o společné foto. Jenže s sebou propašovali cigarety a skleničky s ginem a pivem, na fotce je tak bojovnice proti alkoholu jako na výtečné party s rozpustilými mladíky. A, jaký paradox, je to snad jediná fotka, na níž vypadá šťastně, ne zachmuřeně. Myslím, že byla hravá a žertovná, říká Graceová, všichni fotografové ji ale chtěli mít vážnou. Jen tím to ovšem asi nebylo, sama ostatně prohlásila: "Nikdy se nechci nechat vyfotit bez Bible, mé neustálé a božské společnice."

Jednorozměrná ikona tak byla možná ve skutečnosti složitější. Jen její vztah k narušené dceři: péče ženy, která měla ve štítu titul Ochránkyně domova, rozhodně nebyla předpisová. Její vnučka, která život babičky zkoumala, pak zpochybňuje, že by šel její život redukovat na tvrdošíjnou víru. Proč mluví všichni jen o víře? namítá. Předně to prý byla zkušenost ženy, která měla za sebou tvrdý život bez peněz. A která věděla, jakým lákadlem a metlou zároveň je alkohol pro rodiny z pracující třídy.

Když však čtete paměti psané její vlastní rukou, jsou stránky plné Boha. A zápalu, bojovala doslova do posledních dnů. V roce 1910 založila vlastní školu, křižovat zemi však nepřestala. Svou finální řeč přednesla 13. ledna 1911.

Vše šlo dobře, najednou však zalapala po dechu: "Udělala jsem, co jsem mohla." Upadla do kómatu, zemřela půl roku nato. Následujícího roku stát Kansas přiznal ženám volební právo.

,