Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na večírky po koncertech patří fanoušci, říká kapela Divokej Bill

aktualizováno 
Ta pravá show pro ně začíná po koncertě v zákulisí. A nechtějí na ní být sami, proto do backstage zvou i fanoušky. „Máme to rádi rodinný,“ vysvětlují pánové z úvalské kapely Divokej Bill Adam Karlík a Roman Procházka.

Fanynkám vstup povolen, láká je Divokej Bill do zákulisí po koncertech aktuálního „Akustickýho turné“. | foto: archiv skupiny Divokej Bill

V očích většiny posluchačů máte image hodných kluků. Jak je to mimo pódiovou prezentaci? Je Divokej Bill postrachem promotérů?
Adam:
Dřív jsme jeli opravdový rock’n’roll, teď už jsme trochu klidnější. Ale promotéři z nás mají strach stále. Bojí se třeba, že budeme kouřit na pódiu v nekuřáckém sále, jako je dneska tenhle v Plzni. Právem. Když odešli, stejně jsme to tady v šatně rozkouřili.

Ale kouření v šatně není zrovna něco, co by kapele vytvořilo divokou pověst.
Roman:
Za naši historii jsme dostali stopku v řadě hotelů po celé republice. Občas se nám podařilo nějaký pokoj totálně zničit. Nechtěně. Ale pozor, z padesáti procent za to můžou samozřejmě naši technici.
Adam: Jednou po koncertě v Lokti usnul náš basák Jurda ve sprchovém koutě tak, že nohou ucpal odtok vody a vytopil celý hotel. Bylo to tam takový nazdobený a všichni ti andílci a další sádrové sochy ve spodních patrech spadly.

Fotogalerie

Tyhle večírky po koncertech absolvujete sami, nebo upřednostňujete společnost fanoušků?
Adam:
Nejsme z těch kapel, které se po koncertě zavřou, obrní ochrankou a nikoho za sebou nepustí. My ty lidi okolo sebe máme naopak rádi. Vždycky jsme to tak měli. Pro kapelu je to to nejvíc, co může sklidit, někdo za tebou přijde, tady v šatně si s ním pokecáš a on tě poplácá po zádech. O tohle se připravit by byl přece nesmysl.
Roman: A není to jen o šatně, my mezi ty lidi chodíme. Sbíráme příběhy, inspirace do písniček, dostáváme zpětné vazby na své koncerty, zjišťujeme, jak to vnímají ostatní. Je tak díky tomu mezi námi napojení a nás to jako kapelu zároveň posouvá. Tomuhle přístupu přizpůsobujeme v podstatě všechno. Když si sami pořádáme turné, bereme s sebou dokonce naše vlastní barmany, kteří to nezabalí hodinu po koncertě, ale zůstávají tam s námi do posledního člověka. Máme to rádi rodinný.
Adam: Běžně děláme to, že během koncertu vytáhneme na pódium pět lidí z davu. Vidí, jak to všechno vypadá z naší strany.

Housle a kytara

Adam Karlík se narodil v roce 1981 a v Divokým Billovi hraje na housle. Roman „Prochajda“ Procházka se narodil v témže roce a v kapele hraje na akustické kytary.

Podle čeho je vybíráte?

Adam: Úplně náhodně. Někdo se nám líbí, někdo nás něčím zrovna zaujme. Když ten člověk zaváhá, bereme dalšího.

Sáhnete někdy vedle a pustíte si k sobě někoho, u koho toho pak litujete?
Roman:
To se stává spíš na festivalech, kde sestavu backstage neovlivníš. Za pódium se občas dostane hromada lidí, kteří jsou schopní vytvořit hodně zvláštní atmosféru.
Adam: Pak je na tobě, jak k tomu přistoupíš. Pro mě osobně je nejlepší taktika odchod.
Roman: Já se naopak dávám rád s komplikovanými lidmi do řeči. Většinou jde o jejich alkoholem posilněné ego a momentální nepochopení situace. Nakonec stejně vždycky zjistíš, že na tebe ten člověk chodí už deset let a má tě rád, ale má prostě jen chvilkový pocit, že je hvězda a ty mu musíš být po ruce, protože dostal pásku do backstage. Během několika minut ho přetočíš a je to v pohodě.

Dobývali jste se někdy vy sami za nějakou kapelou? Překročili jste tu hranici třeba jako malí?
Adam:
Tenhle syndrom jsem nikdy neměl. Ale třeba ve třinácti letech pro mě byla kultovní kapela Levellers. Vždycky jsem si přál speciálně houslistu Johna poznat a ono se mi to splnilo. O několik let později jsme s nimi jeli turné a dneska se dokonce přátelíme. Takže se mi díky hudbě splnil můj dětský sen.
Roman: Já jsem byl zase úplně hotový z bubeníka kapely Arakain. Když mi bylo tak patnáct šestnáct let, ocitl jsem se na jednom metalovém festivalu a chtěl si od něj nechat podepsat paličku. V té šatně ale tehdy vznikla taková divná situace a on se na mě úplně vykašlal. No a střih a Marek s námi o čtyři roky později hraje v kapele.

Akustický turné 2014

Divokej Bill letos na podzim absolvoval Akustický turné, mělo celkem čtrnáct zastávek a uzavře se předsilvestrovským koncertem 19. prosince v Krnově.

Stávají se z fanoušků a fanynek vaši kamarádi, partnerky?
Roman:
Ze spousty fanoušků se stali naši hodně dobří přátelé. Stále na naše koncerty chodí, akorát po tom, co celý život platili vstupné, je už dneska píšeme na guestlist.
Adam: A ze spousty fanynek se staly přítelkyně. Jen já jsem se svojí ženou už 16 let.
Roman: Nejde mít přece za holku někoho, kdo nesnáší tvojí muziku. To fakt nejde.

Co vaše ženy a koncerty? Mají tam být, nebo je lepší netahat dříví do lesa?
Roman:
To pravidlo je úplně jednoduché. Máš například holku, která dělá v bance a chce s tebou jezdit na koncerty. Vysvětlíš jí to jednoduše: jak by se ti líbilo, kdybych celý den vedle tebe seděl v kanceláři a říkal ti „Pojď se mnou támhle a pojď dělat tohle a proč o to se mnou nestojíš a proč to a proč tamto?“ Holky často nechápou, že jsi v práci a potřebuješ se na ni soustředit. Jasně, přijeď na koncert, vezmi si kámoše nebo kámošku, užij si to, ale já jsem v práci a nemůžu se ti věnovat.
Adam: Zrovna já mám manželku, která dělá ve stejný branži jako já. Je hudební manažerka. Ví, jak to na koncertech chodí, takže s tímhle problém nemám. Ale chápu, že to je spíš výjimka.
Roman: Zase aby to nevyznělo nějak špatně. Když přijde moje holka na koncert, moc rád ji uvidím, pozdravím se s ní, dám jí pusu, ale nemůžu s ní být celou dobu. Prostě základní věc je, že nepřijede za mnou, ale na ten koncert.

Dáváme plakáty policistům

Dostali jste se někdy do situace, kdy jste své slávy zneužili?
Adam:
Děláme to běžně u policistů.
Roman: Jednou jsme jeli s Adamem z koncertu z Písku a v jedné vesničce za námi začala blikat modrá světla, zastavil jsem u krajnice s tím, že je to asi záchranka. Nebyla. Policajti začali prudit, že nám nesvítí zadní světla. Pak se rozjela klasika: „Odkud jedete? Pil jste? Dýchněte si.“ Řekl jsem, že jedeme z koncertu a vytáhnul doklady z obalu na cédéčka, kde jsem měl i kartičku z turné Divokej Bill. A policista na to: „To mi jako chcete říct, že jste ta kapela, jo? A nemáte nějakej plakát?“ Podepsali jsme mu plakát a on nám pak tu žárovku dokonce sám vyměnil. Za což mu děkujeme.
Adam: Takže v autě nemusíme vozit ani lékárničku. Stačí rulička plakátů!

Po tomto rozhovoru vám už plakáty možná stačit nebudou.
Roman:
Mám ještě jednu výbornou story s taxíkem v Českým Krumlově. Odehráli jsme koncert, podepsali se, jeli si hodit věci do hotelu a potřebovali se z něj dopravit do hospody v centru. Přijel pro nás taxikář a kouká: „Nejste vy z tý kapely, jak tady dneska hrála? Kluci, vy jste mi dneska udělali tak skvělej kšeft! Kdybyste cokoliv potřebovali, celý večer vás vozím zadarmo.“ Což mi přišlo fér a samozřejmě jsme té nabídky všichni využili.

V českých backstagích se pohybujete sedmnáct let. Zlepšily se za tu dobu k lepšímu?
Roman: Jsou lidi, se kterými spolupracujeme už dlouho a kteří vědí, jak na to. Je jim jasné, že si vzájemně vyděláme peníze, a podle toho k tomu přistupují. Na druhé straně je ale spousta těch, kteří nejsou schopní splnit ani základní věci.
Adam: Sami jsme se naučili, jak na to, abychom dostali zázemí, které potřebujeme. A taky víme, co potřebujeme. Myslím, že jsme už dneska na úrovni, kdy si zasloužíme, aby se o nás promotér patřičně postaral, protože se mu to pak vrátí. Když se na to někdo totálně vykašle, končí na blacklistu a už si u nás neškrtne.
Roman: V zahraničí je to ale stále o několik řádů jinde. Tam jsou prostory klubu a šatny přizpůsobeny kapelám. Ve většině z nich je kuchyň, kde je kuchař, který se o tebe stará od rána do večera, celý den ti vyvařuje. Když jsme jezdili po Evropě s Die Happy, fungovalo to přesně takhle. Nebo turné s The Levellers, ti si rovnou vozí svého kuchaře i s kuchyní. V Čechách máš bohužel stále na většině akcí šunkový talíř, nebo ti objednají pizzu a díky a čau. Z mého pohledu je to dost neslušné. Holt se tady žilo čtyřicet let v jiném světě a následky budou ještě chvíli přetrvávat. Ale nebudeme skeptičtí, dnes je to mnohem lepší než před deseti lety.

Co se dá dělat pro to, aby to promotéři ještě více pochopili a naučili se to?
Roman:
Je to o tom chtít. Před šesti lety jsme dělali na jednom festivalu backstage, která nějakým způsobem fungovala léta. Přistoupili jsme k tomu tak, že to chceme změnit a nabídnout kapelám to, co bychom ocenili sami jako muzikanti. Najednou se tam podávalo několik druhů dobrého jídla a pití, běželo to celých 24 hodin. Muzikanti byli nadšení a promotéři, kteří přijeli, viděli, že to jde udělat i jinak. Tohle dopadlo fakt dobře. Dneska to v zázemích festivalů šlape mnohem líp.

A nemůže kultuře backstage pomoct každá kapela? Třeba tím, co si bude psát do smlouvy?
Roman:
To nejde. Ty si něco napíšeš do podmínek, ale v těch šatnách to pak nenajdeš. My nakonec po koncertě jdeme do backstage a tam si to užíváme, ať už je jakákoliv.
Adam: Stejně je nejdůležitější, jak se pořadatel postará o samotný koncert, o jeho propagaci. Občas se stane, že se na to někdo úplně vykašle a ani nevylepí plakáty. To mě štve mnohem víc než to, že dostanu salám na tácku.

Autoři:
Témata: Roman Procházka




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.