Dej mu to: když má dav větší cit pro spravedlnost než soudci
Onoho lednového dne roku 1953 se tísnily kolem wandsworthského vězení v Londýně davy. Co tísnily, masy lidí hlučely, proklínaly, smýkaly se, rozbíjely, vše nakonec skončilo nepokoji, ničením majetku, dva lidé byli zatčeni. Důvod celé rotyky? Poprava mladíka, který měl být zapleten do zastřelení policisty při loupeži.
Ano, to poprava mentálně retardovaného Dereka Bentleyho přivedla před vězení zástupy. Pokud však máte podezření, že to byly zástupy zastánců vlády pevné ruky, měli byste se Londýňanům a Londýňankám omluvit: do ulic je vyhnala zlost na soudní verdikt. Považovali ho za nepřiměřený a nespravedlivý. Mladík si podle nich nezasloužil zemřít.
Derek Bentley se narodil v roce 1933 a nevykročil šťastnou nohou. V osmi letech spadl z korby nákladního auta, za druhé světové války byl dům, kde žil, bombardován, a sesul se. Derek v troskách přežil, ovšem s vážnými poraněními hlavy. I ty mohly za jeho mentální problémy, v patnácti letech činil jeho mentální věk deset let, jeho čtecí schopnosti byly na úrovni čtyřletého dítěte. Měl epilepsii a jeho následné zdravotní záznamy byly prošpikovány výrazy jako „na hranici slabomyslnosti“, „abnormální“, „duševně substandardní“.
Že se mu v životě nevedlo, nikoho neudiví. Nakonec ho osud zavedl až na střechu jednoho skladu v Croydonu. Psal se rok 1952, Derekovi bylo devatenáct a jeho společníku ve zločinu Chrisi Craigovi o tři roky méně. Vydali se tam na noční lup, Chris měl revolver, Derek skrýval v kapse nůž a boxer. Neušli ale pozornosti okolí a na místo přijeli policisté, jeden z nich vylezl na střechu za nimi a Chrise vyzval, aby mu pistoli odevzdal. A pak řekl Derek svému parťákovi onu větu: „Dej mu to, Chrisi.“ Větu, o jejíž smysl se povede spor.
Chris každopádně policistu postřelil, na střechu vylezli další strážci zákona a ve tmě nastala bezhlavá přestřelka, která za sebou nechala jednoho mrtvého policistu. Derek z kapes nevytáhl ani jednu ze zbraní, které měl. Jednomu z policistů navíc nahlásil, že jeho společník má v kapse další náboje.
Soud s oběma mladíky začal ještě téhož měsíce a byla to rychlovka. Trval tři dny a k poradě o vině a trestu potřebovala porota pouhých pětasedmdesát minut. Právě tolik jí stačilo na to, aby rozhodla o tom, že Derek Bentley přijde o život. Craig dostal deset let za mřížemi, to proto, že mladiství pod osmnáct let byli trestu smrti zákonem uchráněni.
Film Rozsudek smrti (1991)
|
Proces ale budil pochybnosti. Obžaloba tvrdila, že svého mladšího společníka Bentley onou u soudu dokolečka diskutovanou větou hecoval, aby vystřelil, Bentley ale vypovídal, že její význam nebyl přenesený. Prostě mu prý říkal, aby policistovi pistoli odevzdal. Pouze o jednu větu ale nešlo. Obhajoba poukazovala na to, že Bentely není soudu mentálně schopen. A především, že se neví, z čí zbraně vlastně smrtelná kulka vyšla. Nic nepomohlo. Ani petice dvou stovek anglických zákonodárců ve prospěch odsouzence na smrt.
Ledy justice tály celá desetiletí. V roce 1971 vyšla kniha, jejíž autor zpovídal patologa, který prováděl pitvu zastřeleného policisty. Podle jeho slov byla smrtelná kulka vystřelena ze vzdálenosti, v níž Craig od oběti nebyl, a měla jinou ráži, než kterou mohla střílet jeho braň. Ráži, která shodou okolností odpovídala ráži tehdejších pistolí londýnské policie.
V roce 1993 dostal posmrtně Derek Bentley královskou milost, odsouzení z vraždy byl však zproštěn až o šest let zpátky.
Film, který jeho případ popisuje, však vznikl už v roce 1991 a jeho název v angličtině Let Him Have It (Dej mu to) nese název podle jediné věty, která měla u soudu takovou váhu, že posunula mentálně zaostalého mladíka blíž šibenici.
Pláč ve tmě: Mou holčičku unesl divoký pes dingo
Je to neuvěřitelný příběh, téměř jako z legend australských domorodců. Kromě tamní divoké, a jak se ukáže též nevyzpytatelné a nebezpečné, přírody v něm však hraje hlavní roli též mediální hysterie, policejní chyby, justiční omyly.
Klíčová událost se odehrála u pískovcové formace Uluru v centrální Austrálii v noci 17. srpna roku 1980, kdy ze stanu manželů Lindy a Michaela Chamberlainových zmizela jejich dcerka Azaria. Bylo jí jen o pár dní více než dva měsíce. A Linda na místě činu viděla dinga, snažil se dostat ze stanu a zuřivě přitom třásl hlavou. Navzdory masivnímu pátrání se miminko nenašlo, jen zakrvácená část jeho šatiček.
Mou holčičku zabil dingo, tvrdila od počátku Linda. A první soudní šetření jí dalo za pravdu, jenže poté justice změnila názor a nařídila nové projednávání věci. Zabila holčičku její matka, nebo divoký pes? Tak zněla ústřední otázka celého líčení, které bylo nejsledovanějším případem Austrálie. Dingo je schopen otevřít tlamu tak, aby se mu do ní vešlo tělo miminka a dokáže takový objekt odnést i na velkou vzdálenost, potvrdil soudu prezident nadace zaměřené na dinga. Policejní detektiv uvedl, že pár centimetrů od lůžka Azarie našel stopy tlap, které vyfotil. Další svědci vypověděli, že ve stanu viděli stopy krve.
To bylo podstatné, protože obžaloba tvrdila, že k hroznému činu ve stanu vůbec nedošlo – a samozřejmě též, že za něj není odpovědné zvíře. Holčičku zabila Linda, v autě, prořízla jí hrdlo nůžkami, její tělo někde ukryla a spolu se svým mužem roztrhala její oblečení tak, aby se vražda dala svést na dinga.
A pak tu byla ještě média. Rozhodně jen nesledovala a neinformovala, ona formovala hysterií, spekulacemi, zlovolnými vtipy. Kauza je dodnes považována za jeden z příkladů, jak dokáže žurnalistická mašinerie ovlivňovat svět a ruinovat životy lidí, které si vyhlédnou jako terče.
Právě to se stalo Lindě Chamberleinové. Novináři z ní udělali „netypickou“ matku a od toho byl jen krůček k podezřelé matce, zatímco od ní vedla přímá cesta rovnou k cynické vražedkyni. Linda byla členkou církve Adventistů sedmého dne, což skýtalo dost prostoru pro nejdivočejší obvinění: psalo se o bizarních ceremoniích, o zabíjení neviňátek. Matka podle médií nedostatečně truchlila, jméno Azaria mělo znamenat „obětování v divočině“. Podezřelé, ba přímo usvědčující bylo cokoli, i to, že Linda oblékala dcerku do černé barvy.
Proces magnetizoval. „Dingo je nevinný,“ hlásaly transparenty a nápisy na tričkách demonstrantů před soudní budovou. A rozsudek jim dal nakonec za pravdu. V roce 1982 poslal Lindu Chamberleinovou do vězení. Na doživotí. Její muž dostal za pomoc, kterou měl pachatelce poskytnout po vraždě, osmnáct měsíců podmínečně.
Film Pláč ve tmě (1988)
tragédie se odehrála: 17. srpna 1980 |
Tím však drama nemělo skončit, naštěstí pro paní Chamberleinovou. O jeho prodloužení se přitom postarala naprostá náhoda. V roce 1986 se totiž na Uluru zabil pádem anglický turista a při pátrání po jeho ostatcích, v křovinatém terénu pod srázem plným pelechů patřících dingům, policie nalezla kus oblečení. Kus oblečení, který patřil malé Azarii a který předtím policie ani dobrovolničtí pátrači nemohli nalézt. Kus oblečení, který vedl k propuštění Lindy Chamberleinové a znovuotevření případu.
Teď se jeho prošetřování odehrávalo již v rozvážnější atmosféře, a zřejmě i proto byly víc a víc vidět slabiny forenzních důkazů, které Lindu vyslaly do vězení. Vratká konstrukce postavená na expertních posudcích se začala rozpadat. V roce 1988 byli Linda i Michael zbaveni všech obvinění. Přesto usilovali o soudní prohlášení, že jejich dcerku opravdu zabil a odnesl dingo. Čekali na něj ještě dalších čtyřiadvacet let. Nakonec ho dostali. I na základě toho, že kauza upřela pozornost na útoky spáchané dingem, se najednou odhalilo, že na ostrovu Fraser je zdokumentováno na čtyři sta útoků, které měl dingo na svědomí.
I tento příběh se otiskl do umění, dal vzniknout knize, opeře i skvostnému filmu Pláč ve tmě, v němž Lindu Chamberlainovou už v roce 1988 nezapomenutelně ztvárnila Meryl Streepová.
