Při svém výzkumu, jehož závěry zveřejnil magazín Demography, sledovali Rachel Margolisová z oddělení sociologie Univerzity v Západním Ontariu a Mikko Myrskylä z rostockého Planckova institutu mezi roky 1984 a 2010 přes dva tisíce německých obyvatel od doby, kdy byli bezdětní, přinejmenším po dobu, kdy jejich první dítě dosáhlo dvou let. Respondenti odpovídali na jednoduchou otázku „Jak jste spokojení se svým životem, zohledníte-li všechny faktory?“ K dispozici měli bodovací škálu od nuly, která znamenala naprostou nespokojenost, po desítku, ta značila úplnou spokojenost.
Výzkumníkům sice šlo o to, jak se na pocitu štěstí partnerů projeví narození dítěte, ale přímo se jich zeptat nechtěli. „Říkat negativní věci ohledně dítěte je totiž společenské tabu, nedostali bychom pravdivou odpověď,“ vysvětlili svůj přístup vědci. Jejich cílem bylo zjistit, proč v mnoha rozvinutých zemích dlouhodobě klesá porodnost a proč je takový rozdíl mezi počtem dětí, který by lidé podle svých slov chtěli, a počtem dětí, které si nakonec skutečně pořídí. Například v Německu, kde výzkum probíhal, činí porodnost už čtyřicet let v průměru 1,5 dítěte na ženu.
Děti s sebou nenesou jen štěstí
Odpovědi účastníků výzkumu odhalily, že rozhodnutí, že si pár pořídí první dítko, bylo u většiny respondentů a respondentek spojeno s pocitem štěstí a ten, jak se porod blížil, ještě sílil. Na narození potomka však nereagovaly všechny páry stejně. Pocit štěstí si na stejné úrovni udrželo pouhých třicet procent z nich. Ostatní tatínkové a maminky přiznali, že v prvním a druhém roce dítěte úroveň jejich spokojenosti klesla. A klesla významně.
U 19 procent dobrovolníků se snížil pocit štěstí o plné dvě jednotky, uvádějí autoři, u 17 procent dokonce o tři, 37 procent zaznamenalo propad pocitu spokojenosti o jednu jednotku. V celkovém průměru to znamená pokles pocitu štěstí o 1,4 jednotky.
Věda přitom má tento propad s čím srovnávat a pro prvorodičovství je toto srovnání nemilosrdné. První dítě vám totiž podle výzkumů z pocitu štěstí ukrojí mnohem více než očividně tragické události. Například rozvod vás podle vědeckých měřítek připraví o 0,6 jednotky pocitu spokojenosti a nezaměstnanost či partnerova smrt shodně o jednu jednotku. Máme-li studii věřit, zasáhnou vás negativa, která s sebou péče o první malé dítě nese, mnohem razantněji.
Místo pospolitosti separace a izolace
Ačkoli výsledky tohoto srovnání šokují, leckoho dost možná i urážejí, ne všichni se diví. Péče o dítě, jakkoli je milované, je náročným zásahem do života. V dnešní společnosti je totiž spojená s pocitem společenské izolace a ta je hlavním viníkem propadu pocitu spokojenosti, vysvětluje antropoložka Helen Fisherová.
Podle ní žilo lidstvo dříve ve větších komunitách, v širších rodinách a péče o malé dítě neznamenala sociální vyloučení, jenže dnes ano. Rodiče malých dětí dělí od společenského života tlusté dveře. „Když ráno běhám v parku, vidím skupinky maminek s kočárky, jak budují místní pospolitost, jakou lidští tvorové potřebují. Jenže poté jdou maminky domů. Jdou domů samy a stráví zbytek dne samy se sebou,“ přibližuje Fisherová.
A antropoložka také objasňuje, proč vyznívá srovnání s následky rozvodu či úmrtím partnera tak nepříznivě pro soužití s prvním dítětem. Zatímco v prvním případě se vám totiž dostává empatické podpory blízkých, spojovat si péči o dítě s negativními následky si nikdo netroufá, a proto se čerstvým rodičům pomocné ruky nedostane. „Když se rozvádíte, lidé vám spěchají na pomoc. Snaží se vám pomoci, když přijdete o práci, a dělají, co mohou, když ztratíte partnera. Když však máte dítě, nikdo pomoc nenabízí. Všichni mají za to, že jste šťastní,“ poznamenává Fisherová.
Jedno a dost
Právě negativní zkušenosti s novou rodičovskou rolí jsou přitom podle autorů studie zodpovědné za nízkou porodnost v mnoha vyspělých zemích. Data z jejich výzkumu na souvislost mezi poklesem spokojenosti v prvních dvou letech dítěte a rozhodnutím skončit u prvního dítěte a nezakládat širší rodinu zřetelně poukazují.
Z těch tatínků a maminek, kteří vykázali pokles pocitu štěstí o celé tři jednotky či více, mělo do deseti let od šetření druhé dítě jen 58 ze sta. Naproti tomu v případě párů, jimž miminko hladinu spokojenosti nesnížilo, se s jedním potomkem nespokojilo 66 párů ze stovky. Výsledky přitom byly nezávislé na výši příjmů, místě narození či na tom, zda byly páry sezdané, a dokonce ani na pohlaví. „Z toho, co to obnáší mít dítě, se poučili oba rodiče, jak otcové, tak matky,“ uvedl Myrskylä.
Záleželo naopak na věku a dosaženém vzdělání. Pocit spokojenosti hrál roli při rozhodování o druhém dítěti zejména u párů starších třiceti let a u těch respondentů a respondentek, kteří měli za sebou více než dvanáct let vzdělání.
Autoři zdůrazňují, že význam studie tkví v tom, že prozkoumává tabuizovanou společenskou otázku, která má vliv na nízkou porodnost. „Zkušenost rodičů po prvním porodu pomáhá předvídat, jak početná rodina nakonec bude,“ říká Myrskylä a dodává, že výsledky výzkumu by měly najít ohlas i na politické scéně: „Politici, které trápí nízká porodnost, by měli věnovat pozornost spokojenosti nových rodičů po narození jejich prvního dítěte.“
