Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Adele Hugová: posedlost láskou a erotomanie ji dovedly do léčebny

aktualizováno 
Byla krásná, inteligentní a věděla, co je to láska. Věděla, co je to posedlost láskou, bohužel neopětovanou. Kvůli ní Adèle Hugová, dcera slavného spisovatele, překonávala vzdálenost mezi kontinenty, kvůli ní terč svého citu pronásledovala dlouhé roky v přestrojení a kvůli ní skončila v psychiatrické léčebně.

Svým zápiskům dala Adele Hugová název Exilový deník. | foto: Profimedia.cz

Dnes bychom to nazvali stalking. Stalking neobyčejných rozměrů. To on, přesněji řečeno duševní poruchy erotomanie a schizofrenie, udělaly z Adèle Hugové bytost podobnou zvířeti. Že se její životní dráha završí více než čtyřicetiletým pobytem v psychiatrickém ústavu, tomu přitom na jejím začátku nic nenasvědčovalo.

Perla uznávané rodiny

Když se v roce 1830, během červencové revoluce, narodila, nemohla si přát lepší rodinu. Její otec již sklízel vavříny na literárním poli a svým čtyřem potomkům mohl nabídnout život uprostřed luxusu. Rodina bydlela na nové a moderní ulici rue Jean-Goujon, rodiče své děti bezmezně milovali a nabízeli jim výchovu plnou knih a hudby.

Adèle byla rodinnou ozdobou. Honoré de Balzac ji prohlásil za nejkrásnější ženu, kterou kdy viděl, podle tehdejší slavné herečky Jouliette Drouettové byla úchvatná, seděla modelem mnoha pařížským malířům.

Pak se to ale všechno zadrhlo. Když se stávala ženou, ukázalo se, že její milostné city budou komplikovanější, než by se do děvčátka z onoho vytříbeného bytu u Champs-Elysées řeklo.

V šestnácti se zamilovala do šestadvacetiletého žurnalisty, se sňatkem však museli kvůli jejímu věku počkat a její city mezitím vychladly. V pařížské společnosti ale její krása a bystrost nezapadly, nabídek k sňatku dostala hned celou řadu, všechny ale odmítla. Jiné, jako například vztah se sochařem Jeanem-Baptistou Clesingerem, se nelíbily rodičům.

Jako nápadníka neschválili ani britského poručíka Alberta Andrewa Pinsona, s nímž se Adèle seznámila na jednom z Normanských ostrovů, kde její rodina pobývala poté, co byl Victor Hugo donucen odejít z politických důvodů do vyhnanství. A právě tenhle muž se měl stát její celoživotní tragédií.

Osudová letní romance

Potkali se v červnu roku 1854 a až do září onoho roku se vídali víc než často, Pinson přicházel do domu Hugových večeřet i několikrát do týdne. Voják s dlouhým knírem, vždy stylově oblečen, se vzezřením, které z něj dělalo miláčka žen, dokonce požádal Adèle o ruku. Odmítla, aby toho posléze hořce litovala.

Její "ne" však vztah neukončilo: to, co pro Adèle bylo původně jen letní epizodkou, začalo žít svým vlastním životem. Dvojice se setkávala i poté, co byl Pinson povolán do Anglie. Jenže zatímco na druhé straně lamanšského kanálu cit vyprchával, v srdci Adèle rostl a žhnul. Dejte nám svolení ke svatbě, přesvědčovala rodiče.

Hlavně otec byl ale proti: švihácký kavalír byl pro něj děvkař a karetní hráč, věčně utopený v dluzích. Nakonec ho ale dcera přesvědčila. Jenže zatímco dal Victor Hugo svolení ke sňatku v Bruselu, rozjela se Adèle za svým milým, aby tak porušila společenské konvence, v roce 1861 do Londýna.

Svou lásku tam ale nenašla. Nejenže po sobě Pinson nezanechal Adèle ani lísteček, že odjel s vojskem do kanadského Halifaxu. Pravda byla taková, že zhýralý voják před ní úmyslně prchnul.

Tajemná žena v mužských převlecích

Tak se stalo, že se jednoho červencového dne roku 1863 v halifaxském hotelu na Hollis Street ubytovala dáma s francouzským přízvukem. Zapsala se jako Miss Lewlyová, později však vejde ve známost jako "tajemná francouzská lady" a jako "paní Pinsonová". Pro obyvatele se stala záhadnou a osamělou postavou. Skutečně, její kontakty s okolním světem byly stále víc a víc omezeny na minimum, jejím jediným cílem bylo dosáhnout kontaktu se svou láskou.

Rodině tvrdila, že se s Pinsonem vzali. Sama uvažovala o tom, že se mu pokusí

Rodině tvrdila, že se s Pinsonem vzali. Sama uvažovala o tom, že se mu pokusí vštípit lásku s pomocí najatého hypnotizéra.

Zpočátku jí odpovídal na dopisy, když s tím ale přestal, jako by to v ní zapálilo ještě větší plamen. Po Pinsonovi slídila dnem i nocí. Byt opouštěla jen skryta pod závojem, noci často trávila v temných uličkách, kde svého milého hledala v rozzářených oknech, za nimiž se konaly večírky. Na hlavě měla cylindr a na sobě mužské šaty, určitě i proto, aby jí zaručily aspoň jistou ochranu na nebezpečných vycházkách.

Jednou měla štěstí. Zahlédla ho a on ji navzdory převleku poznal. Odvlekl ji na hřbitov, kde následovala vzrušená a rozzlobená hádka. Zda se ti dva potkali v Halifaxu ještě někdy poté, nikdo neví.

Její psychická nemoc dostávala stále patrnější obrysy. Odmítala jíst, nedbala o sebe, fyzicky strádala, trpěla samomluvou. Přestala být schopná se o sebe starat. Odmítala si v pokoji topit, z obavy, že by mohl oheň spálit její zápisky, které si bez ustání dělala, nestarala se o hygienu.

"Žila skoro jako zvíře. Její nádherné vlasy, které kdysi sahaly až k podlaze, byly tak zacuchané, špinavé a plné hmyzu, že k ní její bytný zavolal nejen kadeřníka, ale i lékaře," popisuje Leslie Smith Dow v knize Adèle Hugo: La Misérable, "a ještě znepokojivější byl její zvyk pochodovat nepřetržitě po pokoji, často přitom k sobě nahlas mluvila. Nejednou ji bytní slyšeli, jak křičí z plna hrdla do černé noci."

Až na druhý konec světa

Plamen její posedlosti ale neuhasínal. Když armáda přeložila Pinsona v roce 1866 na karibský ostrov Barbados, následovala ho o tři roky později Adèle i tam. Podle historika Daniela Cobba Harveye se i tam urputně věnovala psaní, ve staromódním a ošuntělém oblečení působila na ulicích jako přízrak a její podivné a excentrické vystupování bylo terčem posměšků a sprosťáctví. Nakonec ven vycházela jen v noci, protože ve dne po ní házely děti kameny.

Deník šílené posedlosti

Film o tom, kam až může zajít milostný cit, natočil François Truffaut. Snímek Příběh Adély H. dokumentuje sebedestruktivní chování dcery Victora Huga na základě jejích deníků. Nemilovanou, ale milující ženu ztvárnila Isabelle Adjaniová.

Zda se v britské kolonii s Pinsonem, který ji v roce 1869 opustil, aby se o rok později v Anglii oženil, vůbec potkala, se neví. Jisté je, že se na ostrově seznámila s domorodou obyvatelkou jménem Madame Baa, která odhalila její skutečnou historii, kontaktovala Victora Huga a v roce 1872 ji dokonce dopravila k její rodině do Francie.

Po devítiletém pronásledování muže, jemuž propadla, nalezla jednačtyřicetiletá žena útočiště v sanatoriu pro bohaté. Podle lékařů trpěla erotomanií a schizofrenií. Ostatně, tatáž choroba sužovala bratra jejího otce. První příznaky duševní poruchy se u ní prý objevily již v roce 1856. Věřila, že ji ze záhrobí kontaktuje její sestra, která tragicky zemřela těhotná v roce 1843, a do konce života v noci vyťukávala na zdi ložnic rytmus, který jí diktoval jakýsi vnitřní rituál. Záliba jejích rodičů ve spiritualismu a pořádání duchařských sezení jí v dětství jistě neprospěly.

Bylo všechno jinak?

Existují ale i jiné interpretace tragiky jejího života. Spisovatelka Elizabeth Caulfield Feltová například v knize Syncopation: A Memoir of Adèle Hugo naznačuje, že svobodomyslná a chytrá žena mohla doplatit na poměry v rodině i společenské předsudky vůči ženám.

V rodině nepanovala taková idylka a zejména její otec, morální autorita Francie, nebyl prý v soukromí takový, jaká byla jeho tvář určená pro veřejnost. "Victor Hugo byl v mnoha ohledech velký muž, perfektní však nebyl. To, jak zacházel s ženami, a zejména s Adèle, to dokazuje," říká autorka a popisuje, jak se před malou Adèle choval Victor Hugo ke své ženě s panovačnou žárlivostí.

Feltová osobnost Adèle zrekonstruovala z jejích deníkových záznamů, aby ji ve své knize vylíčila, jak přiznává, s autorskou licencí, a její příběh zasadila do kontextu devatenáctého století, které ženám s vlastní hlavou nepřálo.

Spisovatelka popisuje, jak Victor Hugo zakazoval manželce například styky s jejím nejlepším přítelem, zachycuje, jak silné pouto chovala Adèle k tragicky zemřelé sestře a jak rozporuplný vztah měla ke dvěma bratrům, jimž jako chlapcům vše procházelo. Ptá se, nakolik Adèle jako dítě vnímala odvrácenou stranu rodinné harmonie, fakt, že její matka měla milence a její otec udržoval od roku 1833 paralelní intimní poměr se svou sekretářkou, který vydržel padesát let. A nakolik to vedlo k chování dospívající Adèle, které autorka nazývá promiskuitním.

Když Victor Hugo v roce 1885 zemřel, byla Adèle jeho jediným žijícím potomkem. Dva miliony franků, které jí připadly jako dědictví, však pro ni nic neznamenaly. Od světa ji dělily ústavní zdi a dny trávila procházkami po zahradě, čtením a hrou na klavír. Zemřela ve čtyřiaosmdesáti letech v roce 1915.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.