Pro kupu lidí je hip hop jen vyprázdněná forma bez obsahu, jen auta, hadry,...

Pro kupu lidí je hip hop jen vyprázdněná forma bez obsahu, jen auta, hadry, machismus, kritizuje scénu James Cole. | foto: archiv Daniela Ďurecha

James Cole: Rap je dnes hlásná trouba toho nejdebilnějšího kapitalismu

  • 18
Zadlužování se kvůli drahým autům a dalším předepsaným „cool“ proprietám, stádnost, nechutné zobrazování žen, diktát úspěchu za každou cenu. Česká hiphopová legenda a student filozofické fakulty Daniel Ďurech alias James Cole jde vlastní cestou, dokonce i proti proudu mainstreamu rapové komunity.

Známe se řadu let, takže si nebudeme pokrytecky hrát na vykání. Od roku 2002 jsi vystřídal hodně uměleckých jmen: James Cole, Kapitán Láska, Phat, John Vegabomb. Jaké je tvoje aktuální?
Neustále si říkám James Cole, to uchovávám, čistě ze setrvačnosti a kvůli budování značky. Neustálým předěláváním si člověk zbytečně přitěžuje. Takže i když mě to jméno dneska už sere, naučil jsem se s ním žít.

Letos slavíš s Colem desáté narozeniny, je to už deset let od Toxic Funku, jedné z nejzásadnějších desek domácí hiphopové scény, kterou jsi vydal s parťákem Hugo Toxxxem ve skupině SuperCrooo. Dali jste si nějaký dárek?
Jo, je to jubileum, ale nic jsme si nedali. Přemýšlel jsem, že bychom k tomu udělali koncerty. Ale Toxxx se na to moc netvářil, spíš bychom chtěli udělat nový materiál.

Myšlenka, že byste spolu pokračovali, je tedy pořád živá?
Pořád se vídáme, sem tam uděláme koncert, potkáváme se. Na jaře jsme dělali turné s Vladimírem 518 a Hugo jel s Vláďou, Orionem a Trafikem turné i teď na podzim, takže parta furt tak nějak funguje.

Máš vlastní pořad na rádiu Hiphopstage. Pro řadu mladých lidí je něco podobného nedosažitelný sen. Málokdo si ale uvědomuje, co to znamená udělat každý týden relaci, co je to za dřinu.
Dělám to už čtvrtým rokem. Myslel jsem si, že to bude prdel, ale vůbec není. Musíš vymyslet každý týden dramaturgii, o čem tam furt žvanit, někdy nemáš dobrej den, cítíš se pod psa, ale do kukaně musíš i přesto. Nejtěžší moment, se kterým se furt učím pracovat, je, že jsi tam úplně izolovaný, vysíláš - nevíš kam, nevíš pro koho, nikoho nevidíš. Proto si tam rád zvu hosty, komunikace pak plyne daleko líp.

O řadě moderátorů rádiových pořadů se říká, že tu pomohli tomu, z toho udělali hvězdu… Máš takový zářez?
Asi ne. Pořad primárně existuje proto, že to odráží můj vkus, není to vůbec motivované tím, co se teď děje na scéně, co je nejvíc sledované a nejžádanější. Vzniklo to tak, že mám doma spoustu hiphopových cédéček a chci je prozkoumat.

Obloukem se vrátím zpátky o deset let, před vydání Toxic Funku. To album málem nevyšlo, vydavatelé se báli, že je na něm moc vulgarit, nechápali, že jde de facto o rapový komiks. Trn z paty vám vytáhl až Indy, album vydal na svém tehdejším labelu Mad Drum.
My jsme měli připravený koncept, měli jsme nahrané demáče a obráželi jsme všemožné labely, bylo nám dvacet. V té době labely fungovaly, chtěli jsme to prodat za strašný prachy, stát se strašně známými. Měli jsme něco, co jsme chtěli dostat ven, bylo to pro nás důležité, nechtěli jsme to poslat k ledu. Objevil se Indy a nabídl se, že to udělá. A to on nás seznámil s Ristem, raperem z legendárních Pirátů, se kterým dělám do dnes. Díky Indymu se stala spousta pozitivních věcí.

Krátce na to jste měli titulku v Blesku, kvůli kauze Dáda Patrasová (jedna z písní byla o ní a obsahovala vulgární nadávky) jste se stali přes noc celebritami. Ale nezbohatli jste.
Ještě jsme chytli dobu, kdy se cédéčka celkem prodávala. Ale když se nám začalo dařit, to už šlo s nákupem CD do kytek. Příběh s Patrasovou je neuvěřitelný. Nechci se z toho vykrucovat. Napsal to Hugo, já si říkal, že je to v pohodě, nic osobního, byl to spíš útok na mediální obraz těch lidí. Zajímavý moment nastal, když jsem bydlel na Vinohradech a Dáda tam vyštípala svoje SUV na rohu baráku, kde jsem bydlel. Ale opravdový vrchol nastoupil nedávno, moje přítelkyně vede divadelní bar, já tam pár dní zaskakoval a samozřejmě jsem tam potkal celou rodinu Patrasových. Naběhnul na mě Felix junior, snažil se se mnou o tom komunikovat. To bylo naprosto bizarní.

Dohnali tě SuperCrooo i na filozofické fakultě, kterou studuješ?
Jo, zjistil jsem, že na fildě je spousta našich fanoušků. I latinář jednu mou písničku doporučoval. Začínám tam být provařený.

Hajzlovství mě pořád baví

Daniel Ďurech

Narodil se v roce 1984. Kolem roku 1998 založil (pod nickem Phat) s Hackem (Hugo Toxxx) formaci K.O. Crew. V roce 2002 vydal sólové album Frekvence P.H.A.T. S Hugo Toxxxem vytvořil i kultovní uskupení Supercrooo, jemuž vyšla alba Toxic Funk (2004), České Kuře: Neurofolk (2005) a první české rapové 2CD Dva Nosáči Tankujou Super (2007). V následujícím roce vydává James Cole spolu s Orionem z PSH album Orikoule. V roce 209 mu vyšlo CD Kapitán Láska, které připravil spolu s bývalým kytaristou Support Lesbiens Yardou Helešicem a nestorem českého hip hopu Risto Sokolovskim, poté Halucinace ze třetího patra a v roce 2013 Moby Dick.

Studoval překladatelství a tlumočnictví, nyní filozofii, nejblíže má ke směrům devatenáctého a dvacátého století, zajímá jej například Heidegger či Husserl.

Z komiksového rappera je intelektuál, básník a překladatel. Jak se Jekyll a Hyde snášejí?
Pro mě je to těžký. Odjakživa jsem vedl dvojí život, prapodivně pavoukoidní intelektuální existenci. Když jsem v roce 2000 začínal s rapem, tak jsem žádný rozpor neviděl, přišlo mi to, že to drží při sobě. Později, jak jsem postupoval životem, se mi to začalo čím dál víc rozpadat. Snažím se na to reagovat změnami ve své tvorbě. Rap ve formě, v jaký jsme ho začali dělat - hajzlovství, to mě furt baví a táhne. Je to takový bláznivý produkt. Snažím se tomu ale dodávat podtóny, které tam spousta lidí nemusí cítit.

Podtóny v rapu? Můžeš to rozvést?
Už mi většina hip hopu a celý tý kultury přijde něčím strašně debilní, mám s tím problémy. Ten soubor chování a pravidel, ideologie, který pod tím tiše probíhá, to je zvláštní věc. Rap nemá žádný otevřený manifest, nikde se vlastně nedozvíš, co přesně by se tam mělo dodržovat a o co tam jde, jako to měli pankáči. To, co se dneska považuje za rap, mně vlastně nevyhovuje, přijde mi to, že je to jen hlásná trouba nejtvrdšího debilního kapitalismu, konzumerismu, pozice rapera je mi nepříjemná, jak jde přes mrtvoly, nekouká nalevo napravo. Ukazuje se mi v tom ten americký sen: člověk, který vystoupí nad svoje prostředí, stane se z něj kmotr a už se nehledí, jak tam došel, důležitý je, že má úspěch.

To jsou přece pilíře, na kterých hip hop stojí. To je, jako bys odsuzoval tradiční rivalitu mezi West Cost a East Cost.
Rap se podle mě otočil o 180 stupňů. Dneska to slouží celému systému zadlužování se do hypoték, vzbuzuje to touhy po ptákovinách, po drahých autech, po modelu chování, nechutným způsobem se tam zachází s ženskýma. To, jak je v hip hopu vyobrazená ženská, je nechutný a nesnesitelný, pokud to není v nadsázce. Pak ale zjistíš, že většina lidí to myslí smrtelně vážně, takže je tam málo prostoru. A pokud netáhneš za provaz toho obrazu, který ti to nutí, tak tě ten organismus hip hopu vlastně začne nenávidět a snažit se tě vystrnadit.

Proč vlastně děláš hip hop? Tvoje tvorba se od začátku vymyká, je dost antirapová, tvoje produkce a texty jsou pro běžného hiphopového fanouška těžko stravitelné a většinou si na tobě cení jen odvahu používat v takové míře vulgarismy. Samozřejmě se teď bavíme o náctiletém návštěvníkovi Hip Hop Kempu.
Pro mě byl vždycky hip hop a rap cestou svébytnosti. Bylo to něco, čím se dá tvořit, médium, skrze které se vyjadřuju. Dneska je to hrozně unifikované, i zvuk je strašně podobný. Skladby, které se v posledních letech vyrábějí, znějí, jako by je dělal jeden producent, používají se stejné údery bicích, stejný synťáky. Kdyby na to producenti nedali svoji signaturu, ani nevíš, kdo to udělal. Já nepotřebuju, aby se to obracelo k něčemu v životě, aby to otevřeně prezentovalo nějaké hodnoty, aby to promlouvalo, mělo smysl, to nechci. Je potřeba si uvědomit, že ať uděláš cokoli, ať je ta věc jakákoli, nějaká paleta hodnot se v tom vždycky odrazí. Třeba i to absolutní zříkání se didaktického působení o něčem vypovídá: že lidi už nechtějí nic řešit, to špatné se upozaďuje, lidi chtějí jen štěstí. I to je poplatné dnešní době.

Co tě tedy drží pořád ve scéně?
Mám hrozně rád, když vyjde dobrá deska, rád si ji poslechnu. I český věci. Třeba Orionovo Noční vidění, to se mi líbí. Jsou to osvěžující kroky jiným směrem. Mám tuhle tvorbu rád. Nechci říkat, že jsem na scéně potřeba, že by to beze mě nemohlo jít dál, to je blbost. Jsem ale rád, že jsem si vybudoval svůj vlastní ostrov, kde je mi příjemně, nemám tolik fanoušků, ale můžu si víc dělat, co chci.

,