Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Denis Avey: muž, který pronikl do Osvětimi

aktualizováno 
Vydal se v protisměru. Zatímco všichni vězni osvětimského tábora snili o tom, jak jsou najednou venku mimo dráty, britský válečný zajatec Denis Avey se snažil proniknout dovnitř. Podařilo se mu to dvakrát. Aspoň to tvrdí.

"Smutnou ironií je, že jsem se tam vydával proto, abych zjistil pravdu a mohl všem říci o zvěrstvech nacistického režimu," říká Avey. "Celá moje osvětimská zkušenost mě ale tak traumatizovala, že mi trvalo plných šedesát let, než jsem byl schopen hrůzu, kterou jsem viděl, vylíčit." | foto: news.bbc.co.uk

Bylo mu pětadvacet a vymyslel plán tak troufalý, že nyní, skoro sedmdesát let poté, sám kroutí hlavou nad jeho šíleností. Ale tehdy mu tak divný nepřipadal. Už měl něco za sebou. A pak, poháněla ho zvědavost. Chtěl vědět, co se děje tam, kam každý den mizí židovští vězni, které potkával při práci.

Sám byl taky za plotem. Sotva začala válka, přihlásil se jako dobrovolník do armády. Jak řekl v rozhovoru pro německý list Welt am Sonntag, bylo to z touhy po dobrodružství. Byl horká hlava, při boxu měl rychlé pěsti a cítil se nezničitelný. Na fotografiích z té doby vypadá velmi dobře: sebevědomý, pohledný, energický.

Skončil u jedné z elitních britských jednotek. Její název 7. obrněná divize vám tolik neřekne. Ale když uslyšíte jméno Pouštní krysy, budete asi doma. Byl to slavný útvar, hlavní Montgomeryho buchar při tažení proti Afrikakorpsu v severní Africe.

A právě tam to začalo. Při jednom z útoků poblíž Tobrúku byl zajat. Dostal se postupně do zajateckých táborů v Řecku, Itálii a Německu, kde pracoval v uhelných dolech. Po jednom nepodařeném pokusu o útěk pro něj vymysleli něco speciálního: stal se zajatcem číslo 220543 na severu okupovaného Polska. A na podzim 1943 byl přemístěn do tábora pro spojenecké zajatce poblíž Osvětimi.

"První, co jsem viděl, byly obrovské stavby s komíny a úzkorozchodnou železnici. Nad tím vším visely přehradné balony, které byly upoutané k zemi na ocelových drátech. A na tomhle prostoru se pohybovaly tisíce stínů oblečených v modře pruhovaných blůzách a kalhotách, které vypadaly jako pyžama. My spojenečtí zajatci, kteří jsme s nimi pracovali na stavbách, jsme jim říkali Stripeys, pruháči."

Než někdo začne tvrdit, že nad plynovými komorami žádné protiletecké balony nebyly, je třeba říct, že Osvětim byl obrovský komplex, který sestával z několika táborů. Určitě jste viděli nápis Arbeit macht Frei nad bránou a za ním budovy z červených cihel. To je původní tábor, který vznikl z polských jezdeckých kasáren. Říkalo se mu Osvětim I.

Když nacisté začali s vyhlazováním Židů, postavili kvůli tomu tábor Březinka (Birkenau), což byla Osvětim II. Kolem však také rozmístili na 40 poboček, z nichž největší byl tábor Monowice, tedy Osvětim III. Říkalo se mu také Buna. Tamní továrna, kde se vyráběla syntetická guma pro armádu a plyn cyklon B pro plynové komory, spadala do chemického koncernu IG Farben. A právě tam Avey a ostatní zajatci pracovali. A s nimi i Židé.

Ti nebyli jen v Březince, kde čekali na odeslání do plynu. Ti silnější byli při selekcích vybráni, aby – jak zněl nacistický termín – byli "vyhlazeni prací". Dřeli v Buně a na noc se vraceli do svých baráků v Osvětimi  III.

Avey se rozhodl, že se tam podívá taky.

Rychlá výměna šatů

S Židy nemohl v podstatě mluvit. Když se o to některý pokusil, kápové ho zmlátili. A někdy tak, že už nevstal. Na konci každé šichty vězni nosili zpět do lágru i několik mrtvých.

Spojenečtí zajatci, jichž bylo v jejich táboře označeném E715 v té době 600 až tisíc (čísla kolísala), zpočátku netušili, že poblíž je vyhlazovací tábor. Avey vzpomíná, že když vál západní vítr, přinášel podivnou nasládlou vůni. Bylo jasné, že přichází z komínů vzdálených několik kilometrů. Že patří ke krematoriím, nikoho nenapadlo. Jednou se však Avey potají zeptal jednoho vězně, co se stalo s těmi, kteří už nepřišli. "Vyletěli komínem," zněla odpověď.

Postupně zajatci začali chápat, co se v Březince děje, že tam vězně zplynovávají ve velkém. Ale byly to pro ně pořád jen fámy a spekulace.

A tak Avey vypracoval plán, aby se podíval, jak to v táboře chodí. "Chtěl jsem to vidět na vlastní oči."

Bylo to na jaře 1944. Na stavbě se seznámil s holandským vězněm jménem Hans. Měl argument, který vězeň nemohl odmítnout: v zajateckém táboře byla mnohem lepší strava a navíc mu slíbil i spoustu cigaret, které pravidelně dostával prostřednictvím Červeného kříže. V táboře sloužily jako platidlo. Padesát cigaret dostali i strážní, zřejmé kápové.

Avey týden sledoval, jak vězni chodí, jaké mají nalomené a rezignované držení těla a jak se chovají. Když byl připraven, ostříhal si jednoho rána vlasy dohola. Na konci směny si zamazal obličej hlínou a v nestřeženém okamžiku si s Hansem vyměnil jeho páchnoucí pruhovaný oděv za britskou uniformu a dřeváky za boty.  A přidal se ke koloně.

Po letech řekl, že neměl strach. Že se cítil zase jako voják na průzkumné hlídce v libyjské poušti.

Skupina nesla své mrtvé a když prošla bránou, minula šibenici, kde viselo tělo. Když stáli později na apelplacu, slyšel Avey klasickou hudbu.

Věděl, kam má jít, to zařídil Hans u svých spolubydlících. Barák Aveyho ohromil. Byly tam třípatrové palandy pro asi 150 vězňů. "Páchlo to tam po výkalech, potu, nemocech a hnilobě," řekl Avey po letech.

Vzpomíná, jak se vyšplhal na palandu a lehl si tak, aby mu nebylo vidět do obličeje a nikdo se nezačal zajímat, co je zač. K večeři byla polévka ze shnilého zelí. Misku, z níž ji jedl, pak použil jako polštář.

Auschwitz-Birkenau byl největším německým nacistickým koncentračním a

Auschwitz-Birkenau byl největším německým nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem založeným během druhé světové války v Němci okupovaném Polsku.

Jeho sousedy byli polský a německý Žid. Ti mu vysvětlili, že příliš slabí vězni jsou naloženi na náklaďák a odvezeni do plynu.

Ráno barák vzbudilo řvaní kápů. Kdo byl pomalý, dostal obuškem. K snídani byl černý chléb. A po apelu se kolona vydala na stavbu, kde si Avey a Hans zase prohodili šaty i role. O pár dní později mu Hans řekl, jak ho jídlo postavilo na nohy.

A o několik měsíců později se výměna opakovala. Avey chtěl zjistit jména dozorců a kápů, aby je mohl po válce pohnat před soud. Vše proběhlo hladce, i když vlastně nic nezjistil. Při třetím pokusu byl málem dopaden při výměně šatů, a tak ze všeho sešlo.

Přišel tam o oko

Pro britského vojáka bylo to, co viděl, šok. Avey se měl jako zajatec relativně dobře. Britové hrávali fotbal, měli vodovod a ústřední topení. Jídlo jakž takž, balíčky z ciziny a žádné bití, natož bezprostřední hrozba smrti.

Avey řekl, že byl vysloveně otřesen. A to přesto, že zažil boje, že byl jeho nejlepší přítel při jedné bitvě zabit vedle něj, a když byl transportován lodí Řecka a potopila ji britská ponorka, spousta zajatců se utopila a on sám se musel držet bedny, až ho vlny vyplavily na pobřeží.

Ale i on si v Osvětimi prožil své. Když řekl německému důstojníkovi, že podle Ženevské konvence nesmějí váleční zajatci pracovat, oficír vyndal pistoli, položil ji na stůl a řekl: "Tohle je moje Ženevská konvence."

Později továrnu bombardovali spojenci a třicet Britů zahynulo.

A když Avey viděl, jak esesák málem ubil osmnáctiletého Žida, neudržel se a vykřikl na něj nadávku, kterou Němci často používali: "Du verfluchter Untermensch, ty zatracený podčlověče!" Esesák mu dal ránu pažbou pistole do pravého oka. Následkem tohoto zranění o něj přišel a má ho skleněné.

V lednu 1945 absolvoval pochod smrti z tábora, a když se dostal do Bavorska, uprchl a proklouzl  k Američanům. Ti ho posadili do letadla směr Anglie a díky tomu byl několik dnů před německou kapitulací doma. Ale pak strávil dva roky v nemocnici jak s okem, tak s tuberkulózou, kterou si přivezl.

O svých zážitcích mlčel desítky let, neřekl nic ani svým dvěma manželkám.  Vystudoval, úspěšně podnikal, postavil továrnu. Až v roce 2003 se přihlásil o slovo v diskusi organizované BBC o penzích válečných veteránů a rychle načrtl svůj příběh, aby o něj opřel svoji argumentaci. Lidé zírali a reportéři BBC s ním natočili dlouhý pořad.

Loni spolu s jedním z nich napsal knihu, která vyšla v 11 zemích. Od britské vlády dostal ocenění Britský hrdina holocaustu a Izraelci ho navrhli na titul Spravedlivý mezi národy. To britské ocenění dostal spolu s Nicholasem Wintonem, který o svých skutcích dlouho mlčel úplně stejně jako Avey.

Jenže Wintona nikdo nezpochybňuje. Aveyho ano. Izraelský titul nedostal s tím, že nic vlastně nelze prokázat. Objevili se kritici, kteří napadají vše, co Avey vyprávěl, s tím, že velmi podobný příběh předložil už po válce jiný britský zajatec, byl podle něj dokonce natočen film… a následně zpochybňován.

Třiadevadesátiletý Avey na to reaguje jednoduše: říká, že ve svém věku ze sebe opravdu nepotřebuje dělat hrdinu.

Mimochodem, osvětimské zážitky změnily jeho život, přestože o nich s nikým nemluvil. Trpěl nočními můrami, které přebíjel tím, čemu dnes říkáme adrenalinový život. Začal dělat bojové sporty, potápěl se, jezdil na dobrodružná safari do Afriky, závodil v autech (jeho značka byla Jaguar) a běhal s býky uličkami španělské Pamplony.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.