Na kliniku plastické chirurgie jste nastoupil v roce 1972. V čem se od té doby vaše řemeslo změnilo?
Moc novinek se neodehrává. Základ zůstává stejný, jako když s ním začal profesor Burian, jeden z nejslavnějších světových plastických chirurgů, ve dvacátých letech.
Váš obor má u nás až tak starou tradici?
Zejména u nás. Česko je kolébkou plastické chirurgie, profesor Burian ji u nás jako v první zemi na světě prosadil jako svébytný, samostatný vědní obor. My, stará garda, se všichni cítíme být Burianovými dědici, protože nás učil jeho žák profesor Fára.
Jak se ona tradice drží?
My jsme na klinice plastické chirurgie zase učili mladé kluky. Problém je, že vydrží do atestace, pak řada z nich zdrhne k estetické chirurgii.
Kvůli penězům?
Ano. My na klinice děláme mikrochirurgii, náročné operace pod mikroskopem, přišívání uřezaných prstů… trvá to dvanáct hodin a máte za to směšné peníze. Pak prostě jdete dělat prsa, abyste si vydělal.
Prsa ale děláte i vy.
Dělám pořád na klinice plastické chirurgie, od roku 1985 jsem tam vedoucím JIP. Už je to 25 let, ráno v sedm jsem tam, sedím ve stejném křesle, piju kafe ze stejného hrnku. Ale taky mám pořád mizerný tabulkový plat. V roce 1995 jsem si proto pořídil soukromou praxi a o pět let později sanatorium v Kolíně, kde dělám estetickou chirurgii.
Co pod to spadá?
Dělám rád nosy, to je taková trochu sochařská práce. Mou skutečnou parketou jsou ale prsa, ta dělám nejčastěji. Facelifting moc rád nemám, to je dlouhá operace, děláte dlouho jednu stranu a pak vás ještě čeká druhá.
Dovedete si představit, že byste šel k estetickému chirurgovi jako klient vy sám?
Snad jen kdyby mě otravovala horní víčka, kdyby mi začala padat přes oči. Jinak ne. Upřímně řečeno, já si myslím, že chlap má být jen o trochu hezčí než čert. (smích) Metrosexuálové nejsou zrovna můj šálek čaje.
Co vaše paní, využívá odborných znalostí svého muže?
Když jsem se jí zeptal, zda by nechtěla udělat víčka, zeptala se mě, jestli jsem se nezbláznil. Ona je zastánkyní toho, že stárnout se má přirozeně a že je to spíše o duši. Svým dcerám, dnes již dospělým ženám, bych se zákrok snažil rozmluvit sám.
Nejsme holiči. A neměli bychom být holiči
Chápete, že si teď neděláte zrovna reklamu, že?
Mě trápí, že se estetická chirurgie bagatelizuje. Že se z toho dělá téměř návštěva holiče. Uvědomte si, že to je pořád zásah do lidského organismu.
Ženy to podceňují?
Spousta z nich si představuje, že budou krásné hned v den operace. Nechápou, že nejdřív budou jizvy. Bez těch to nikdo neumí. Potom se diví, že to bolí, že se to dlouho hojí... Chtěl bych, aby ženy byly informovanější a zodpovědnější. Takový nos zraje půl roku, není to žádná brnkačka! A komplikace mohou nastat vždy, stoprocentní výsledek vám nezaručí nikdo.
Současná společnost je posedlá ideálem krásného těla a kosmetickými úpravami. Podle jednoho průzkumu pomýšlí polovina Britek ve věku od 16 do 21 let na plastickou operaci. Nemrazí vás z toho?
Je to trend. Lidé mají pocit, že bez estetické chirurgie nemůžou žít. Když neměla holka velká prsa za mých mladých let, prostě se s tím musela naučit žít, nakonec nejde o život. Dnes?
Dnes panuje spíš názor, že téměř o život jde. Jak se k tomu jako lékař stavíte?
Profesor Fára říkával, že největší umění plastické chirurgie je odmítnout pacienta. Když k vám přijde ženská, která má hezká prsa a není s nimi spokojená, slušný chirurg se jí pokusí vysvětlit, že to není dobrý nápad. Pokud k nám přijde padesátiletá dáma s tím, že si její manžel našel třicetiletou milenku, tak se jí snažíme vysvětlit, že problém bude jinde, že jí žádná plastická operace nepomůže. Odmítám relativně často.
Čím dál tím víc zníte jako anti-reklama.
To nechci, jsou ženy, kterým díky úpravě víček či vyhlazení vrásek zvednete sebevědomí a budou spokojenější. Říkám jen, že estetický chirurg by měl být trochu psycholog. Pokud má klientka či klient nemístná očekávání, neměli bychom operovat.
A nejde pak dotyčná prostě o dům dál?
Leckde ji vezmou. Mladí doktoři odmítají méně, pokud vůbec. Zdůvodní to právě tím, že by přišli o kšeft a klientce někdo stejně nakonec vyhoví.
Třeba je to jen dopad boomu estetické chirurgie a pomine.
Tenhle trend asi nikdy neodezní. Obávám se, že to bude spíš horší. Jde o peníze, odbornost leckdy trpí. Existují špičková pracoviště, ale i ta, která by nic takového provozovat vůbec neměla. Občas za mnou přijdou dámy, které byly operované jinde a chtějí to opravit. Často je to ale nemožné.
Pevně visící penis a fousy až za ušima
S jakými přáními k vám chodí muži?
Přiznám se, já osobně nejsem přítelem plastické chirurgie u mužů. Nejčastější jsou u chlapů nosy. Já si myslím, že to většinou nepotřebují. Na druhou stranu rozumím tomu, když přijdou s odstátýma ušima. Čas od času si nechají udělat facelifting, to bývají páni, kteří si najdou mladší milenku. Musíme je ale upozornit, že se budou muset holit i za ušima. (smích)
Tenhle vtip, přiznám se, nechápu.
To není vtip. Při tomhle zákroku se totiž kůže z tváří, z níž rostou vousy, natahuje až za uši, aby se napnula.
O jiné úpravy muži nežádají?
Občas si někdo udělá plastiku břicha. Většinou po výrazném zhubnutí. To stojí zhruba kolem dvaceti tisíc.
Kdybych nepoložil následující dotaz, čtenáři by mi to možná neodpustili. Co prosby ohledně penisu? Objevují se? A dokážete je splnit?
Není pomalu den, aby se s tím na nás někdo neobrátil. Musíme ale pány zklamat. Nikdo zatím nevymyslel, jak zvětšit penis, aby zůstal plně funkční.
Nemají šanci?
Dělá se takzvané prodloužení penisu. Penis je totiž částečně zastrčený v břiše, takové dva tři centimetry. Dokážeme ho tedy o dva tři centimetry prodloužit. Při ztopoření ale jen, řekněme, pevně visí. Pánům tedy tuhle operaci nedoporučuji. A zatím jsem ji nedělal. Penis se zvětšit nedá. Tečka.
svatopluk svobodaPlastické chirurgii se věnuje od roku 1972, o pět let později začíná pracovat na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie v Praze. V roce 1985 se tam stává vedoucím jednotky intenzivní péče, jímž je dosud. Patří k zakladatelům mikrochirurgie v Česku, absolvoval několik zahraničních stáží. "Kvalita naší plastické a estetické chirurgie je velmi vysoká. V roce 1991 jsem dělal plastickou chirurgii ve Spojených státech a zjistil, že to tady umíme mnohdy o dost lépe," říká. S kosmetickou chirurgií se setkal ještě před rokem 1989. "Tehdy to bylo tak pět až deset procent toho, co jsme dělali. Dopřávaly si to především zpěvačky, herečky, dobře situované manželky," vzpomíná a dodává: "Po roce 1989 si všichni ti, co to uměli, otevřeli privátní praxe, ti mladší, co se to učili od nás, se vrhly jen na kosmetickou chirurgii. Je to škoda, bylo mezi nimi mnoho dobrých plastických chirurgů. Ale rozumím jim, ani já jsem nebyl s tím málem, co jako tabulkový doktor za náročné operace beru, spokojen." V roce 1995 si otevírá soukromou praxi zaměřenou na estetickou a kosmetickou chirurgii. Provozuje 1. kolínské sanatorium. |
