Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nejlépe se vzpomíná na ty nejhorší zážitky, říká cestovatelka

aktualizováno 
Stála tváří tvář medvědovi, spala v iglú v minus čtyřiceti, živila se jako pokojská i jako fotografka. Píchla se o jedovatou housenku, jedla pečené pavouky. Mnohdy měla namále. Lituje však jen toho, že necestovala už dávno. „Dopředu nás žene nejistota,“ říká třicetiletá Martina Gebarovská.

Planeta se dá procestovat s málem, říká Martina Gebarovská. Na snímku je na pětasedmdesátikilometrovém trailu na Islandu. | foto: archiv Martiny Gebarovské

Ještě v pětadvaceti přitom měla jako čerstvá absolventka filmového střihu pohodlný život v Praze. Každý měsíc na účtu nadprůměrná výplata a k ní každodenní stres a vstávání na budík. Pak sbalila krosnu a za šest let procestovala šedesát zemí.

Už šest let žijete velké dobrodružství. Co všechno jste na něm zažila?
Stavění voru na Sumatře a následné dvoudenní sjíždění řeky džunglí, spaní v iglú u polárního kruhu v minus čtyřiceti (i když vevnitř jsme to vydýchali na minus dvacet), potápění s velrybími žraloky, expedice přes novozélandské Jižní Alpy. Surfování mezi delfíny na Kauai, koupel v ledových vodopádech, setkání tváří tvář s několika grizzly a medvědy baribaly a jednou zvědavou pumou. Stopování lodí v Sydney, jízdu na malém rybářském člunu až na Fiji, čtyřdenní přejezd norských a švédských hor se psím spřežením...

Vydejte se po cestovatelčiných stopách

Co bylo nej?
To se skoro až nedá říct. Nejlíp se paradoxně vzpomíná na takové ty nejhorší zážitky, kde to máte na štíru. To proto, že jakmile se přes ně dostanete, vaše hranice se opět posouvají. Pamatuju si, jak jsme v severní Kanadě v zimě v minus čtyřiceti sváželi dřevo na sněžných skútrech, z čehož jsem měla na obličeji omrzliny a ušnímu lalůčku reálně hrozilo odpadnutí. Jednak to člověku připomene, že by měl být víc opatrný a zodpovědný, a za druhé si uvědomí, že strach z neznámého je vlastně mnohem horší, než když se to pak skutečně děje.

Spousta lidí si myslí, že na cestování potřebuje mít našetřeno. Vy ale na cestách většinou utratíte mnohem méně, než kdybyste zůstala v Praze a pracovala. Jak to?
Cestování mě naučilo žít střídměji. Uvědomíte si, že nepotřebujete každý měsíc nové tričko, nepotřebujete platit stovky či tisícovky za telefonní účet, nepotřebujete chodit do hospod a restaurací. Je to na každém, zda bude ochoten změnit svůj životní styl a dopřeje si díky tomu pár měsíců či dokonce let na cestách. A chápu, že to není pro každého.

Pro představu, jaký je váš rozpočet na cestách?
V jihovýchodní Asii mě každý měsíc v průměru vyšel na sedm až deset tisíc korun, a to jsem si nežila vůbec špatně, dokonce i to tričko jsem si sem tam koupila. Zéland, Island, Austrálie či například Kanada jsou trošku oříšek. I když žijete v autě či ve stanu, jíte chleba (bez másla) a fakt se snažíte šetřit jako o život, není jednoduché se udržet pod deseti tisíci, aby si to člověk aspoň trošku užil.

Vodopád Aldeyjarfoss, Island

Vodopád Aldeyjarfoss, Island

Na cestách si přivyděláváte focením, ale berete i práce, o které byste v Praze nestála...
Na práci jsou to nejdůležitější lidé. Můžete mít sebeúžasněji placenou práci, ale když vám kolegové či šéf dělají každý den ze života peklo, je to nanic. Naopak práce pokojské s báječnými lidmi kolem vás může být až překvapivě příjemná a vy se na tu každodenní dřinu za pár kaček svým způsobem i těšíte. A já za posledních několik let vystřídala přes dvacet různých prací, většinou sezónních na farmách, v hotelích a restauracích. Nejraději vzpomínám na práci na malé vinici na Zélandu, kde jsme s tamějšími důchodci sbírali víno na nádherných kopcích jak z Pána prstenů. Naučila jsem se spoustu věcí ohledně výroby vína, byly to spíš takové placené prázdniny.

Pořád cítím šimrání v břiše

Jaký byl ten okamžik, kdy jste se vykašlala na jistoty a pocítila svobodu, že nemusíte nic?
Cestovali jsme s kamarádkou po Spojených státech, měli jsme půjčené auto a mohli se rozhodovat o tom, kam pojedeme, jak dlouho zůstaneme... To byl asi dost rozhodující fakt, proč jsem se po návratu rozhodla skončit s prací a vyrazit na cesty. Protože ta svoboda byla něco neuvěřitelného.

Neměla jste strach? Z toho, co bude?
Strach jsem neměla, odjakživa jsem byla dobrodruh a věřila, že se vše v dobré obrátí a prostě to nějak dopadne. Ale nejistot bylo určitě spousta a pořád jsou. Nedávno mi jedna paní na Bali řekla: Kdybychom všichni žili v jistotě, tak je země plná volů. Dává to dokonalý smysl. Nejistoty nás ženou kupředu, nutí nás přemýšlet a tvořit, jsou neodmyslitelnou součástí našich životů. Nejistoty jsou obrovská výhoda, protože bez nich bychom se asi nikam neposouvali.

Cestovatelka a blogerka

Martina píše o svých dobrodružstvích blogy www.zasvymsnem.com a dreamingandwandering.com.

Proč vlastně cestujete?
I po těch letech ještě pořád cítím motýlky v břiše, když dorazím na nové místo. Baví mě poznávat, zažívat, učit se, naslouchat příběhům jiných národností. Postupně si skládat skládanku, dozvědět se věci, které z knih nevyčtete a které vám nikdo neřekne, protože každý ten svět a barvy vnímáme trochu jinak. Poznáte věci z jiné perspektivy, porozumíte jim lépe, nebo vás to naopak nádherně zmate.

Není to ale málo, „jen“ cestovat, „jen“ zažívat dobrodružství?
Můj život není až tak rozdílný od života většiny lidí, co to teď čtou, jen s tím rozdílem, že já mám svůj domov v krosně a nejsem vázána na žádné místo. Řeším tytéž problémy, těším se ze stejných radostí. Cestování je konstantní učení se věcem, pracování na sobě samém, dělání kompromisů a koneckonců i hlídání rozpočtu a shánění práce, aby měl člověk na cestách z čeho žít.

Změnily se vám na cestách životní hodnoty?
V pubertě jsem si například myslela, že když budu u filmu, slavná a bohatá, budu šťastná. Zároveň jsem nechápala, proč bohatí a slavní lidé nejsou šťastní. Člověk se pořád za něčím žene, za penězi, za láskou, za slávou, aby měl děti, lepší auto, lepší telefon, nový šaty, krásnej dům, dovolenou na Maledivách nebo třeba tu pětiletou cestu kolem světa. A pak bude šťastný.

Není to tak?
To štěstí si fakt nosíme v sobě, a pokud ho tam nemáme, musíme si ho co nejdřív vytvořit a každý den hýčkat. A to je zejména v naší konzumní společnosti, kde na nás všichni tlačí, kde musíme okamžitě odpovídat na e-maily a zvedat telefony, šíleně těžký. I já si to musím pořád připomínat a snažím se každý den vyhradit chvilku na to si v klidu sednout, nic nedělat a jen tak si s čistou hlavou připomínat, že mám vlastně všechno, co potřebuju. Přehrávám si, za co všechno jsem vděčná a čemu a komu má smysl věnovat čas. Pomáhá mi i občasná meditace.

Bugaboos, Kanada

Bugaboos, Kanada

West Coast Trail, Kanada

West Coast Trail, Kanada

Připadáte si někdy sama? Osamělá?
Já jsem hodně introvert a jedu si hodně podle sebe. O samotě je mi dobře, nikdy se nenudím, vydržím týdny a měsíce úplně sama v kanadských lesích a na mozek mi to neleze. Osamělost na mě padne především ve chvílích, kdy se ocitnu v zapeklitých situacích, něco se pokazí a nemám u sebe zrovna nikoho, u koho bych si „pobrečela“ na rameni. Nedávno jsem šla sama na pětidenní trek v kanadských Rockies a třetí den jsem se ve stanu probudila s fajnovou horečkou. Nebyla jsem ani schopná si dojít k řece pro vodu na čaj a zůstala ve stanu dva dny, než jsem mohla znova vstát a jít dál. Tak jsem si krásně představovala někoho, kdo by mi pro tu vodu došel, uvařil nejlepší čaj a řekl, že to bude brzo dobrý.

Momentálně máte přítele v Kanadě, vy jste na Bali. Dá se vůbec během vašeho cestovatelského životního stylu navázat trvalý vztah?
Dá, ale není to jednoduché. Koneckonců, co je na vztazích jednoduchého? I u nás v Pelhřimově má spousta lidí problém navázat trvalý vztah. Nicméně je pro mě na cestách najít nějakou spřízněnou duši jednodušší, než kdybych byla doma. A tak si plujeme, neplánujeme, užíváme si společných chvil. Pokud spolu budeme chtít zůstat a usadit se, tak to tak uděláme. Nic není nemožné, svět je v současnosti asi nejjednodušší a nejhravější místo pro život v dějinách. Využijme toho.

Psi mají u jídla na sněhu přednost

Martina Gebarovská si odnesla otisk psího zubu na ruce.

Přečtěte si rozhovor s Martinou Gebarovskou a Veronikou Jelínkovou o třísetkilometrové pouti se psím spřežením za polárním kruhem.

Jak moc je pro vás trvalý vztah důležitý?
Když slyším trvalý vztah, nevím jak na to reagovat. Někdy mám pocit, že by bylo dost fajn poznat někoho, s kým budu chtít být dalších šedesát let. Na druhou stranu si myslím, že to je jeden z těch stereotypů, které máme v hlavě zafixované a považujeme je za tu jedinou správnou cestu, recept na šťastný život. Já myslím, že díky tomu, jak se jako člověk celý život vyvíjíme, učíme, formujeme a měníme, není jednoduché najít druhého člověka, který se bude vyvíjet a formovat s námi a dokonce celou cestu. Ta představa je sice krásná, ale buď člověk musí potkat fakt tu spřízněnou duši, nebo na vztahu dennodenně vědomě pracovat.

Jít si za svým

Na cestách potkáváte i spoustu nových přátel. Lidí, kteří jsou vám podobní, kteří když s něčím nejsou spokojení, nehledají chybu v ostatních, ale vynaloží veškerou energii, aby našli řešení.
Fakt si myslím, že k sobě přitahujeme takové lidi, jací sami jsme a jak smýšlíme my sami. Nikoho tak ani hledat nemusím, do mého života konstantně a až neuvěřitelně často sami vstupují lidé, co jsou na stejné vlně, mají sny, které jsou ochotni si plnit, a kteří ve mně něco zanechají. Děje se mi to nejen na cestách, ale stejnou měrou i doma.

Už asi moc nemáte pochopení pro lidi, co jen sedí a nadávají na poměry...
Každý si máme právo postěžovat, ulevit si, zanadávat. Je to skvělý pocit úlevy, někdy úžasně skvělý. Naše vědomí je vlastně takový papiňák a občas prostě potřebujeme upustit. Ale někteří lidé si na těch stížnostech a upouštění staví svůj život, starají se víc o ostatní než o sebe, závidí a přes samou páru nevidí příležitosti, které kolem nich poletují. I když už se to naštěstí pomalu mění, zdá se mi, že u nás doma je pořád ještě velká část lidí, co jsou nešťastní, zapšklí. A myslí si, že za všechno špatné, co se jim v životě děje, může Babiš, Zeman, Trautenberk a především že se narodili ve špatné zemi.

Severozápadní teritoria, Kanada

Severozápadní teritoria, Kanada

Sloquet hot springs, Kanada

Sloquet hot springs, Kanada

Kdesi jste řekla, že za to může náš školský systém.
Nemyslím tím učitele a profesory, ti mají můj velký obdiv. Ale doma máme hodně ustřihnutá křidélka, bojíme se riskovat, zkoušet a jednat sami za sebe. My už totiž ani nevíme, kdo jsme, protože jsme byli vychováni k něčímu obrazu. Jestli budu mít někdy děti, nikdy nedopustím, aby chodili do našich klasických škol, které mám za sebou já. Nedovolím, aby mému kulišákovi někdo stříhal křídla. Nasměřovat ano, poradit ano, stanovit určité hranice ano, ale nestříhat, prosím.

Ať ví, kým je, nejen až vyroste, ale od samého začátku?
Ano. Je důležité, aby z našich dětí rostly zdravě sebevědomé osobnosti, těm pak totiž „hrozí“, že si půjdou za tím, co je baví, a spíš budou vědět, co je baví. Že budou spokojenější se svou životní situací, spíše si uvědomí, že to, jak se právě teď mají, záleží téměř jen na nich.

Skončeme u cestování. Myslíte, že vám vydrží na celý život?
Upřímně, nedovedu si představit takhle nomádit napořád. Po šesti letech je moje cestovatelské tempo několikanásobně pomalejší, je pro mě důležitější se dobře vyspat a najíst, ráda utrácím za zážitky a trochu víc komfortu, i když pro mnohé by moje standardy byly stále ještě neúnosné. Spíš se teď někde usadím alespoň na pár týdnů či měsíců, takže mám možnost poznat toho víc a taky se věnovat vlastním projektům a odpočívat.

Kam se teď chcete vydat?
Chci začít trávit víc času s rodinou a přáteli, protože na to „nikdy nebyl čas“. Myslím, že mám za ty roky na cestách co dohánět. Těším se na to.

Autor:






Nejčtenější

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.