Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Černobyl, to je teď spousta zeleně, losi a vlčí smečky, říká zooložka

aktualizováno 
Je to prý jako prsatá ženská s velkorysým výstřihem nebo autonehoda. „I když víte, že nemáte, prostě se podíváte,“ říká zooložka Lucie Pleštilová. Prohlídka černobylských ruin, jichž se po třicet let zmocňuje příroda, jí přišla inspirující. „Teprve až teď, když koukám na vlastní fotky, mě začíná pořádně mrazit v zádech,“ dodává.

Opuštěného místa se zmocňuje divoká příroda. | foto: Lucie Pleštilová

Byla jste v Mexiku, Tibetu, cestování vám není cizí, ale jak vás proboha napadl Černobyl?
Vlastně to vymyslel táta. My spolu na Ukrajinu dřív hodně jezdili. Východ je takový sympatičtější, divočejší. Na západ mě to nikdy moc netáhlo, byť připouštím, že Čína byla už trochu moc východ. A jednou mně táta zavolal a mezi řečí se mě optal, jestli bych nechtěla do Černobylu. Chtěla.

Fotogalerie

Jestli tomu rozumím správně, tatínek vás nemá moc v lásce?
Naopak, miluje mě. O tom, že bych se někdy ráda do Černobylu podívala, jsme spolu mluvili už tak před deseti lety. A teď, když přišlo na přetřes výročí havárie, se to konečně podařilo uskutečnit. Byl to dlouho sněný a nakonec splněný sen.

Tím tedy odpadá otázka, jak se k tomu postavili vaši rodiče...
Doma dobrý. Spíš lidi okolo se vyptávali, jak to budeme s přítelem dělat, jestli budeme chtít mít někdy děti. Ale za ty dva dny pobytu v černobylské zóně jsme dostali asi takovou dávku radiace, jakou nasbíráte během jednoho zaoceánského letu nebo při rentgenu. Zase tak žhavé to nebylo.

Rabování: z Černobylu na blešák

Co jste od toho výletu vlastně očekávala?
Místa z fotek a obrázků, to profláklé ruské kolo, veřejný bazén, náměstí. No, jako zooložku mě čekalo trochu zklamání.

Pročpak?
Je obecně známá věc, že se tam poslední léta hodně rozmáhá divočina. Žijí tam losi a velké smečky vlků. Těšila jsem se, že z té divočiny vyrostlé na základech města něco uvidím. To se nenaplnilo. Na to onen výlet moc zaměřený nebyl. A ještě drobnost, když tam přijedete na přelomu dubna a května, nevidíte nic jiného než zeleň, prostě strašně moc listí a to je všeho. V zimě by to asi bylo lepší. Takhle prostě stojíte v lese a občas zahlídnete barák.

Stálo to tedy vůbec za to?
I tak to bylo skvělé. Protože kromě toho, že je tam všechno vyrabované, roztřískané a rozkradené, už vlastně na té přírodě není nic vidět, žádné narušení. Staré borovice z Červeného lesa, kterému se začalo přezdívat pro změnu barvy, kterou způsobil ten první největší mrak radioaktivního spadu, už skoro zmizely. Teď už to zmladilo a roste do zelena. I ve městě je plno nejrůznějších okrasných kytek, křovin. Spousta šeříků a ptačích zobů roste přímo uprostřed haly opuštěného výrobního závodu na televize. To je pecka. Je to třicetileté sukcesní stádium, nenarušené člověkem. Kam se hrabou důlní výsypky, to jinde neuvidíte.

Podívejte se na Černobyl z dronu:

Celá oblast je rozdělená na dvě zóny, to je podle úrovně radioaktivity?
Ano, od reaktoru jsou vyznačené dvě zóny. První do deseti kilometrů, další do třiceti. V té první nesmí nikdo trvale žít, ale normálně tam pracují lidé na opravě sarkofágu. Jen je vždycky po odsloužených třech dnech na týden stáhnou zpátky. Takhle tam funguje kolem dvou tisíc lidí. Původní betonový sarkofág, do kterého zničený reaktor uzavřeli, měl totiž životnost jen třicet let. Teď s pomocí EU postavili nový, který na ten starý nasunou.

A ona druhá zóna?
Tam teď trvale žije kolem stovky stopadesátky lidí. Vesměs důchodového věku. Jinak v městečku Černobyl, které je v druhé zóně, normálně funguje sámoška, kde pořídíte všechno potřebné. Chleba, vodku. Další vodku. Pivo. Ta vodka tam stojí deset korun. Taky tam je turistický hotel, kde cestovatelé ve směru první zóny stráví noc.

Ruské kolo jako z hororu. Tuhle fotku musí mít každý návštěvník Černobylu.

Ruské kolo jako z hororu. Tuhle fotku musí mít každý návštěvník Černobylu.

Zeleň si proráží cestu betonem.

Zeleň si proráží cestu betonem.

Ale když je tam tedy tak bezpečno, proč to tak ostře hlídají?
Osobně si myslím, že nejvíc kvůli rabování. Je to tam strašně rozkradený, prostě Ukrajina, i když ono by to v Česku bylo totéž. Došlo k případu, kdy z těch zamořených baráků prodávali někde na blešáku odmontované radiátory. Takže si domů přinesete kus železa, které září, a ještě si v tom zatopíte, aby to zářilo ještě víc. Ve všech elektronických zařízeních, která se tam povalují, jsou už dávno vyloupané měděné dráty. Takže vojáci hlídají, aby nikdo nepřekročil dobu bezpečnou k pobytu, aby se nekradlo, aby se neodnášely žádné biologické materiály.

Měli jste možnost třeba mluvit s někým z místních?
Ne. Jednak neumíme rusky ani ukrajinsky, navíc se lidi moc bavit nechtějí. Ale povedl se nám v Kyjevě takový malý večírek s místníma, kteří si nás všimli v hospodě. A hnedka se ptali: „Na dovolený? A kam?“ A my že z Černobylu. To nedokázali pochopit, co jsme tam jako mohli hledat. Pro ně to prostě nemá tuhle atraktivitu. Oni to neberou jako něco zajímavého.

Takže nemůžete říct, jaký mají asi místní pohled na turisty?
Přijde mi, že nechápou, proč to chceme vidět. Ale mají z toho nějaké prachy, tak to berou. I když Ukrajina není Rusko, pořád tam mají takový „sovětský“ pohled na lidský život. Že vlastně nic neznamená. Pochopili jsme, že místní vlastně nebyli ani tak naštvaní, když to bouchlo, jako když je vystěhovali a přišli o práci. Oni by tam klidně dělali dál. Cítili se hrozně ukřivdění, že už nemohli. Stejně teď, když dokončovali nový sarkofág, postavili si uprostřed zóny betonárku, aby nemuseli materiál zavážet zdaleka. Oni se s tím opravdu nemažou. Prostě budou víc ozářený a neuchlastají se v padesáti, ale zemřou na rakovinu ve čtyřiceti. Neřeší to.

Ještě mi řekněte, jak jste kontrolovali míru radiace?
Po celou dobu jsme měli dozimetry. V terénu jsou navíc výstražnými trojúhelníky vyznačená místa se zvýšenou radiací, jimž se člověk musí vyhnout. Říkají tomu hot-spoty, horká místa. Jen pro představu, přirozené pozadí radiace je kolem 2 μSv za hodinu a některé hot-spoty měly kolem 300 μSv. To je darda, stopadesátinásobek oproti normálu, navíc po třiceti letech. A Červený les má plošně ještě víc. I tyhle rekordy ale padají na Hřbitově tanků, když měříte u pásů odstavených vozidel. Tam je to kolem 900 μSv.

Lucie Pleštilová

Věnuje se studiu zoologie, se specializací na akustický aparát podzemních hlodavců csokorů. Za poslední dvě léta procestovala Čínu, Mexiko, Izrael, a pár koutů Evropy, vesměs pracovně. Volný čas tráví pro změnu výlety, pěšími treky nebo na vlastní motorce.

„On je to vlastně vždycky výlet.Když strávíte měsíc v tibetských horách chytáním csokorů, víceméně na jednom fleku, máte mnohem víc možností poznat kraj a lidi. Přes den jste v terénu a večer? Jsou to všechno povětšinou ́nechlastací ́ země, takže se člověk může toulat po okolí. V konečném důsledku jsou pracovní cesty nakonec víc odpočinkové než ta dovolená.“

Proč právě tam?
Nejradioaktivnější je půda, kterou zasypal spad těsně po výbuchu. Ono si to sice zvolna sesedá, asi o jeden centimetr za rok, ale pořád to tam je. Ale když tam při zásahu jezdily tanky, válcovaly půdu a dostávaly toho víc. Každopádně naše průvodkyně byla vždycky hrozně nadšená, když našla nějaký nový hot-spot.

S jakými riziky musí člověk počítat, když se rozhodne pro tenhle netradiční výlet?
Prakticky s žádnými. Navíc vám doporučí i perfektní regenerační kůru po návratu. Pít hodně vína a jíst steaky, kvůli obnově krvinek. To za to stojí, ne? Jediné riziko je, že když vám u kontrol mezi zónami naměří vysokou úroveň radiace, budete tam muset nechat kontaminované oblečení. Je teda otázkou, jestli ty kontroly vůbec fungují, protože jsou takové dost fórové.

Proč by neměly?
Já tomu teda nerozumím, ale vypadalo to dost podezřele. Prostě to byla deska, na kterou přiložíte ruce a nohy a nahoře zasvítí kontrolka „Čistý“ psaná azbukou. A tím to hasne. Trochu mi to připomínalo takové ty kamínky, které zahřejete v dlani a podle toho, jak se zpotíte, se zbarví a „ukážou“ vaši náladu.

Všichni tam fotí totéž

Co vás nejvíc překvapilo?
Věděl jste třeba, že ta elektrárna ještě do roku 1999 normálně běžela? Kromě toho vybuchlého reaktoru, samozřejmě. To mě úplně rozsekalo.

A co sama vysídlená Pripjať, ta na vás dojem neudělala?
Rozhodně ano. Ono se to těžko představuje, ale vezměte si, že na svou dobu to bylo jedno z nejmodernějších měst v sovětském bloku. Maximální občanská vybavenost, moderní bydlení, kvalitní zázemí. Věkový průměr obyvatel pětadvacet let. Prostě dokonalá výstavní skříň celého socialismu. A najednou rána a sídlo počtem obyvatel srovnatelné třeba se Zlínem se během tří hodin vystěhuje.

Dětské hračky v kontrastu s děsivou atmosférou opuštěného místa a tragické historie nutí sáhnout po fotoaparátu.

Dětské hračky v kontrastu s děsivou atmosférou opuštěného místa a tragické historie nutí sáhnout po fotoaparátu.

Co ještě stojí za podívání?
Pro přírodovědce například nedostavěné chladicí věže k pátému a šestému reaktoru. Protože právě k nim se stahují ti vlci. Najdete tam strašnou spoustu kostí a lebek zvířat, které si tam natahali. Protože když večer utichne cvrkot od lidí, je to doopravdy krásně opuštěné místo. Anebo moc pěkný pomník zasahujícím hasičům. Prý je to jediný opravdu upřímný pomník. Nebyl zaplacený z cizích peněz, ale z toho, co vybrali přímo přeživší kolegové hasiči. Není nijak estetický, ale říká se, že jednotlivé tváře jsou modelované podle skutečných obličejů, tak jak je kamarádi znali.

Procházel jsem si fotky i jiných návštěvníků zóny a přijde mi, že všechny jsou stejné. Čím to je?
Protože všichni prostě fotí to samé. Ale berte to jako povinnou sérii fotek z Černobylu. Vy si tam prostě jedete vyfotit tu panenku pohozenou na zemi nebo plyšového medvídka na okně. Zájezd je takhle koncipovaný a tohle je to, co tam lidi čekají a chtějí vidět. I já to tak měla. Pripjať je vysídlené město, takže na co se tam budete dívat. Na vystěhované baráky? Dobře, ale ony jsou jeden jako druhý. Do domů se tam nikde oficiálně nesmí, ale dostanete se. Prohlídnete si jich pár a stačí vám to. Nakonec je tam jenom pár pamětihodností a skončí to tím, že právě ty si lidi chtějí trochu neoriginálně vyfotit.

Nejsou některé ty snímky vyloženě naaranžované na záběr?
Na tohle jsem přesně čekala! No, pochybuju, že by tam někdo přímo zavážel nové hračky jen proto, aby vytvořil srdceryvné nebo temné zákoutí. Ale je asi možné, že tu a tam někdo z těch turistů nějakou tu hračku zvedne, byť by neměl na nic sahat, a trochu si ji naaranžuje. Ale to je celé. Fotografové to chtějí mít husté, tak si to upraví. Jinak ale ty pohozené hračky vypadají v reálu o dost míň děsivě než na fotkách. Pokud jde o nějaké větší zásahy do přirozené kompozice, ty asi plynou od těch lehce pošahaných lidí, kteří tam tajně pronikají.

Nepřijde vám onen celý černobylský turismus tak trochu jako zneuctění oné tragédie?
Asi ano... Člověk to samozřejmě zvažuje. Ale ta věc se stala, je to smutný příběh. Samozřejmě toho člověk může litovat, třeba jako holocaustu, ale na druhou stranu asi úplně není důvod to nevidět. Naopak to může být poučné. Když uvidíte takovouhle věc, budete se na techniku koukat trochu jinak.

Změnila vám návštěva vnímání Černobylu?
Člověk si uvědomí, že to jádro je opravdu trochu průser. Já osobně jsem velká propagátorka tohohle energetického řešení. Fandím mu asi pořád dál, ale už si uvědomuju, že tam opravdu není možné něco zanedbat. Když se dodržují všechny předpisy, nikdo na to nekašle, je to v pohodě. V jaderné elektrárně musí dělat precizní lidi, kteří to neošidí. To v Černobylu ale bohužel nebylo.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.