Kriminálka Miami, Kriminálka Las Vegas... Dovednosti filmových kriminalistů a...

Kriminálka Miami, Kriminálka Las Vegas... Dovednosti filmových kriminalistů a forenzních vědců nemají s realitou nic společného, síla přesvědčivosti filmu je však dalekosáhlá. | foto: Profimedia.cz

Nebezpečné fantazie. Krimifilmy matou diváky a vzdělávají zločince

  • 13
Zvládnou nemožné, prokazují fascinující schopnosti vědy, s jejichž pomocí nakonec doběhnou každého zločince. Klidně i třicet let po spáchání činu. Kousky forenzních vědců z krimiseriálů však kazí práci reálným kriminalistům a pletou veřejnost i soudce.

Odebírají vzorky DNA z míst, na kterých by se je nejspíš nikdy nepodařilo nalézt. Podle stopy spálené gumy z parkoviště neomylně identifikují auto podezřelého mezi miliony jiných vozidel. Nad mikroskopem nadšeně hlásí „Shoda!“, kdykoliv identifikují vzorek vlákna z místa činu. I když se jedná jen o filmovou fikci, školí tyto kriminální seriály miliony diváků po celém světě.

Může ale vůbec film nebo seriál ovlivnit výkon spravedlnosti? Americký scénárista a režisér Anthony E. Zuiker si možná myslel, že nikoliv. Jenže jeho realizovaný nápad na sérii krátkých příběhů z prostředí forenzní laboratoře jej brzy přesvědčil o opaku.

Od roku 2000 vznikla celá franšíza seriálů CSI (Crime Scene Investigation) u nás známá jako Kriminálka Las Vegas/New York/ Miami. Do roku 2015 mohli zhlédnout tento rekordně úspěšný seriál diváci ze 171 zemí a každou novou epizodu sledovalo v průměru 320 milionů lidí. Seriál se stal fenoménem.

Výrobna mrtvol

Jenže silně rozladil profesionály z celého světa, kteří se sběru a identifikaci stop z místa činu skutečně věnují. A důvodů je celá řada.

„Už jen například to, že 40 procent všech v seriálu vykreslených metod vůbec neexistuje,“ říká Thomas Mauriello, forenzní vědec, který se kriminologické praxi v USA věnuje osmatřicet let. „Nebo fakt, že vědecké postupy scénáristé zobrazují jako high-tech magii, která je naprosto dokonalá. Seriály jako CSI zcela ignorují prvek nejistoty, nepřesnosti, omylu, pochybení. Tvrdí divákům, že výsledky experimentální laboratorní vědy jsou naprostou a absolutní pravdou.“

Krimiseriály jsou lákavá a přitažlivá fikce, ale pořád jen fikce. Forenzní specialisté sice zpracovávají vzorky v laboratoři, ale neúčastní se akcí zásahových jednotek, neřeší konkrétní případy, nevyslýchají svědky. „Většinou ani nesbírají důkazní materiál přímo na místě činu, protože by tím mohli zavdat pochybnost o původu a nestrannosti nálezu,“ dodává Mauriello.

Rozdílů mezi realitou a skutečností je ale víc. Při skutečných vyšetřováních bývá zpracování vzorků DNA záležitostí týdnů až měsíců. Stejně tak trvá i vyhledávání otisků prstů v policejní databázi celé dny, zatímco seriáloví vyšetřovatelé získávají přesný výsledek v průběhu minut.

Kolik stojí DNA spravedlnost

Na základě policejní statistiky v Denveru byla v roce 2006 stanovena průměrná škoda na majetku, kterou způsobí jedno vloupání do bytu nebo domu. Činila 2 468 dolarů.

A na kolik přijde vyšetřování? Dvoučlenná policejní hlídka zkontroluje místo vloupání v průměru za 22 minut a hodinu a půl setrvá na místě, než se dostaví tým specialistů. Ti prošetří místo a pokusí se nalézt stopy po pachateli. I jejich práce trvá přibližně 1,5 hodiny. Dalších šest hodin pak trvá policejnímu důstojníkovi sestavení zprávy o případu. Vyšetřování jako takové zatím stojí 461 dolarů.

Snímání biologických stop a otisků prstů, pokud jsou na místě přítomny, stojí v průměru dva až pět dolarů za kus, jejich analýza pak dalších 85 dolarů. Náklady na vybavení jednoduché laboratoře však stojí kolem 20 tisíc dolarů a hodina specialistovy práce pak 200 dolarů.

Pokud vyšetřovatelům přeje štěstí, získají dostatek důkazů, s nimiž mohou před soud. Náklady na soudní proces se u vloupání pohybují mezi 200 až 600 dolary. Vyčíslená cena procesu spravedlnosti tedy téměř dorovnává způsobenou škodu.

Jenže co když porota není spokojena s důkazy, a požaduje sofistikovanější metody, zahrnující DNA? Náklady na odběr jediného DNA vzorku, pokud je přítomen, činí 500 dolarů, jeho procesní zpracování další dva tisíce dolarů. Vybavení laboratoře pro práci s DNA neklesá pod půl milionu a práce se vzorky si vyžaduje celý tým specialistů. Usvědčení pachatele vloupání na základě DNA stojí násobně víc, než na kolik přijdou konvenční metody policejní práce.

Sama přesnost je pak tím největším problémem. „Ne, forenzní technici a laboranti skutečně nevolají ‚Trefa‘ nebo ‚Shoda‘, aby popsali vztah mezi dvěma důkazy,“ říká Mauriello. „Forenzní technik si není nikdy stoprocentně jistý a pracuje s mnohem méně definitivními frázemi.“ Hovoří se spíše o výrazné shodě, velké podobnosti nebo vysoké pravděpodobnosti výsledku.

CSI infekce

Populárním seriálem široce propagovaná neomylnost a nezpochybnitelnost výsledků forenzních specialistů se dočkala odborného termínu, říká se mu CSI efekt. Spočívá v tom, že lidé jsou schopni uvěřit ledasčemu a očekávají pak od vyšetřujících specialistů stejné zázraky, jako viděli v televizi.

Kriminologové proto hovoří dokonce o CSI mánii nebo CSI infekci. Popisovaný efekt má totiž prozatím jen jeden jediný prokazatelný pozitivní dopad: rapidně se v Evropě i USA zvedl zájem o práci v takových policejních laboratořích, do kterých se nyní hlásí i řada kvalifikovaných odborníků. Tím ale dobré zprávy končí.

Na krimiseriály, ve kterých se to hemží UV podsvícením, kde krevní stopy přetrvávají na předmětech doličných celé měsíce a kapka potu dokáže identifikovat vraha, se totiž nekoukají jen běžní lidé. Pod ruce filmových specialistů se zvědavě dívají i zločinci, u nichž je zájem o kriminologické obory už tak nějak z principu otázkou přežití.

A následek? Ve Spojených státech dlouho oscilovala pravděpodobnost vyřešených případů znásilnění okolo 46,9 procenta, s tendencí k pozvolnému vzestupu. Od roku 2005 se ale začaly výsledky propadat až na 40 procent. Jak to?

Pachatelé tohoto zločinu už totiž kvůli seriálům CSI pochopili, jaké metody využívá policie k jejich dopadení. „Zažili jsme tu situace, při nichž donutil násilník svou oběť, aby se po aktu důkladně osprchovala, a tím zničila případné stopy,“ vzpomíná například seržant Paul McComb z Pittsburghu. Za předchozích šestadvacet let své praxe něco podobného nezažil.

Pohled české forenzní specialistky

(která si přála zůstat z důvodu pracovního zařazení v anonymitě)

„Za 200 dolarů za hodinu bych někdy pracovala ráda,“ směje se nad výčtem nákladů na vyšetřování ze Spojených států, ale dodává: „Jinak to však sedí. Když u nás například vyjde individuální shoda na daktylku, taky se často žádá i genetika. Protože je v módě. Že stojí čas a peníze, už nikoho nezajímá.“

„V Česku vyjde jeden genetický vzorek jen na chemii na asi tisíc korun. Bez amortizace přístrojů a platu. Kromě problémů u soudů, kdy i státní zástupci často chtějí zpracovat úplně zbytečné stopy na genetice, je problém s poškozenými. Spousta lidí chce právě na základě televize nesmysly a chce je hned. Pokud jim to technik nesplní, jsou schopní se hádat, že je policie odbyla a neudělala maximum. Pamatuju si, jak kolega říkal, že když byl na ohledání vyloupeného bytu, paní domácí po něm vytrvale chtěla, aby vzal otisky prstů ze záclony, že v televizi to přece taky dělali...“

„Kvůli CSI a podobným seriálům začaly vyšetřovatelům krušné časy,“ nedělá si iluze.

Nejde ale jen o sexuální násilníky, kteří se chytře zbavují oblečení, používají chlorovaná bělidla, mají nasazený kondom a nesundávají gumové rukavice. „Pachatelé vražd se kvůli kriminálním seriálům dozvídají a učí, jak zkomplikovat zajištění důkazů, jak co nejefektivněji narušit pátrání po stopách,“ říká Ray Peavy, vedoucí oddělení vražd policie v Los Angeles County.

Pachatelé trestných činů se tak díky CSI efektu stávají obezřetnějšími. Většinou. Max Houck, vedoucí oddělení Iniciativy forenzních věd Západovirginské univerzity, totiž uvádí i opačný příklad: „Tím, že se pachatelé trestných činů někdy snaží ztížit práci vyšetřovatelům a zanechat nám co nejméně stop, nám nakonec poskytují ještě více důkazního materiálu.“

Ilustruje to případem, kdy pachatel nechtěl z obavy před metodami DNA zanechat na dopisní obálce stopy slin, a tak ji přelepil náplastí. Ke své škodě tak poskytl policistům vzorek svých vlasů a vláken z oblečení, které se přichytily pod izolepou.

Epidemii podlehly i soudy

CSI efekt ale páchá škodu i v soudních síních, při řízeních před porotami. Porotci totiž chtějí být přesvědčeni o vině obžalovaného moderními a vědeckými důkazy, které často není možné zajistit tak snadno, jako je tomu v detektivních seriálech.

V zásadě pak dochází ke dvěma modelovým situacím. Porotci požadují více forenzních důkazů, než by jinak bylo k vynesení verdiktu zapotřebí. A v případě, že tyto důkazy nejsou součástí vypracované obžaloby, s větší pravděpodobností docházejí k závěru, že obžalovaný není vinen. Na druhé straně, pokud je interpretován jakýkoliv důkaz, související s DNA, dospějí porotci mnohem častěji k závěru, že obžalovaný je vinen nezpochybnitelně.

„Dochází tak k situaci, kdy musíme oslovovat s žádostí o vyjádření forenzní specialisty, aniž by to vlastně bylo zapotřebí,“ říká Steve Cooley, kalifornský státní návladní. Protože porotci prostě uvěří zejména DNA.

Skutečnost vs. Kriminálka Miami

V televizním seriálu to dokážou ve dvou lidech a ještě u toho vtipkují. Rukavice si berou jen na efekt a roušky nenosí nikdy. Ve skutečnosti by na usvědčení drobného zloděje třeba ani neměli finance. Postupy detektivů v seriálech se od reality všedních dnů mnohdy značně liší.

Dokládá to i průběh již uzavřeného případu herce Roberta Blakea. Ten byl v roce 2004 obviněn z vraždy své druhé ženy. A ačkoliv existovali dva očití svědci vraždy, kalifornská porota trvala na „spolehlivých forenzních důkazech“. Jenže se nepodařilo doložit ani povýstřelové zplodiny na rukou obžalovaného, ani stopy krve na jeho šatech. CSI efekt se tak postaral o to, aby muž odešel od soudu jako nevinný.

Tento případ dal mimochodem podnět vědkyni Deboře S. Baskinové k zajímavému průzkumu. Podívala se totiž na to, jaké důkazy vlastně obyčejní lidé považují za „velmi spolehlivé“. Ukázalo se, že důkazy založené na přítomnosti DNA bere veřejnost jako průkazné v 89,5 procentech případů a váží si jich víc než například otisků prstů (78,8 procenta).

Pokud u soudu zazní vyjádření lékařského odborníka, je jeho slovům důvěřováno v 30,3 procenta případů, zatímco svědectví oběti či náhodného svědka je přikládána váha jen v 21,2 procenta případů. Jen nepatrně lépe si stojí svědectví uniformovaného policisty (23,2 procenta). „Šance, že dnes někoho ve Spojených státech usvědčíte z vraždy nebo znásilnění bez spektakulárních forenzních důkazů je jen 20,2 a 16,2 procenta,“ dodává Baskinová.