Otupělí léky, znehybnění přikurtováním. Takhle to vypadalo i v léčebně pro...

Otupělí léky, znehybnění přikurtováním. Takhle to vypadalo i v léčebně pro duševně nemocné v Ohiu v roce 1946. Možná byla jednou z těch, kam v šedesátých letech vyslal své dobrovolníky David Rosenhan. | foto:  CC-BY, Profimedia.cz

Rosenhanův pokus: předstíral schizofrenii, aby zpochybnil psychiatrii

  • 67
Spolu se svými kolegy a známými úspěšně předstíral duševní choroby a zmátl psychiatrii. Usvědčil ji z toho, že není neomylná a že dokáže zničit životy. Navíc doložil, že léčebny pro duševně choré byly dehumanizovanými, bezútěšnými místy. Svůj spor s psychiatry David Rosenhan vyhrál dokonce dvakrát.

„Ve srovnání s konvenční lékařskou praxí, například chirurgií, narážíme u psychologie na rozsáhlou, nezmapovanou a zcela neexaktní oblast,“ tvrdil už na začátku šedesátých let Rosenhan. „Dva různí chirurgové se nemohou přít o tom, zda kost je, nebo není zlomená. Oba dospějí ke stejnému názoru – a na rentgenovém snímku můžeme všichni vidět proč. Když ale přijde na diagnostiku lidské psychiky, mohou odborníci se stejnou praxí a vzděláním dospět k naprosto odlišným závěrům,“ varoval.

A limity relativně mladé vědy se rozhodl demonstrovat.

Manuál na simulaci

Měl přitom velmi dobré důvody k obavám. Jejich kořeny ležely už v raných šedesátých letech minulého století, kdy se Rosenhan podílel na expertizách psychického stavu amerických vojáků. Řadě branců se totiž tehdy nechtělo do pekla odmítané války ve Vietnamu a snažili se své účasti vyhnout mimo jiné předstíráním psychických poruch.

Nehostinný svět za mřížemi

Jejich schopnost předvádět symptomy rozmanitých duševních onemocnění šla dalece za rámec běžného simulování. U několika vojáků se vlivem autosugesce často rozvinuly téměř totožné obtíže, o jaké původně usilovali. Rozhodnout, kdo skutečně potřebuje bezprostřední lékařskou péči a kdo jen „filmuje“, nebylo vůbec snadné.

Situaci komplikovalo, že tehdejší psychologové z ministerstev zdravotnictví a obrany se maximálně spoléhali na metodiky DMS (Diagnostické a statistické příručky duševních nemocí). Ty přesně popisovaly jednotlivé příznaky, a jako návodného manuálu se jich proto mohl přidržet nejen lékař, ale též simulující pacient. Podle Rosenhana se tak do bitevního pole nejednou dostali muži psychicky nemocní, protože jejich vychýlená psychika v daný moment přesně neodpovídala manuálu, zatímco ti zdraví se přesným dodržením popsané diagnózy války uchránili.

Zdraví lidé za zdí

I pod vlivem svých „vietnamských“ výzkumů začal Rosenhan pochybovat. Obával se chyb psychiatrie, její schopnosti zničit život docela zdravému člověku na základě špatné diagnózy. A nebyl sám. Už dříve zaútočil na podstatu diagnózy mentální poruchy uznávaný psychiatr Thomas Szasz, který tvrdil, že sama duševní choroba je jen zástěrkou širšího morálního konfliktu. A podobně i sociolog Erving Goffman prohlásil, že „mentální onemocnění je více než co jiného jen obyčejnou nálepkou, kterou společnost označuje odlišné jedince“.

V roce 1972 pak Rosenhanovi došla s „neomylnými“ a o svých diagnózách nepochybujícími kolegy trpělivost. Rozhodl se jim otevřít oči skutečně nevšedním lidským experimentem. Jeho hlavními hrdiny jsou tři ženy a pět mužů, a to včetně Davida Rosenhana, který je přemluvil. Je mezi nimi například student psychologie, tři psychologové, dětský lékař, malíř pokojů a žena v domácnosti. Nikdo z nich v minulosti netrpěl žádnou duševní poruchou.

K čemu se spiklenci zavázali? Že po dobu utajeného experimentu dočasně přijmou falešnou identitu, aby se neprozradili. A že každý z nich navštíví psychiatrický ústav, vybraná zařízení se nacházela v celkem pěti amerických státech. Zmíněné instituce měly poměrně rozdílnou podobu. Ve výběru narazíme na hrubě podfinancované psychiatrické oddělení venkovské nemocnice s nedostatkem personálu, ale i na špičkové univerzitní psychiatrické kliniky s celonárodní kladnou reputací nebo na luxusní soukromý ústav pro duševně choré.

Otto Gross: enfant terrible psychoanalýzy

Odpůrce monogamie. Otto Gross byl stoupencem toho, co nazýval „vícenásobnou...

Zvrhlík, ďábel, kokainista, věrozvěst šílenství. A též charismatická, tvůrčí osobnost a génius, který ovlivnil dadaisty i Franze Kafku, jeden z prvních psychoanalytiků, kazatel Nietzscheho a stoupenec anarchokomunismu. Otto Gross byl mužem mnoha tváří.

Lidští pokusní králíci se v nich dobrovolně přihlásí a shodně popíšou své smyšlené psychické obtíže. Mají tvrdit, že slyší uvnitř sebe neznámý hlas, který často zřetelně opakuje tři slova: „prázdný“, „dutý“ a „úder“. Nebyla vybraná náhodou. Nápadně se shodovala s tím, co metodická příručka DMS uváděla jako příklad symptomů psychotického pacienta v existenční krizi.

Osm zdravých lidí tak rázem skončilo ve světě za zdí.

Léky a nezájem

Tím však jejich úkol neskončil. Ačkoliv byli přijati jako pacienti s diagnostikovanou schizofrenií a v jednom případě s bipolární poruchou, mají hned od druhého dne ošetřujícím lékařům tvrdit, že jejich obtíže už zmizely. Že již neslyší žádné hlasy, že se cítí být naprosto v pořádku, že jim nic nechybí. Podle domluvených instrukcí se měli plně podřídit koloběhu ústavního života, mají se účastnit sezení a terapií i pracovních úkolů.

Jen jednoho se měli pokud možno vyvarovat: konzumace uklidňujících prášků. Měli je jen naoko spolknout nebo je nenápadně uschovat a pak spláchnout. A že je to nějakých prášků: v průměru okolo dvaceti v jedné dávce, a to pětkrát denně. „Převládal hlavně Elavil, Stelazin, Compazin, Thorazin,“ vypočítával Rosenhan. Už jen to, jak uniformní byl výběr medikamentů, by podle něj stálo za podrobnější studii.

Podvody osmi simulantů při podávání léků personál nikde neodhalil. Ve skutečnosti se totiž ošetřovatelé, pečovatelky, sestry i lékaři starali o pacienty jen minimálně. „Průměrná doba denního kontaktu se zdravotním personálem činila u pseudopacientů 6,5 minuty denně,“ vzpomínal Rosenhan. „A to včetně vizity, výdeje léků a jídla.“

Situace byla podobná napříč různými ústavy. Pacienti lékaře nezajímali, protože jsou to přece jen blázni. „Pokusil jsem se několikrát zapříst rozhovor s vrchní sestrou,“ doplňuje jeden z anonymních účastníků pokusu, „ale vždy mě jen pozdravila, zeptala se mě na zdraví a bez ohledu na to, co jsem jí říkal, zase odcházela pryč.“

Pokus, který rozpoutal výbuch

Pokusní králíci se museli smířit nejen s přehlížením, ale i s dehumanizací. Nikdo se k nim nechoval jako k lidem. Násilí proti pacientům je sice naštěstí zřídkavý jev, ale ponižování a vulgarismy ne. Normou je všeprostupující nuda. Prakticky všichni simulanti si proto vedou poznámky o každodenním životě. Zprvu šifrované, brzy ale pochopí, že nikoho nezajímá, co přesně si do sešitků čmárají.

Americký manuál duševních poruch se dočkal již páté verze.

Brzy jim však též dochází, že vše, čeho se jako diagnostikovaní blázni budou dopouštět, bude lékaři vykládáno jako další potvrzení jejich diagnózy či její rozšíření. Že se pečlivě myjí? Projev obsese. Že se snaží domoci se rozhovoru s ošetřujícím lékařem? Známka silných úzkostí. A že si pořád něco píší? Očividná neverbální patologie.

Diagnóza zdravých simulantů se rozšiřuje o příznaky maniodepresivity nebo psychotických bludů, narůstá počet předepsaných prášků. První z osmi pseudopacientů se dostane ven po sedmi dnech. Může hovořit o štěstí, průměrná délka hospitalizace ostatních totiž činila 19 dní, nejdelší pobyt dokonce 52 dní.

Jak se jim ven vůbec povedlo dostat? Museli přistoupit na způsob myšlení ošetřujících psychiatrů. „Nestačilo jim říct, že jsem zdravý. Musel jsem přiznat, že jsem blázen, ale že už mi je lépe. Teprve tím se potvrdil jejich pohled na mě a nechali mě být,“ vysvětloval Rosenhan.

Pseudopacienti nebyli z psychiatrických léčeben propuštěni jako „zdraví“, ale jako psychicky nemocní, jejichž obtíže se jen podařilo správnou medikací utlumit. „Být propuštěný jako zdravý, nebo jako nemocný, u něhož dočasně pominuly příznaky, je přitom zásadní rozdíl,“ upozorňoval Rosenhan.

Když Rosenhan některé podrobnosti o celém experimentu zveřejnil, strhnul doslova lavinu odporu. Jeho kolegové z univerzit i lékařských institucí se od něj odvraceli, kritizovali jej za znevažování psychologie. „Pacienti v psychiatrických léčebnách nic nepředstírají, potřebují léčit a rozhodně nemají potřebu si své diagnózy vymýšlet,“ oponoval například uznávaný psychiatr Robert Spitzer.

Dráždilo ho srovnání mezi chirurgickou a psychiatrickou diagnostikou. „Kdybych vypil půl litru lidské krve, začal ji zvracet a v takovém stavu přišel na kteroukoliv chirurgickou pohotovost v zemi, budou mně okamžitě operovat akutní zánět peptického vředu. Je to snad důkaz, že ani chirurgové nepoznají správnou diagnózu?“ ptal se.

Rosenhan: šampion i v druhém kole

Americkými psychiatry a psychology cloumaly silné emoce. Šlo jim o důvěru pacientů i o teplá místa v nemocnicích. Někteří tedy zvolna připouští možná dílčí pochybení, ale většina dále tvrdí, že tohle by se v jejich ústavu rozhodně stát nemohlo. Rosenhan hozenou rukavici zvedne.

Přijme výzvu „jisté psychiatrické léčebny spojené s lékařskou fakultou, která si nepřála být jmenována“, aby se jí pokusil v rozmezí následujících tří měsíců schválně podstrčit nějakého simulanta. Její lékaři totiž prý určitě poznají, kdo před nimi stojí. Druhá fáze Rosenhanova pokusu podtrhla jeho význam a přivedla experiment na stránky prestižního vědeckého magazínu Science.

Zmíněný testovaný ústav totiž během tříměsíčního období zaznamenal jednačtyřicet jasných simulantů poslaných Rosenhanem, u dvaačtyřiceti dalších vyjádřili někteří členové jeho ošetřujícího personálu pochyby. Tím pod sebou zařízení podepsalo ortel.

Problém byl totiž v tom, že David Rosenhan do onoho ústavu za celé tři měsíce nevyslal ani jediného svého simulanta. Brožurky DMS i úsudek psychologů znovu selhaly na celé čáře. „Pokud existuje diagnostický proces, který v tak masivním rozsahu produkuje chyby, neměli bychom na něj dál spoléhat,“ shrnul výsledky svého provokativního pokusu Rosenhan. Před limity psychologie varoval do konce svého života, zatímco přednášel na univerzitách v Princetonu, Státní Pensylvánské a ve Stanfordu.

Jeho kritika konečně nastartovala proces změn. Samotné manuály DMS sice z americké klinické praxe dodnes nezmizely, doznaly však změn. Tamní psychologové dnes pracují s v pořadí pátou revidovanou verzí.