Původním povoláním je zeměměřič, v devatenácti se mu ale dostal do rukou inzerát s náborem na práci palubního průvodčího a rozhodl se profesi, který byla typicky ženskou, zkusit. "Z dvaceti lidí, kteří nastoupili, jsme byli čtyři chlapi, takže jsem nebyl až taková výjimka. Navíc, chlap na palubě se vždycky hodí, každá společnost je ráda, když ho ve svém týmu má," říká.
Jak dlouho trvala příprava, než jste absolvoval svůj první pracovní let?
Teoretická příprava a školení trvá šest týdnů. To je naprostý základ, který vám ale stačí, abyste letěl. Jinak si přípravu můžete rozšířit i o další kurzy, například etiky, ženy mají například líčení.
Šest týdnů zní jako překvapivě krátký čas.
Když všechno klapne, dostanete uniformu, vstupní karty do letištního prostoru a není důvod čekat. Když je člověk schopný, ať letí hned druhý den, řekl bych já.
Vzpomínáte na svůj první let?
Než jsem nastoupil jako stevard, letěl jsem jen jedinkrát, jako malý kluk do Bulharska na pionýrský tábor. Tehdy mi to nedělalo vůbec dobře, špatně se mi ostatně dělalo i v autě. Najednou jsem měl po letech nastoupit v uniformě mezi lidi. Vůbec jsem netušil, co to se mnou udělá. Nakonec všechno proběhlo úplně v pohodě. Tak jsem u toho zůstal.
Svého rozhodnutí jste nikdy nelitoval? Nese s sebou i docela rozháraný životní rytmus.
Nevím, jaké to je, chodit do práce vždy od pondělí do pátku. Nikdy jsem to nedělal. Říká se navíc, že létání je droga a že kdo se jednou pohybuje okolo, chytne ho a těžko se opouští. Ti, kteří museli z jakýchkoli důvodů skončit, hledají aspoň práci na letišti, chtějí být alespoň někde poblíž.
Stevard Jan Vácha na skok v Paříži
Bude to i váš případ?
Je to jediné, co umím. Rád bych zůstal u lítání co nejdéle. Možná to budu dělat i v šedesáti.
Kokpit hlídá pancíř. A spoléháme na pomoc cestujících
Pojďme k černým scénářům. Představme si, že letadlo padá. Co by se dělo na palubě?
Rozlišujeme dvě situace. V té první je nějaký čas na přípravu cestujících. V té se řídíme jasně daným scénářem: ukázat cestujícím bezpečnostní polohu, uklidit kabinu, posadit se a čekat na náraz. Pak je druhá, kdy není čas na nic. To jen zakřičíme, aby cestující zaujali bezpečnostní polohu, což je v každé situaci to nejdůležitější. Letadlo má být pak evakuováno do 90 vteřin od zastavení. Pokud ale letoun padá střemhlav, pak není důvod cokoli připravovat.
Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste v tu chvíli dělal?
Ne. Je téměř jisté, že to nepřežijete. Kolmo z nebe dolů ale spadne letadlo jen málokdy, nejvíc nehod je při startu a při přistání.
Zkusme jinou variantu. Zkolabují oba piloti, vy jste vedoucí kabiny. Uměl byste dovést letadlo až na letiště?
Letadla jsou dneska tak zautomatizovaná, že dokážou přistát téměř sama. Kdyby mi někdo ze země radil, asi bych to dal. V kabině jsem strávil spoustu času, takže mám ledasco okoukané a tak nějak to znám. Žádné speciální školení ale nemám.
Na někoho nezapomenete"Pamatuju si jednu paní, je to asi dvanáct let, zvracela, chudák, snad tři hodiny v kuse. Dodnes si vybavuji ten výraz utrpení," vzpomíná. "Jindy se do sebe pustilo v letadle asi šest lidí. Musel jsem zařvat, pohrozit vším možným, roztrhnout je…" |
Prozraďte, půjčil vám pilot někdy na chvilku řízení?
Bez komentáře.
Jsou dobří a špatní řidiči aut. Jsou čuňátka i mezi piloty?
Tenhle výraz bych nepoužil, ale jsou horší a lepší. Někdo je talent a jde mu to samo, někdo jen taktak splní zkoušky. Jako cestující ale nemáte moc šanci to poznat. Já, když jsem v letadle každý den, ano. Vím, jak prudce se klesá, jak se brzdí, jak mi zaléhají uši…
Abychom černou kapitolu uzavřeli: změnilo se pro vás létání po 11. září?
Největší změnou bylo, že se instalovaly pancéřové dveře do kokpitu a zpřísnil se režim, kdo a kdy je může otevřít. Musíme dělat všechno pro to, aby se případný terorista nedostal do kabiny k pilotům.
Za jakoukoli cenu?
I za cenu mrtvých cestujících nebo posádky. Hlavně se musí zabránit tomu, aby bylo letadlo použito jako zbraň. Piloti se v tom případě zabarikádují v kokpitu. Je nedobytný.
Co průprava a vyzbrojení stevardů a stevardek?
Zbraně nemáme, žádná bojová umění netrénujeme. Spoléháme na pomoc cestujících, čtyři letušky těžkou přeperou teroristu. Máme jen pouta. Zatím jsem je nemusel nikdy použít.
Miluju Vietnam, ale nejradši jsem na chalupě
Neláká vás nějaké opravdu velké letadlo?
Láká, jsem megaloman, takže čím větší, tím lepší. Sloužívám i na takzvaném wide body, letadle, které má dvě uličky, je tam spousta lidí, spousta občerstvení, stovky lahví vody. Mám to hrozně rád, fascinuje mě to.
Co všechno dnes v letadle můžeme dostat k jídlu?
Jsou různé kategorie jídel, diabetická, dětská, košer jídla. Splnit lze jakékoli přání, vše je o penězích. Klidně můžete jíst z cibuláku. Lidé si ale zvykají, že kvalita jde dolů, aby cesta byla co nejlevnější.
Když jsme u úsporných opatření, zazněl i nápad, že by se létalo na stojáka. Dovedete si to představit?
Myslím si, že je to nesmysl. Vytratí se kultura cestování, bude to, s odpuštěním, jako dobytčák.
Jaký nejdelší let máte za sebou?
Nejdelší trval nonstop 12 hodin a 50 minut. Bylo to z Thajska do Dánska a pamatuji se, že byl silný protivítr.
Jak se dá na palubě trávit tak dlouhý čas?
Ano, je to dlouhé. Já si neumím sednout a číst, nemůžu se na to soustředit. Snažím se zabavit prací, projdu se kabinou, pobavím se s cestujícími, jestli něco nepotřebují.
Kolik mi na takovou cestu dáte piv?
Nesmím vás opít. Deset piv pro každého na palubě nemáme. (smích) A pokud někdo do letadla už přijde opilý, domluvím se s kapitánem a popřípadě nebude na palubu vpuštěn, takovou možnost máme.
Za osmnáct let jste procestoval kus světa. Které místo máte nejraději?
Popravdě? Nejradši jsem u nás na chalupě. Ale mám osobní lásku k Vietnamu, tam se podívám vždycky rád. A taky na Kanárské ostrovy.
Stane se, že v nějaké destinaci zůstanete třeba i týden a čekáte na let zpátky?
Stává se to. Všichni máme daný maximální počet hodin, po něž můžeme být v práci, na to jsou předpisy. Takže pokud někam letím 12 hodin, musím mít pauzu. Zůstanu tam třeba týden a čekám na další letadlo, aby se posádky vystřídaly.
Fajn zaměstnanecký benefit. Máte třeba i zvýhodněné letenky?
Jisté výhody máme, zejména v rámci naší společnosti. Jako benefity na dráze to ale není. (smích)
Zmínil jste chalupu, jste zahrádkář?
Jsem, baví mě keříky, kytičky. Bohužel se to moc nerýmuje s mou prací, v létě totiž pracuju víc než v zimě. Praktičtější by bylo, kdyby mým největším koníčkem bylo třeba lyžování.
Vaše práce asi nesedí ani rodinnému rytmu. Jak si zvykla rodina?
Musela. Nedržím víkendy ani svátky. Rodina ani známí se mě už neptají, co dělám za 14 dní, vědí, že nevím. Neplánujeme, rodina čeká, až řeknu, že mám volno, a narychlo něco zorganizujeme. Výhodou je, že manželka taky lítala, než otěhotněla. Poznali jsme se při společném letu, pracovali jsme u stejné společnosti.
Láska na první pohled?
Předtím už jsme o sobě věděli, potkávali jsme se, ale při společném letu jsme si popovídali a přeskočila jiskra. Letěli jsme tehdy do Říma, taková symbolika. (smích) Občas jsme spolu létali i potom, hlavně na dlouhé lety s pobytem na pláži.
