Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čtyřicet zlodějek: nejstrašnější ženský gang Londýna

aktualizováno 
Uměly to s břitvami, plenily obchodní domy, vypadaly krásně a nevinně, byly kruté a pořádaly nejdekadentnější večírky v Londýně. Ženský gang Čtyřicet zlodějek fungoval jako precizní vojenský organismus a za svých nejlepších let pod vedením Alice Diamondové terorizoval obchodníky i ostatní kriminálníky.

Krásné, odvážné, chytré a nemilosrdné. Gang Čtyřicet zlodějek terorizoval londýnské obchodníky, jeho nejúspěšnějšími roky 1910 až 1925. Šéfovala mu Alice Diamondová. | foto: archiv Southwark Crown Court

Byla to pečlivě seřízená akce. Aby zmátly ostrahu, vstoupily ženy do obchodního domu různými vchody. A aby využily momentu překvapení, začaly hned plenit vitríny, věšáky a skříně. Nekradly potají, plundrovaly obchod bezostyšně, braly ty nejdražší šaty a klenoty. Nebyly k zastavení, ochranka byla bezmocná. Z místa prchly s lupem v hodnotě tisíců liber.

Byla to ale jen jedna operace v mnohem rozsáhlejším představení, v téže době totiž jejich kolegyně loupily podle stejného scénáře v dalších třech čtyřech obchodech na stejné ulici. Gang Čtyřiceti zlodějek pracoval systematicky, ve velkém a za přísného vedení. "Nejchytřejší zloději v celém Londýně," varoval před nimi Scotland Yard.

Královna Alice

Poprvé bylo Čtyřicet zlodějek v anglickém tisku zmíněno v roce 1873, podle jiných zdrojů ale o osm let dříve a policejní archivy o nich mají záznamy sahající prý až ke konci 18. století. Jisté však je, že svého vrcholu gang dosáhl, když byla na trůn dosazena jako jeho královna Alice Diamondová, to jí bylo dvacet let.

Narodila se v roce 1886 v kriminálnické rodině a už jako malá nosila mužům-lupičům nástroje pro loupeže a krádeže. Nechtěla však být jen poskok, bylo v tom kus touhy po emancipaci – chtěla být nezávislá. Proto se vydala svou zločineckou cestou. Měla k tomu všechny předpoklady: kořeny v bídě a chudobě, spoustu vzorů před očima, odvahu i fyzickou konstituci, byla vysoká a silná. Její rány pěstí byly drtivější než od mužů také proto, že si pěst vyztužovala boxerem z diamantů.

Dařilo se jí a její pověst se donesla až ke gangu Elephant and Castle, který byl klenotem londýnského podsvětí. Detektivové o jeho členech hovořili jako o "aristokratech podsvětí". Byli vzdělaní, elegantní, chytří, zdatní obchodníci, dobře oblékaní. A provozovali ženskou sekci, v níž byly jejich milenky, sestry a dcery, podle záznamů všechny krásné a mnohé s nevinným obličejem. Alice Diamondová se jim jevila jako jeho dobrá nová šéfová.

Ve skutečnosti předčila očekávání, z ženského gangu vybudovala precizně secvičenou armádu. Zatímco zločinecká sekce pánů byla volnou sítí bez jasné koordinace, Alice vystavěla Čtyřicet zlodějek jako centralizovanou, přísně a chytře vedenou organizaci. Skládala se z buněk o čtyřech či pěti dívkách, rekrutovala do nich slečny, které se již osvědčily v krádežích, další ale zaučoval gang od píky.

Jejich denním chlebem byly loupeže v obchodech s drahou garderobou a šperky. Někdy volily jemnou taktiku, do obchodu přišly jako dámy, chodily ostatně v nejelegantnější módě, takže nevzbuzovaly podezření, a využívaly toho, že tehdejší doba viděla v ženách jen slabé tvory schopné jen oddané a něžné péče o manžela a děti. Že by snad ony křehké bytosti mohly být zločinci? Chytře odváděly pozornost prodavaček i ostrahy a zboží pašovaly ven v sofistikovaných šatech, které skrývaly tajné kapsy. Jindy si ale nehrály na schovávanou a volily taktiku blitzkriegu: nastoupily a plenily. Používaly drahá, rychlá auta, rychlejší, než na které měla policie.

Na pozoru se před nimi ale neměli jen obchodníci, terorizovaly i podsvětí. Když se k nim nadějná zlodějka či lupička nechtěla přidat, vymáhaly na ní procenta z jejího vlastního byznysu, nezdráhaly se bití a únosů. Hlavní náplní podnikání však zůstávalo loupení, podle policie se dopouštěly nejchytřejších a nejsystematičtějších loupeží v Londýně oné doby. Ničily největší londýnské obchodní domy jako Debenham and Freebody, DH Evans, Selfridges a Whiteleys. To však s sebou přineslo i úskalí – brzy byly jejich nevinné obličeje dámiček tak známé, že stačilo, když se objevila na obchodní třídě jediná z nich, a vypukla panika.

Čtyřicet zlodějek na svou proslulost zareagovalo jako rozumná firma: diverzifikovaly zkrátka portfolium a se svými aktivitami expandovaly. Nechávaly se najímat jako prostinké služebnice do domů bohatých rodin, aby z nich po pár dnech obhlídky terénu mizely – a spolu s nimi i všechny drahé věci. Ty nejkrásnější sváděly bohaté otce od rodin – aby na nich poté jejich kolegyně, co je přistihly při činu, vymohly značné sumy za mlčení. Z Londýna se přesunuly do menších měst, jako překladiště kradených věcí používaly úschovny zavazadel na železničních stanicích.

Gang mohutněl a bohatl. Při takovém rozsahu kriminální činnosti samozřejmě mnohé jeho členky končily ve vězení, organizace však měla dost peněz na to, aby je vyplatila. Více času než za mřížemi tak slečny trávily těmi nejšílenějšími večírky, jaké Londýn oné doby zažil. Zločinná dráha jim dala ekonomickou nezávislost, kterou jim společnost upírala, a společenská smetánka jim zase dodala příklad, jak jí využít. Noviny byly tehdy plné článků o životním stylu hollywoodských hvězd i dekadentních večírcích anglické aristokracie – a loupežnice se to vše rozhodly napodobovat.

Jdu nakupovat

Bylo jich kolem čtyřiceti, odtud jméno gangu. Královninou pobočnicí byla Margaret Hughesová. U soudů těžila ze svého něžného, andělského vzhledu a ostýchavých způsobů (říkalo se jí Maggie s dětskou tvářičkou), přesto byla celkem více než dvacetkrát za mřížemi, poprvé ve čtrnácti, nejdelší trest dostala v roce 1938 za pobodání policisty do očí jehlicí z klobouku. Důležitými spolupracovnicemi gangu byly Ada Macdonaldová a Jane Durellová, fungovaly pro Čtyřicet zlodějek i jiné gangy jako překupnice a své živnosti maskovaly dobře, vedly si dokonce i zfalšované účetní knihy, že na ně policie nikdy nic nenašla.

A pak to byl dlouhý seznam řadových členek, vyčnívá z něj například jméno Doris Stewartové, která přišla do Londýna v roce 1919 a spadla hned do učení Alice Diamondové. A vyučila se skvěle, tak skvěle, že to dopracovala k dvojímu životu. V civilu žila v koupené vilce ve vesnici poblíž Sutherlandu, každých čtrnáct dní ale odjížděla do Londýna vydělávat peníze zločinem. V civilu uhlazená, aristokratická dáma, odvrácená strana ale skrývala lupičku. Ve všedním životě vedla řadu charitativních organizaci, jimž sama věnovala ohromné finanční částky, za něž se kupovaly šaty a jídlo chudým – byly to ovšem peníze, které pocházely z její zločinecké činnosti. "Miluju nebezpečí pro nebezpečí samotné," odpověděla policii, proč se dala na zločineckou dráhu. "Protože tohle miluju taky," řekla na dotaz, proč se tak horlivě věnovala charitě.

Nejmilejší chovankou Alice Diamondové a její nejslibnější akvizicí však byla Mladá Shirley Pittsová. I ona vyšla ze zločineckého prostředí, v žaláři byla už ve svých šesti letech: život v londýnských slumech byl krutý a nedával šanci na výběr. Porušování zákona je součástí normální existence, vetklo jí prostředí do mysli.

Jako malá Shirley pomáhala pánskému gangu Elephant and Castle, v němž byli její rodiče, Alice jí však vysvětlila, že nemusí jen posluhovat mužům, že se může zločinem osamostatnit. Její vizáž a smysl pro převleky, jednou za naivní školačku, podruhé za nóbl dámu, z ní udělaly opravdovou lupičskou umělkyni. "Jdu nakupovat," říkávala prý, než se pustila s chladnou hlavou do akce.

Opilé a nekontrolovatelné

Dlouhé roky šlapalo všechno dobře: vydělávání peněz, jejich utrácení za večírky a honosné róby, případně za vyplácení členek z vězení. Potom se jim ale jedna pitka vymkla z rukou. Jednoho prosincového večera toho děvčata vypila v Canteburry Social Club příliš a jedna z nich, Maria, pořezala tvář své sokyni v hádce sklenicí, její otec vzal napadenou po hlavě rovnou lahví. Následovala hromadná rvačka. A odplata Čtyřiceti zlodějek.

Vydaly se k domu otce a dcery na zteč, opilé, bylo jich třicet čtyřicet, vyzbrojené lahvemi, dlažebními kostkami, cihlami a některé měly i pistole. Vyrazily dveře a okna a jako sopečná láva zaplavily celý dům, otce pořezaly břitvami a noži, jeho patnáctiletého synka zbily obušky. Maria se poté rozhodla porušit zákon gangu a začala vypovídat. A její slova vzala nevinnosti, z níž předtím mnohé členky gangu u soudu těžily, všechnu sílu. Alice a mnohé z jejích podřízených dostaly osmnáct měsíců vězení s těžkou prací.

To gang nezlomilo, ale těžce podlomilo. Leckteré lupičky se za absence pevného vedení osamostatnily, další se pokoušely o život podle zákona, jiné se odstěhovaly. Ve čtyřicátých letech se navíc chápání žen společností dál změnilo, už nebyly jen rodičkami, pečovatelkami a hospodyněmi, které by nebyly schopné zločinu. Ochrana kriminálnic utkaná ze sexistických předsudků vzala za své. Když mohou být ženy dělnicemi v továrnách, proč by nemohly být také kriminálnicemi?

Přesto Alice Diamondová dál vychovávala své následnice. Sama se ale dočkala hořkého konce, ona, rebelka, nepoddajná vládkyně, která se bouřila proti pečovatelské roli, kterou jí předepsala společnost, se ke konci života starala o svou sestru, která umírala na roztroušenou sklerózu. Následně sama přišla o cit v rukou a kolem roku 1952 zemřela.

Z Anglie na evropský trh

To už ale dávno měla štafetový kolík v ruce Shirley Pittsová: ukázala se být tou nejlepší žačkou, tou, která předčí i učitelku. "Královna zlodějek", říkaly jí noviny. Vymyslela, jak fólií deaktivovat alarmy v obchodních domech, jindy předstírala, že je figurína ve výloze, aby unikla detektivům obchodního domu. A neomezovala se Anglií, jezdila na lupy do Ženevy a Berlína, zakořenila ve světě zločinu, ovládala kanály, jimiž se daly bezpečně prodávat kradené věci, její obchodní aktivity zahrnovaly i padělání, loupení v bankách a eskortní sadomasochistické služby. Milovala život a dovedla si ho užívat. Porodila sedm dětí.

Když zemřela v roce 1992 na rakovinu, uložili ji do rakve v šatech za pět tisíc liber, údajně kradených z jednoho z nejluxusnějších obchodních domů světa Harrods u Hyde Parku, kde prý pracovala nejraději. Stylové. Květiny a věnce vezlo na obřad bezpočet luxusních vozů Daimler. Na katafalku tvořily květiny nápis "Šla jsem nakupovat."

Gang Čtyřicet zlodějek jako takový podle policie fungoval do padesátých let.

Autoři: ,






Nejčtenější

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska...
OBRAZEM: Starý svět gejš a sumistů dýchá vznešeností, důstojností

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska druhé poloviny devatenáctého století. Zachycuje na nich válečníky ve zbroji,...  celý článek

Umět odvést pozornost, mást, sugestivně navádět. To je základ práce mentalisty...
Lusknu a objeví se slon. Lusknu a zmizí, říká český mentalista

Dokáže před vámi vykouzlit slona, ohnout lžíci, vyčíst vaši minulost i budoucnost nebo s vámi hrát čtyři hodiny skořápky, aniž byste alespoň jednou vyhráli....  celý článek

Umanutý zjev, vykloubená teorie. Hans Hörbiger měl za to, že odhalil světodějný...
Základem univerza je led, věřil strojař. Ctili ho i nacisté

Ve složitých časech jsou lidé schopni věřit čemukoliv, co dá věcem větší rozměr či jasný smysl. Například okultismem nasáklou teorií o ledu jako podstatě bytí...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.