Začínal jste na lyžích, triky jste se učil na bruslích. Jak se z kluka, co řádí ve skateparku, stane profesionální freeskier?
Ve skateparku jsem strávil celé dětství a brusle jsou lyžím vlastně dost podobné. Dvě oddělené nohy, triky, adrenalin.
Na lyžích jste ale jezdil od šesti let, proč vám nestačily?
Každý rok jsem na nich nejdřív brečel, protože jsem se musel znova učit absolutní základy. Strašná muka. Pak najednou přišla sezóna, kdy jsem vystoupil z lanovky a normálně jel. Už jsem byl v tom. Jenže pak už mě to na sjezdovce přestalo bavit. Jezdil jsem přes nejrůznější mezičky, dřevařské stezky, muldy, ale to bylo celé.
Nuda?
Říkal jsem si: To už budu po zbytek života jezdit jako debil obloučky ze strany na stranu a tím to končí? A pak jsem na sjezdovce uviděl nějakou bedýnku a spojilo se mi to s bruslemi a skateparkem.
To vašeho otce, závodního lyžaře, asi moc netěšilo, že?
Nesnášel to. Vždycky jsem za to dostal na budku, protože jsem na lyžích demoloval hrany. Pro něj byla hrana a skluznice to nejsvatější, alfa a omega. Pro mě byly lyže vždycky jen spotřební zboží. Já je „prasím“, kde to jde, na betonu, na kamení, je mi to šumák. Za sezonu zruším klidně až deset párů. Teď už je to ale jiné, už jsem zhejčkanej profesionál, je to pro mě jen nástroj.
Večer je plný ambicí, ráno je střízlivější
Dnes se o vás mluví jako o jednom z pěti našich nejlepších freeskierů. Užíváte si to?
Jsem rád, že se skrze moje výkony dozví o našem sportu víc lidí. Když je zaujme moje story, přijdou se podívat, co to je vlastně za sport. Upřímně řečeno, já nejsem závodní typ, baví mě exhibice. A k těm mě přivedl originální styl vlastní jízdy. Natáčel jsem si videa a pouštěl je na internet. To mě vlastně baví nejvíc, stříhat a dávat na internet finální produkt.
Všechny ty vypilované triky vypadají krásně, ale trénink musí být peklo, ne?
Nejlepší je vždy noc před ním. Před usnutím máte plnou hlavu plánů, jak ráno vstanete a naučíte se to, co vám nešlo, jak doladíte detaily... A pak ráno stojíte před tím pětadvacetimetrovým skokem a najednou se vám nechce vůbec nic.
Večer jste pozitivně nabitý, ráno se probudíte a víte, že to nebude dobré.
Stává se to. Takhle jasný, jak říkáte, to bývá většinou po mejdanu. (smích) Nebo nastoupíte a vidíte, jak fouká vítr a je mlha. Ještě nikdy jsem ale nevstal s tím, že bych si hned ráno řekl, že to bude debilní. Když máte negativní přístup v hlavě, bude to špatné vždy. Když jste v pohodě a bavíte se, pomůže to.
Dá se spočítat, kolikrát si za den vyjedete a sjedete svah?
Asi ne. Dolů jedu tak minutu, nahoru pět šest, vážně nevím, jak dlouho to trvá. A zase znovu. Nevnímám okolí, poslouchám muziku, dávám si to takhle dvě tři hodiny, pak se napiju a zase pokračuju, třeba až do tmy.
Můžete se dostat na světovou úroveň jen tím, že budete lyžovat v Česku?
Ne. Je to těžký hendikep. A máme jich mnohem víc, jsme pozadu materiálově, co se týká zdrojů, techniky. Vezměte si jen to, jak například skloubit studium a tréninky. V rakouském Innsbrucku jsou přímo lyžařské školy, tady se na vás každý vykašle. Teď mě to už netrápí, ale bylo to dost zlé.
Cirkus a technika
Máte osobního trenéra?
Já jsem čistě přírodní typ. Samozřejmě, nechám si poradit, ale nejlepší rada je, když sám sebe vidím na videu. Z toho vyčtu, co je špatně a co zlepšit. Mám svoje oblíbené jezdce, ale neučím se od nich triky. Zajímá mě, kam se koukají, když to roztáčí, nebo jak se chytají. Samozřejmě, když mě něco zaujme, zkusím to taky, ale nemůžu říct, že bych jel vyloženě něčí styl. Jsem originál.
Ale své kolegy freeskiery, jejich práci a styl hodnotíte, ne?
Samozřejmě. Je to zvláštní, pro někoho jsou jisté triky skoro přirozené, jiným jsou téměř zapovězené. Pro mě jsou to třeba salta dopředu a dozadu přes hlavu. Ostatní kluci mrskají salta skoro na každé bouli. Já osobně je nedělám, mám z nich strach, i když dělám milionkrát náročnější skoky. Pro mě samotného je tohle nepochopitelné.
Takže jsou saltaři a vy?
Myslím si, že existují dva typy freeski lyžařů. Jedni spíš inklinují k saltovým trikům, to jsou takoví ti cirkusáci, zatímco ti druzí jsou spíš rideři technického založení. Dělají spíš rotace po vertikální nebo horizontální ose. K nim se počítám já.
Dan HankaNarodil se v roce 1990 a patří k pětici našich nejlepších freeskierů. Mezi jeho největší úspěchy patří například první místo na Ease Side Session 2011, Metal Attack Číhalka 2011, Nugget Flow Freestyle Battle Snow Punx 2010. |
Kdo má k dispozici širší škálu triků?
Technických triků je rozhodně víc, protože salta jsou vlastně dost omezená. Můžete je dělat dopředu a dozadu a obvykle si nikdo nedá víc než dvě. Ale ať jen nehaním, myslím, že asi neexistuje lepší pocit, než si dát obrovský backflip na velkém skoku. I když je to pocit, který já nikdy nezažiju. Přitom technicky je salto vzad asi to nejjednodušší, co se dá dělat. Ale pro davy lidí je to vizuálně na vrcholu, přitažlivější, protože se do toho jde přes hlavu.
Jaká je vaše specialitka?
Je to „cork 900 doubleshift“. Takže něco jako vyosená rotace o 900 stupňů, pohyb nohama do protisměru rotace, kdy to vypadá, že rotaci už zastavíte, a pak mrsknete nohy zpátky a vlastně vás to zrychlí. Přišlo mi to tak nějak přirozené to udělat. A je to opravdu originál, jsem asi jediný na světě, kdo ho dělá... V tom je freeskiing nádherný, je plný steziček originality, proto se triky nikdy nevyčerpají. Nezačne to nudit.
Na sílu už do triku nikdy nepůjdu
Když vás vidím na videích, máte helmu, takže neodhadnu výraz vaší tváře ...
To je dobře. Občas jsem trošku vystrašený. Helma je kámoš.
Takže strach máte?
I ten je ve výsledku dobrej kámoš. Záleží, jak umíte pracovat s vlastní psychikou a jak to spojíte s tím, co už umíte. Tento sport nespočívá v tom, rozjet jako bezmozek skok a něco tam mrsknout. I když je i takových lyžařů dost.
Je-li řeč o riziku, musím potvrdit, že neúspěchy máte takříkajíc vepsané ve tváři.
To je pravda. A nejen tam, zrovna na podzim jsem si zlomil ruku. Bylo to na Stubai, byly to dva obrovské skoky na ledovci, kde můžou trénovat profíci. A je to dost drahý...
Na kolik to našince přijde?
Cirka dva tisíce eur na deset dní, plus ubytování, cesta, jídlo. Dva tisíce jsou vyloženě jenom za to, že můžete skákat a předbíhat frontu. Ale řekl jsem si, že do toho jdu, protože čekat půl hodiny ve frontě a pak dvacet minut na skoky, které jsou hned zničený, to by mi moc nedalo. Bral jsem to jako investici.
Nakonec to byla investice do sádry!
Ano, ale vyplatilo se to i tak. Skákal jsem sice jenom čtyři dny, ale nelituju toho. Stálo to za to. Jsou tam nejlepší lyžaři na světě a už jenom být mezi nimi vám svým způsobem přidává kredit mezi veřejností.
A co se tehdy nepodařilo?
Chtěl jsem udělat triple-cork, otočku třikrát přes hlavu. Teď už to sice dělá spousta lidí, ale pořád je to vlastně jen vyvolená světová freeski smetánka. A právě u tohohle jsem si zlomil hnátu.
Věřil jste si?
To je ta věc. Já nikdy nedělám nic, když se na to necítím. Když se mi ten skok nelíbí, když fouká, když se mi nechce, nejdu do toho. Jenže tohle bylo zrovna na jedné session. Kdybych ten trik dal, mám od lyžařského střediska zaplacený pobyt, kdyby ne, platím si to sám. Byla to motivační sázka, takže jsem byl svým způsobem pod tlakem.
A nevyšlo to.
Ukázalo se, že jsem svým pocitům celý život věřil správně. Doplatil jsem na to, že jsem do toho šel na sílu. A už to nikdy neudělám.
Zdá se, že musíte být pořád ve střehu, poměřovat, na co máte, do čeho jdete, na co máte. Co relax?
Mám hroznou radost, když můžu něco dělat, a současně mám děsnou radost, když nemusím dělat vůbec nic. Je to zvláštní. Je fajn být úplně nejvíc aktivní a pak se dát do pohody a dát si největší klídek někde u grilu s kamarádama u pivka, co fungují na stejné vlně. Jo, a teď se učím hrát na kytaru a těším se, až si konečně budu moct zahrát své oblíbený songy. To budu hodně šťastnej.
