Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Triatlon mi dal řád i životní filozofii, říká amatérský sportovec

aktualizováno 
Vydat se na neznámou cestu je možné kdykoli. A leckdy se dosáhne nečekaných úspěchů. Daniel Tkáč se dostal k triatlonu až po třicítce, náhodou a bez vážnějšího vztahu ke sportu. Po třech letech má na kontě čtyři dlouhé triatlony, šest polovičních Ironmanů, maraton a 50 běžeckých závodů.

Na triatlonu jej oslovuje hlavně pestrost a střídání disciplín. „Když přejdu z vodorovné polohy ve vodě na cyklistiku, nestačím se divit, co se s tělem děje,“ líčí Daniel Tkáč. | foto: Marek Machálek

Jaký byl váš vztah ke sportu, než vás pohltil triatlon?
Nikdy jsem k němu neměl zvláštní vztah, snad kromě plavecké přípravky ve třetí třídě. Úplně mi stačilo lítání po hřišti za barákem. Do třiatřiceti let mi stačilo jet s kamarády na cyklovýlet nebo si zahrát volejbal, pak si někam zajít sednout. Sport byl pro mě vždycky možností strávit volný čas, užít si přátel, ale nijak cíleně jsem se na něj nesoustředil.

Co se tedy událo před třemi lety, že jste se tak zostra pustil do náročného tréninku?
Bylo to náhodou. Přišel s tím kamarád, že bychom se mohli zúčastnit ve štafetě závodu v dlouhém triatlonu. Líbilo se nám to, ale chtěli jsme si nejdřív vyzkoušet, jestli své disciplíny vůbec zvládneme. Takže jsme si to nejdřív v bazénu, na dráze i trati testovali.

Fotogalerie

Jak vám to tehdy šlo?
Po uplavání kilometru se mi už v šatně motala hlava a po čtyřiceti kilometrech na cyklistickém okruhu jsem měl opravdu dost. A když jsme se přezouvali na desetikilometrové běhání, z party šesti lidí zůstali už jen dva. Z plánovaného „potom zajdeme na pivo“ tehdy nic nebylo, šli jsme utahaní domů. Okamžitě jsem usnul.

Ale od plánované štafety vás to neodradilo.
Právě naopak. Jen jsem si říkal, že by bylo dobré se na to líp připravit. Poradil mi tehdy kamarád, který se právě úspěšně kvalifikoval na Ironmana na Havaji a brzy jsem se přidal ke zlínskému triatlonovému klubu Trilife a začal docházet na plavecké tréninky. Nejdřív dvakrát třikrát týdně, občas po práci někam vyběhnout. Bylo to první oťukávání s triatlonem.

A zmíněný závod pak proběhl podle očekávání?
Přežil jsem ho. A navíc jsem z toho měl dobrý pocit. Říkal jsem si, že bych se na něj rád za rok vrátil, už ne na štafetu, ale sám za sebe. Taky mi bylo jasné, že by to chtělo mnohem soustředěnější přípravu. Začal jsem pod vedením Pavla Nováka, trenéra maratonské školy, dodržovat týdenní tréninkový plán na běh a kolo.

První rok jste toho vyzkoušel víc, zúčastnil jste se i triatlonu Pilman, že?
Ano. Jenže zrovna na Pilmanovi jsem poprvé zažil to, co od té doby už mnohokrát. Měl jsem představu o své fyzičce, ale byla prostě mylná. Když jsem tam sesedl z kola a měl jsem začít běžet, zažil jsem obrovský pocit vyčerpání. Vůbec bych nevěřil, že se člověk může dostat fyzicky až tak na dno. Závod jsem dokončil, ale bylo to spíš indiánským během.

Nahoru se jde po malých krůčcích

Připravoval jste se sám, nebo s trenérem? Co je pro vás lepší?
Lepší je to bez debat s trenérem. Zejména pro ty, kteří za sebou nemají žádnou velkou atletickou historii a chybí jim zkušenost s tím, jak má trénink vypadat. Například na začátku je zapotřebí vybudovat určitý vytrvalostní základ. Trénink je v této fázi spíše objemový, teprve pak se jde do rychlosti a do výkonu. A tady je role trenéra nezastupitelná.

Daniel Tkáč

Narodil se v roce 1979, žije ve Zlíně a pracuje jako vedoucí manažer betonářské firmy. Za poslední tři roky odzávodil čtyři dlouhé triatlony, šest polovičních Ironmanů, jeden maraton, dva půlmaratony a kolem padesáti běžeckých závodů. „Je to závislost, ale ne na závodění. Je to závislost na životním stylu,“ říká.

A to není netrénovaný člověk bez trenéra schopen zvládnout?
Myslím, že bez kvalitního základu to prostě nejde. Hodně dělá i to, že v dnešní uspěchaně době trochu postrádáme trpělivost. Stává se, že lidé přepálí začátek. Pak dochází v průběhu prvního roku intenzivnějšího tréninku k vyhoření. Prostě sami vyvíjejí tlak na výsledky, ty se zpravidla nedostaví a přijde zklamání. Já měl obrovské štěstí, že jsem vlastně hned od začátku začal trénovat pod vedením. A během půl roku soustředěného a profesionály vedeného tréninku jsem se dostal do fáze, kdy z původního problému uběhnout deset kilometrů jsem na Pražském maratonu zaběhl 2:50, což byl třicátý nejlepší čas v rámci českého mistrovství v maratonu ze sedmi nebo osmi tisíc účastníků.

Takový trénink asi vyžaduje značné sebezapření.
Důležitá je disciplína, musíte se naučit odolávat pokušení. Protože pořád se něco děje, v práci, doma. A vy si musíte hlídat každý okamžik. Odejít z akce dřív, nepít, hlídat si čas na spánek, abyste dobře zregenerovali. Zkuste si s kamarádem na jeho svatbě tady na Valašsku nedat slivovici. To není jednoduché. Musí zafungovat vaše vnitřní motivace, cíl, který vidíte. Stanovený režim musíte dlouhodobě vydržet. Napálit tempo na dva měsíce, to dokáže skoro každý, ale vydržet to tři čtvrtě roku, zvládnout celou sezonu, to už chce značnou disciplínu.

Ale trochu zvolnit, dát si krátkou pauzu...
Takové výkyvy nemůžou být. Nemůžete si říct, že si dáte tři čtyři dny pauzu a pak se do toho znova opřete. Neexistuje nic jako skokové zlepšení, tělo to prostě nevydrží. Nahoru se jde vždycky jen po malých krůčcích.

Tato metodická cílevědomost se nutně musí projevit i v životě mimo sport, ne?
Díky pevnému režimu, životosprávě a značnému zvýšení fyzické kondice teď zažívám nejproduktivnější čas i ve svém osobním i profesním životě. Moje výkonnost byla dobrá i předtím, ale to bylo mládím, do třiceti let prostě máte energii. Neporazilo mě nic, nemusel jsem jíst ani spát a výkon byl pořád dobrý. Ale po třicítce se to trochu láme. Mohlo to jít buď k postupnému lenivění a ztracení tahu na branku, nebo cestou, kterou jsem se vydal.

Kolik hodin týdně trénujete?
Postupem času beru každý rok trénink o něco víc vážně. Vstávám hodně brzo, podstatná část tréninku se odehrává ráno. Při dvoufázovém tréninku plných sedm dní, řekněme takových sedmnáct hodin týdně.

Trénování pomohlo Danielu Tkáčovi zvýšit výkonnost i v pracovním životě.

Trénování pomohlo Danielu Tkáčovi zvýšit výkonnost i v pracovním životě.

To všechno při vašem pracovním vypětí? Musíte mít tolerantní ženu.
S ženou jsme vlastně už od mých patnácti let, vlastně se mnou vyrůstá od dětství. Za tu dobu náš vztah prošel snad všemi životními etapami a neustále v něm dozráváme. Dá se říct, že určitým základem je tolerovat si vzájemně vlastní zájmy a nechat rozvíjet i člověka samotného, nesnažit se toho druhého vlastnit. Důležitá jsou určitá respektovaná pravidla, postavit soužití na pevném řádu. A to platí jak v rodině, tak v podnikání i ve sportu.

Takže vaše nasazení bere?
Manželka teď taky sportuje, je trenérka. A vlastně se k téhle dráze, k naplnění svého snu rozhodla až po mateřské. Teď je to její práce a současně hobby. Proto se oba chápeme. Za ni i za naši rodinu jsem nesmírně rád.

Jenže jak sladit život sportovce, podnikatele a otce? Jde to vůbec?
Čas strávený v práci nebo při tréninku se rodině snažím vždy maximálně kompenzovat. Při rozhodování mám priority. A na prvním místě z nich je vždycky rodina, to je číslo jedna. Pak práce a teprve poté sport. Hierarchie priorit má svůj význam, byť jsou si velmi blízké a provázané, protože bez spokojené rodiny bych nemohl dobře pracovat a už vůbec ne podávat dobré sportovní výkony.

Triatlon je sport na celý život

Kdy patří triatlonista do starého železa?
Dlouhý triatlon patří mezi vytrvalostní sporty a ty se mohou dělat tak dlouho, dokud to zdraví aspoň trochu dovolí. Znám šedesátileté sportovce, kteří mají skvělé výkony a výsledky v rámci Česka i zahraničí. Jsou pro mě svým způsobem inspirací. Už to totiž většinou neberou jako sport, ale jako součást životního stylu. Triatlon má perspektivu na celý život a dá se do něj naskočit kdykoliv.

Jaký byl zatím váš nejtěžší závod?
Asi evropské mistrovství 2014 v Amsterodamu. Hodně nová zkušenost. Mohl jsem se dívat, jak se připravují profesionálové. Nejtěžší byla cyklistická část. V Amsterodamu neskutečně fouká, k tomu ta rovina. Rovina je největším nepřítelem cyklistů z Valašska. Když jedete do kopce, následuje sjezd, kdy si odpočinete. Jenže na rovině se neodpočívá vlastně nikdy, šlapete celých 180 kilometrů. V polovině jsem si už nadával, co tam vlastně dělám.

Jak jste tam dopadl?
Ve své kategorii pátý a celkově devatenáctý. Musím říct, že jsem tomu chvilku nemohl uvěřit. A zase je to pro mě ponaučení, že i když se to nezdá, síly docházejí při závodu všem. Proto se rozhodně nesmíte vzdávat, výsledek pořád může přijít.

Na vážné sportování se vrhnul až po třicítce, díky disciplíně se mu ale vede.

Na vážné sportování se vrhnul až po třicítce, díky disciplíně se mu ale vede.

Vzdal jste to někdy?
Na olympijském triatlonu letos v Opavě. Loni jsem tam bez přípravy skončil dvanáctý, letos jsem si říkal: „Tak co první desítka?“ Měl jsem ambice na výsledek, čas a výkon. A to se ukázalo jako chyba. Prostě se zjistilo, že když se upnu na výsledek v pořadí, končí to špatně. Bylo to klepnutí přes prsty, když si člověk znovu uvědomí, jak snadno a rychle umí tělu dojít síly. Pak zmizí radost a závod se snadno stane utrpením. První, druhý kilometr bolí vždy hodně, ale tehdy jsem na druhém už věděl, že to není ono. A rozhodl jsem se to neriskovat. V Opavě navíc tehdy dosahovaly teploty čtyřiceti stupňů Celsia.

Bylo to těžké rozhodnutí?
Pro mě ne. Kvůli předešlým výsledkům mám relativně zdravé sebevědomí. Šťastný jsem z toho nebyl, ale špatný pocit nebo deprese jsem neměl. I teď si s odstupem času myslím, že jsem se rozhodl správně. O výkonnost mi vlastně nejde.

Takže se s ostatními sportovci nesoupeříte?
Po zkušenostech se při závodě snažím příliš nesledovat pořadí, spíš se chci zaměřit na vlastní výkonnost. Říkám si, že jsem už měl možnost něco odtrénovat, něco tomu dát, snad by se to tedy mělo zúročit. V okamžiku, kdy se hobík jako já upne na soupeření s ostatními závodníky, to končí špatně.

Proč vlastně?
Protože nikdy nevíte, jak se připravovali na tenhle závod oni. Třeba je to pro ně jejich velká celoroční priorita, hlavní závod sezony. Nevíte, co všechno museli obětovat. Může se stát, že byste se pak potýkali s něčím nesouměřitelně silnějším.

A podlehnete tomu někdy?
No, občas se po nich v polovině závodu podívám. Ale je pro mě důležité dokončit závod takovým způsobem, že mi nedojdou síly, že dojde k dobrému naplánování a odhadu rozložení energie v jednotlivých disciplínách, aby mi zbylo na závěrečný finiš.

Jak dlouhá je hodina před startem?
Je celkem krátká, důležité je vyvarovat se stresovým situacím. To nemám rád. Je nutné mít vše připravené. Rozcvičení, rozběhání, rozježdění, depo, rozplavání. Před startem toho času už tolik prostě není. Horší je však těch bezprostředních pět minut předem. Ty už jsou plné napětí a cítíte to ze všech.

Po bitvě je každý generál. Nevyčítáte si někdy, jak jste k závodu přistoupil?
Pokaždé. „Kdybych“ je ve sportu snad nejčastějším slovem, postupem času těch „kdyby“ ale ubývá. Třeba v Ironmanovi nebo dlouhém triatlonu už žádné „kdyby“ neplatí. Počítá se jen to, co předvedete.

K medailím se tedy v myšlenkách neupíráte.
Zní to možná zvláštně, ale trénink pro mě znamená mnohem víc než závod. Přiznávám, že jsem závislý na tom, jak se po výkonu cítím dobře. Nemůžu říct, že bych si závody užíval. Před startem jsem nervózní, mám trému. Trénování mi dává mnohem víc. I v den, kdy mám časový pres, se snažím splnit tréninkový plán, a když se mi to povede, o to větší radost pak mám. Takže mám vlastně radost každý den. A o to jde, aby den nekončil negativním zážitkem.

To je hezká životní filozofie.
Ono je to v životě vybalancované. Kdyby nebylo to špatné, nepoznáme to dobré. A nikdy nemáte jen to dobré. Ale takhle si člověk ve sportu prostě odbude dřinu, to „špatné“, a pak už přijde jenom to dobré. Po tréninku už je to všechno jenom v pořádku. A věřte, že tréninky jsou opravdu kolikrát takové, že se jednomu nechce.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.