Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lidskou pochodeň strhnou v Tibetu hákem k zemi, říká cestovatel

aktualizováno 
Zažil „cesty smrti“ nad propastmi v Peru, čínské ostřelovače v Tibetu, zubaře s padělaným doktorátem z Harvardu v Mexiku, indickou bídu. Navštívil místa, z nichž dýchá historie, skvosty lidské civilizace. A říká, že cíl putování nebývá nejpodstatnější. „Zážitky z cesty ho přebijí, to není klišé,“ zdůrazňuje cestovatel Vráťa Zpěvák.

Vysoko v Tibetu. Jenže Tibet, to není jen krásná příroda, ale též represe. | foto: Vráťa Zpěvák

Vaše cesty za sebou nechávají spoustu krásných fotek. Jsou na nich nádherné, barevné země. Podle toho si tedy destinace vybíráte?
To ne. Tak trochu je hledám v knížce „100 světových nej“, tak nějak se jmenuje. Jsou v ní vyfoceny ty nejvýznamnější historické a kulturní památky. Jako malý kluk jsem si v ní listoval a říkal si, jaké by to asi bylo bylo, podívat se na všechna ta místa. Pak se mi kniha někam ztratila, ale před lety jsem ji našel. „Aha, tady už jsem byl. A tady taky,“ říkal jsem si. Teď se do ní dívám, když chci někam vyjet, ve skutečnosti je ale konečná destinace vždycky věcí náhody.

Fotogalerie

Jako že nevíte, kde vlastně skončíte?
Jen na málo míst se mi podařilo si cestu naplánovat a zrealizovat takříkajíc na jeden zátah. Třeba si řeknu, že bych chtěl jet do Vietnamu. A nakonec jedu do Maroka, s kamarádem, který se mi chvilku před tím náhodou ozval. Já na plánování moc nejsem. V konečném důsledku není důležité, kam se jede, ale že se vůbec někam jede.

Je lepší tuhle vášeň sdílet s dalšími lidmi, nebo raději cestujete sólo?
Zkusil jsem to sám, ve dvou i ve skupince. Za svou největší sólo akci považuju pětitýdenní cestu přes Guatemalu, Belize, Honduras a Mexiko. A teď už si říkám, že to nebylo ono. Víte, člověk vidí něco úžasného a chce říct parťákovi: „To je super, že jo?“ Nic víc. A on tam nikdo není. Cestovat sám má i další nedostatky. Potřebujete na hostelu do sprchy a musíte nechat bágl i s foto výbavou na pokoji s deseti dalšími lidmi, které neznáte. Nebo na letišti zajít na záchod, to je to samé.

Plyne z toho tedy nějaký závěr?
Že brát si foťák do sprchy je blbost. Osobně mám radši cestování ve dvou. Je to jistější pro případ, že by se něco stalo. A vždycky si máte s kým povykládat, což je fajn, protože já nejsem moc na jazyky.

Jak tedy cestujete?
Pro mě jazykové problémy nikdy nebyly důvodem, proč zůstat doma. Občas ale nastanou situace, kdy to může být problém, například když v Mexiku sháníte zubaře.

Nejsem si jist, ale zubní péče v Mexiku asi nebude nejlepší, že?
Nedokážu to úplně posoudit, ale jestli mám z něčeho strach, tak je to zubař. Týden před odjezdem domů mě to v Mexiku chytlo. Vyjedl jsem postupně všechny prášky z lékárničky a už to dál nešlo. Pusa nateklá, seděl jsem v parku na lavičce a už jsem si to moc neužíval. Zavolal jsem do pojišťovny a ta mi na dálku jednoho zubaře sehnala. Bohužel jsem ho v tom městě nenašel, ale cestou jsem narazil na jiného a už nebylo zbytí, tak jsem vešel.

Následoval happyend?
Trochu mě uklidnilo, že mu na stěně v ordinaci visel diplom z Harvardu. Ale víte, jak špatně se mluví na zubaře, který se vám šťourá v puse... A ještě si představte, že konverzace probíhá ve španělštině, která mi moc nejde. Už to vypadalo, že se nedomluvíme. Nakonec to napadlo sestřičku: psali jsme si přes Google překladač. Něco tam odvrtal a mně se ulevilo. Ani to moc nestálo.

Tichá krása Islandu

Tichá krása Islandu

Takže profík...
Ještě počkejte. Jak jsem se v té pooperační euforii procházel po městě, došel jsem až na takové hezké náměstíčko s podloubím. Seděla tam spousta lidí kolem tiskáren, kopírek a psacích strojů. Bylo to takzvané náměstí padělatelů. Tam vám vyrobí cokoliv. Různé dokumenty, recept a možná i pas. A taky mě už od zubaře známé diplomy z Harvardu. Když se pak na ten můj zub podívala zubařka v Česku, nenašla tam stopy žádného zákroku. No, hlavně že to pomohlo.

Hlavně nebýt za gringa

Latinskoamerické země nemají pověst právě těch nejbezpečnějších míst světa, je to tak skutečně?
Mně přijde, že tenhle obraz někdy vytvářejí záměrně Američani, zejména v případě Mexika. Ale vážně, nikdy jsem tam nenarazil na skutečný problém. V každém velkém městě jsou tmavé uličky a průchody, kde to pro turistu nevypadá dobře. Ale ty jsou i v Praze. Nejsem přehnaně opatrný, ani to nehrotím. Pokud prostě člověk používá zdravý rozum a neupozorňuje na sebe drahým foťákem, není to nebezpečné. Rozhodně se mi však ve středoamerických a jihoamerických zemích vyplatilo nebýt gringem.

Vráťa Zpěvák

Narodil se v roce 1977, považuje se za nezávislého cestovatele, fotografa a dobrodruha. „Cestování je určitá závislost, je to jako droga, které člověk může podlehnout. Vietnam, nebo Maroko? Je to nakonec jedno, když máte absťák,“ říká.

Co to obnáší, nebýt gringo?
Přijel jsem navoněný, čistý, neopálený, s velkou chutí dorozumívat se anglicky. Dívali se na mě jako na zelenáče, ve vzduchu byl cítit takový ten naznačený posměch a nikdo se se mnou moc nechtěl bavit. Tak jsem rychle přesedlal na španělštinu a trochu se opálil. A ta změna byla razantní. Lidi úplně obrátili, byli strašně mile překvapení. Když zjistili, že se snažím mluvit španělsky, opravovali mě, jak to mám říkat, ale s úsměvem. Strašně rychle jsem zapadl, rozbilo to ledy.

Prozradíte ještě nějaké triky, jak zapadnout?
Nejsou to triky, spíš snaha se co nejvíc přizpůsobit. Než někam jedu, naučím se většinou pár základních slov, zjistím si maximum informací předem. Určitě je dobré nepůsobit okázale. Běžné starší oblečení, foťák v nenápadném batohu. Snažte se vypadat, jako když tam, kam jste dojeli, odjakživa patříte. Chovejte se sebevědomě, ale ne arogantně. Respektujte místní zvyklosti, předchází to mnoha zbytečným konfliktům.

Občas mám pocit, že někteří cestovatelé mají tendenci komentovat situaci v zemích, které navštívili. Třeba jen na pár dní, ale rázem jsou z nich odborníci...
Rozhodně si nemyslím, že by po třech týdnech někdo mohl zasvěceně komentovat místní politiku. Je to jenom chvilka, to člověk sotva nakoukne pod pokličku. Pozná trochu mentalitu lidí, seznámí se s jejich zvyky, ale nic víc. Určitě je dobré udržet si kontakt s obyčejnými lidmi v místních dopravních prostředcích, na nádražích, na tržištích...

Nemám rád „cesty smrti“

Jsou místa, na která se už znovu nepodíváte, a taková, která si nikdy uniknout nenecháte?
Určitě se nepodívám do syrské Palmýry, po vybombardování z ní moc nezbylo. Byl jsem tam naposled před dvaceti lety. Jeli jsme s kamarádem, seděli jsme snad čtyři hodiny na korbě auta a jeli kamenitou pouští. Z ničeho nic se uprostřed pouště objeví pozůstatky antického města. Taková nádhera, až vám z toho spadne brada. Bylo to jako fata morgána. A navíc jsme tam byli sami, nikde ani živáčka. A kam bych se rád vrátil? Mám rád místa s atmosférou, místa, ze kterých dýchá historie, třeba egyptské pyramidy v Sakkáře, skalní město Petra v Jordánsku nebo starověké mayské město Tikal v Guatemale.

Stalo se vám, že jste se někam těšil, ale nakonec to nesplnilo očekávání?
Jeden z mých prvních velkých cestovatelských cílů byl Tádž Mahal v Indii. Člověk o něm čte, vidí pořady v televizi, ví, že je to jeden ze sedmi divů světa. Ale když jsem před ním stál, nebylo to nějak ono. Zážitky cestou po Indii prostě přebily ten hlavní cíl. A tehdy jsem pochopil, co znamená cestovatelská myšlenka „cesta je cíl“. Vím, že to vypadá jako póza. Jenže cesta je opravdu důležitější. I přesto rád navštěvuji známá místa.

Jižní Amerika, Asie, Afrika, kolik zemí jste vlastně dohromady navštívil?
Nevím. Kolem padesáti? Padesát plus? Už to nepočítám. Když jsem začal s cestováním, měl jsem žebříček a počítal to, postupem času jsem přišel na to, že to pro mě není důležité.

Peru

Peru

Co nemáte na cestách rád?
Nemám moc rád průjezdy takovými těmi „cestami smrti“ jako například v Peru. Cesta na Machu Picchu byla vážně síla. Silnice v kopcích vysokých dva tři tisíce metrů jsou zaříznuté do skal, šířka je zhruba na jeden a půl mikrobusu. Žádný asfalt, jen kamenitá uježděná polňačka, žádná svodidla, občas jen nějaký křížek.

A svérázná osoba za volantem, předpokládám?
Představte si řidiče v dresu Ayrtona Senny s kšiltovkou dozadu, obličej samý šrám. Připadal mi jako nepochopený závodník, k tomu měl mobil věčně u ucha. Troubení, vytáčení plynu na max a skřípění brzd se střídá ve velmi rychlé kadenci. Do toho začne pršet a z okolních kopců tečou na cestu malé vodopády, aby toho nebylo málo, přestane fungovat zadní brzda. A když se podíváte z okýnka, nevidíte krajnici, jen propast. V přestávkách na zvracení můžete pod kopci zahlédnout vraky aut, které se neodklízí. Toto jsou vždy nekonečné hodiny cestování...

Kde to máte nejradši?
Doma je pro mě na Moravě. Sem se vždycky rád vracím a nikdy bych neměnil. Mám tu rodinu, psa a svůj záchod. Ono to cestování totiž rychle ztrácí kouzlo, když se nemáte kam vrátit. Taky jsou na Moravě nejkrásnější holky, i když jim můžou zdatně konkurovat holky z Argentiny. Z těch vzdálenějších destinací mám nejradši úžasný Nepál nebo ostrov Amantani v Peru. V obou případech kvůli neskutečně pohostinným místním lidem.

Duchovní stránka Tibetu. Je však v policejním a vojenském sevření.

Duchovní stránka Tibetu. Je však v policejním a vojenském sevření.

A které místo na vás naopak nezapůsobilo právě kladně?
Tibet. To bylo zlé. Po zkušenostech z Nepálu jsem se tam těšil, čekal jsem, že to bude ještě lepší. Ale bylo to opravdu smutné. Neskutečná drezůra, propaganda, čínské vlajky na každém domě. A bylo to jenom horší. Na náměstí ve Lhase je to jako v bance: detektory kovu, na střechách odstřelovači, všude vás sledují vojáci a policajti. Právě tam se totiž Tibeťané upalují na protest proti čínské okupaci. A poslední, co si Čína přeje, aby o tom někdo ve světě věděl. Vojáci už mají takový scénář nacvičený: sesypou se na lidskou pochodeň, strhnou ji tyčí s hákem na zem, postříkají hasičákem, uhasí, přikryjí dekou, obklopí, aby to nikdo nemohl fotit, a uklidí.

Profesionálně vytěsněná tragédie, že?
Za dvě minuty už nevíte, že se tam něco takového stalo. Jinak je strašně nepříjemné, když se na vás dívá odstřelovač přes puškohled. A v paláci Dalajlámy už dávno nejsou praví mniši, ale spíš najatí herci ve žlutých hábitech. Toto svaté místo hlídají vojáci, kteří dávají najevo, jak mají celý Tibet v hrsti.

Ten pocit, když šlápnete na mambu

Je něco, co i po takových zkušenostech považujete za hodně silný zážitek?
Jako Češi máme tendence pořád si na něco stěžovat a řešit hlouposti. Jako bychom pořád měli pocit, že je to tady strašně špatné a v nepořádku. Já to právě po jednom hodně silném zážitku přehodnotil.

O co šlo?
Cestovali jsme s přítelkyní nočním vlakem do Dillí. Osmihodinovou cestu jsme strávili v kupé se šesti lůžky. Někdy za tmy k nám přistoupila sestava čítající umírajícího muže na nosítkách a jeho příbuzné. Srazilo ho auto a oni si museli vypůjčit od půlky vesnice, aby měli na vlak do nemocnice, kde by ho ještě mohli zachránit. Sténal a chroptěl v agónii celou cestu, rodina plakala. Když se dolámete v Česku, je u vás sanitka a zdravotní péče do dvaceti minut.

Ten zraněný ve vlaku, přežil to?
Ve vlaku ještě žil, pak už nevím.

Pořád je to samá exotika, Evropa vás neláká?
Evropu si nechávám na důchod. Zatím mi úplně vyhovuje, jak se mi klepou nohy, když mě při ranní toaletě v Tanzanii vyruší žirafa, v noci nade mnou svačí listí opice nebo když při procházce v Keni málem šlápnu na zelenou mambu. Ale nic není definitivní, možná se brzy nechám ukecat na Norsko.

Na závěr se prostě musím zeptat: kde na cesty berete peníze a čas?
Někdo si letí na dovolenou lehnout k moři do Egypta, jiný vyrazí cestovat po Šrí Lance. Pokud se dokážete trochu uskromnit, využívat místní dopravu, jíst na ulici, vyjdou ty dovolené skoro stejně. Mám prostě jinak nastavené priority, to je celé. Lidi jsou schopni utrácet za nové auto nebo se pohádat kvůli tomu, jak drahé sehnat kachličky do koupelny. Tohle mě vážně netrápí, já se snažím investovat spíš do zážitků. Ty mi nikdo nesebere. Alzheimer možná. Snažím se fotit, psát si cestovatelský deník, přivést si suvenýr.

Jaké obecné doporučení byste začínajícím cestovatelům dal?
Cestovatel by v sobě měl mít pokoru. Buďte slušní, pěstujte si touhu poznávat a respektujte hostitele. To je strašně důležitá věc. Místní prostě musíte respektovat, jste tam jen na návštěvě.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.