Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Český Titanic: při lodním neštěstí zahynulo na 220 Čechů

aktualizováno 
Při ztroskotání lodě v Chicagu roku 1915 zemřelo 844 lidí, z toho třetina Čechů. Výlet na Eastlandu se změnil v masakr, ještě než parník opustil přístav. O katastrofě, za níž mohla ziskuchtivost, se v Česku přesto nic neví.

Převrácení výletní lodě SS Eastland v Chicagu v roce 1915 si vyžádalo celkem 844 obětí. | foto: The National Archives

Zatímco nás česká média celý týden zaplavovala detaily o potopení Titaniku, ačkoliv tam zřejmě nebyl jediný Čech, lodní neštěstí, které kdysi okamžitě dostalo název český Titanik, je téměř zapomenuto.

Zahynulo při něm přes 800 lidí, z nich víc než 220 bylo Čechů. Stalo se to tři roky po skutečném Titaniku a paradoxní je, že Titanic svým způsobem napomohl i k této tragédii.

Chicago 1915: na to, že je 24. července a léto vrcholí, je ošklivé počasí. Mlha a poprchává. Ale tisícům lidí, kteří brzy ráno míří k přístavišti na Chicago River, to nevadí. Těší se na výlet. Společnost Western Electric pozvala zaměstnance na plavbu po Michiganském jezeře s piknikem v nekonečných dunách poblíž Michigan City. Čekají na ně čtyři velké parníky, které si velikostí nezadají s loděmi, jež plují po mořích. Jsou dlouhé skoro jako fotbalové hřiště.

Fotogalerie

A kolem je všude slyšet čeština. Chicago je v té době po Vídni druhé největší české město mimo území Čech a v chicagské filiálce Western Electric pracují tisíce Čechů. Celé ulice ve čtvrtích, kde čeští přistěhovalci bydlí, se toho rána vyprázdnily.

Večer zůstaly některé domy prázdné.

Odplouvat se má v osm, ale loď Eastland, největší z flotily, je plná už deset minut po sedmé. Oficiálně je na ní tedy 2 572 pasažérů. Ve skutečnosti jsou jich asi tři tisíce. Skoro třetina z nich bude za osmnáct minut mrtvá.

"Převrátila se jako velryba"

Lidé se hrnou k zábradlí, aby sledovali, jak přicházejí jejich známí a sousedi, kteří mají smůlu a musí na další lodě. Jenže loď se začíná naklánět. Všichni se tomu smějí. "Když se s námi loď začala klonit k vodě, nic zlého jsme netušili," řekne později krajanským novinám Vincenc Dubek.

Lidé na palubě jsou ostřílení mořští vlci, protože museli přeplout Atlantik a tohle je jen řeka. Navíc Eastland je jen šest metrů od nábřeží. Není se čeho bát…

Ale je. Dvě minuty před čtvrt na osm začíná hrát orchestr, lidé začínají tancovat a hrnou se směrem k muzice. Loď se znovu vychýlí z rovnováhy.

Nevypadá to nijak zle. Ale jen proto, že lidé namačkaní na palubách nevidí, jak nakloněné plavidlo nabírá otevřenými okny dole vodu. Když dvě minuty před půl osmou zabere remorkér, který má Eastland vytáhnout na jezero, loď se nakloní o pětačtyřicet stupňů. A to je konec.

Na místě je spisovatel Jack Woodford, který následující vteřiny popsal novinám takto: "Parník velký jako oceánská loď se pomalu převrátil, jako kdyby to byla velryba, která si chce zdřímnout. Nechtěl jsem věřit, že tak velké plavidlo mohlo něco takového udělat přímo před mýma očima, přestože bylo před chvílí připoutáno k přístavišti a voda byla nádherně klidná, aniž se cokoliv stalo: žádná exploze, požár, nic."

"Nespatřil jsem už nikoho"

Jenže to byl pohled zdálky. Na lodi a uvnitř trupu, kam lidí zašli na snídani a do heren, to bylo mnohem horší. Umíralo se tam. Jak napsal časopis "Amerikán, národní kalendář", který rozsáhle vylíčil celou tragédii, ve vodě se náhle octly dva tisíce lidí. A ti, kdo byli uvnitř lodi, "byli uvězněni ve strašlivé smrtící pasti".

Záchranné práce na vraku převrácené výletní lodi SS Eastland

Záchranné práce na vraku převrácené výletní lodi SS Eastland

Takhle to tedy vydalo dole: "Seděli jsme dole uvnitř lodě a byli veselí, neboť jsme se těšili na zábavu," cituje Amerikán Bedřicha Šimonka, syna známého chicagského zubaře. "Bylo tam víc než dvě stě lidí! Asi po dvaceti minutách začala se loď kloniti a klesati k jedné straně. Nejprve jsme z toho měli švandu, neb jsme myslili, že je to obvyklé kývání lodi a že nehrozí žádné nebezpečí.

Pojednou nás to všechny srazilo k jedné straně. Piano se převrhlo, rozbilo a zabilo asi dvacet lidí. Všichni křičeli a hleděli se zachrániti. Voda vnikala do lodi. Jsem dobrým plavcem a hleděl jsem se plováním udržeti na povrchu. Šlo to těžko. Asi šest osob se mě chytlo, ale strhly mne též dolů. Strachem se mě pustily a snažily se jinak zachrániti. Následkem toho bylo mi možno dostati se opět na povrch. Byl bych rád pomohl jiným, ale nemohl jsem a byl jsem rád, že ztěžka jsem zachránil svůj vlastní život. Oknem lodi jsem se dostal ven a po provaze byl jsem vytažen na břeh – do výše asi patnácti střevíců na ulici."

Ani ti, kdo spadli z palub do řeky, na tom nebyli dobře. Vypráví Vincenc Dubek, třiačtyřicetiletý krajan, který přišel s manželkou Kateřinou a třemi dětmi: "Vykřikl jsem 'Skočte do vody!'a už jsem byl ve vodě. Když jsem se dostal na povrch, byla již loď ve vodě. Spatřil jsem nejprve mladšího hocha a ploval jsem k němu. V tom mne podruhé voda zalila, ale chlapce jsem už držel a dostal jsem se s ním až na člun po řece plující, na kterém jsme se zachránili. Díval jsem se na všechny strany, uvidím-li někoho ze svých drahých, ale nespatřil jsem nikoho. Voda náš člun unášela dolů k jiné lodi, kde nás vytáhli po žebříku nahoru. Manželky, dcery ni syna jsem již více živých nespatřil."

Podobných strašlivých zážitků byla spousta. František Doležal viděl, jak poblíž plave jeho čtyřletá dcerka Mary, ale než ji stačí zachránit, spadne na ni z lodi kladka a rozrazí jí hlavu. Protože viděl, že do vody spadl i tříletý Frank, potápí se a nakonec ho musí po hodině záchranáři násilím vytáhnout a nasadit mu želízka. Doležal ten den přišel o ženu a tři děti.

Jak píše Amerikán, nejsmutnější byl asi osud rodiny Šindelářových, kteří bydleli na adrese 4537 W. Jackson Boulevard. Zahynuli všichni, rodiče i pět dětí. Utopili se i všichni z rodiny Feníkových. Zástěrovi ztratili tři dcery, stejně jako Dolejšovi, Turkovi, Štreitovi. Ervín Nádeník se utopil se svou snoubenkou Annou Řebounovou (někde uváděna jako Reboutová). Měli těsně před svatbou...

To je jen výsek z řady jmen.

Symbolem tragédie se pro Chicago stal sedmiletý Vilík Novotný, který se utopil spolu s rodiči a sestrou Maruškou. Nikdo neví, kdo je. Jeho tělo evidované pod číslem 396 leží týden v provizorní márnici. Nakonec ho poznají jeho spolužáci Walter Čech a František Řežábek. A pak i jeho babička. Zůstala sama.

Město mu vystrojilo velký pohřeb. Přišel starosta Thompson, ale také skauti, sokolové, pěvecké soubory. V čele průvodu jeli policisté na motorkách, věnce se vezly na dvou vozech. Ulice lemovaly tisíce lidí.

Proč se to stalo?

Když pohřbili mrtvé, začalo se řešit, jak se to mohlo stát.

Eastland nebyla postavená na výletní plavby, původně měla rychle převážet ovoce. Po několika letech služby byla ale přestavěna. Ne zrovna dokonale.

Hlavní problém byl, že byla vratká. Měla příliš vysoko těžiště, a tudíž špatnou stabilitu. A neštěstí Titaniku to ještě zhoršilo. Podívejme se jak.

V roce 1915 byl v důsledku potopení Titaniku vydán zákon, že lodě musí mít k dispozici tolik záchranných člunů, aby se do nich vešli všichni lidé na palubě. Titanic jich tehdy tolik neměl.

Jenže když umístili dodatečné čluny na Eastland, a všechny byly vysoko, až na úrovni paty komínů, a zavěšené podél boků lodě, dělalo to parník ještě nestabilnější. Normální plavidlo by se zahoupalo, ale nedalo by se tak vychýlit. Eastland to s chutí udělala.

A ještě jedna věc přispěla. Loď měla vyrovnávat balastní nádrže. Do těch se pumpuje voda, takže loď má větší ponor a lépe "sedí". Jenže pumpy nefungovaly. Když je posádka konečně opravila, bylo už pozdě.

A tak není divu, že veřejnost začala těsně po katastrofě kapitána lodi Harryho Pedersona lynčovat.

Ale viníků bylo víc. Loď sice kontrolovali vládni inspektoři, ale zatímco majitel lodě a posádka ignorovali bezpečnostní předpisy, úředníci se tvářili, že to nevidí. Krajanský tisk tehdy napsal: "Jednomyslný úsudek vyzněl v ten smysl, že vinu nese zločinná nedbalost, šlendrián a ziskuchtivost. Zde byla to nesvědomitost a zlořád lidský, zlořečená touha po zlatě a výdělku, jež byly přímou příčinou katastrofy chicagské."

I přes to, co se stalo, plula Eastland až do roku 1946.

Druhý život Eastlandu

A kupodivu potopila i německou ponorku. Plavidlo koupilo americké námořnictvo a udělalo z něj školní loď, dělový člun, kde se učili střílet po ponorkách muži, kteří se měli stát dělostřelci na nákladních lodích plujících v konvojích přes Atlantik. A 7. června 1921 si to tahle loď, to už se dávno jmenovala Wilmette, vyzkoušela naostro. V jezeře se objevila skutečná ponorka, německá UC-97, která se na konci války vzdala Američanům. Ti ji dopravili až před ústí děl Wilmette.

Záchrana pasažérů z výletní lodi SS Eastland po neštěstí na řece Chicago (24.

Záchrana pasažérů z výletní lodi SS Eastland po neštěstí na řece Chicago (24. července 1915)

Loď sloužila i za druhé světové války a i přes její tragickou historii se na ní v srpnu 1943 plavili prezident Franklin Delano Roosevelt, admirál Leahy, prezidentův poradce Harry Hopkins a další hlavouni. Ale to už byla labutí píseň. V roce 1946 byla nabídnuta k prodeji a protože ji nikdo nechtěl, byla příští rok sešrotována.

Proč to vlastně nevíme?

Zbývá poslední otazník: jak to, že se pitváme v nejmenších detailech o Titaniku, ale český Titanik nám uniká natolik, že o něm vlastně nic nevíme?

Databáze ukazují, že o něm od roku 1989 vyšel zřejmě jen jediný novinový článek, dva vyšly později volně na internetu. Ten novinový napsal v roce 1998 v Magazínu MF DNES Karel Čech. Byl to vlastně opožděný důsledek jeho bádání pro diplomovou práci v 60. letech.

"Zpracovával jsem téma o krajanských listech v Americe za první světové války a když jsem si je v Náprstkově muzeu prohlížel, narazil jsem na tuhle událost," říká. "Tady se o tom nevědělo, protože za první války bylo spojení narušeno a Češi tady měli asi svých starostí dost. V době velkých válečných operací a tisícových masakrů na frontách asi neštěstí za Atlantikem nikoho tolik nevzrušovalo. Pak přišel vznik republiky, takže pozornost poutaly vzrušující změny jiného druhu. O uplynulých letech se mluvilo jen v souvislosti s válkou."

Možná se pak někde v prvorepublikových novinách objevil při kulatém výročí nějaký článek, ale nakonec byla tragédie v Chicagu, největší české neštěstí spojené se ztroskotáním lodi, zapomenuta.

Je to opravdu paradoxní: Čechů tam tehdy během pár minut zahynulo více než 220 a nevíme o tom. Kdyby jen desetina z nich zemřela na Titaniku, věděli bychom dnes o nich i to, kde kupovali kšandy a čím se dnes živí jejich potomci.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.