Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hrdinná lékařka nepustila ebolu do Nigérie, ale zaplatila životem

aktualizováno 
Stála nejen proti smrtelnému viru, ale též proti pacientovi a vládě jeho země. Nakaženého musela držet v izolaci násilím a čelit jeho pokusům zdravotníky infikovat. Rázným jednáním doktorka Stella Adadevohová ebolu nepustila do Nigérie. Sama jí však podlehla.

Lékaři a zdravotnický personál jsou v první bojové linii. Přes dvě stě zdravotníků již na ebolu zemřelo, často kvůli špatným ochranným pomůckám. | foto: Profimedia.cz

Přílet Patricka Sawyera na letiště v Lagosu mohl rozpoutat apokalypsu. Viru eboly, který měl v těle, by se totiž v Nigérii dostalo těch nejlepších podmínek, aby se rozšířil geometrickou řadou. Nebezpečný vetřelec by v ní našel skutečný domov.

Epidemie eboly

Čekalo tam na něj totiž téměř 170 milionů potenciálních příjemců, což je asi osmkrát víc, než kolik lidí žije v Libérii, Sieře Leone a Guinei, zemích, kde ebola řádí nejvíce. Mnozí nigerijští obyvatelé přitom přežívají nacpaní ve špinavých slumech obřích měst, kde by byla v případě šíření nákazy jakákoli snaha státu i mezinárodních organizací o zastavení epidemie marná. Další oblasti na severu země nemá vláda pod kontrolou kvůli povstání. I tam by se ebola mohla množit nekontrolovatelně.

Když se tedy Sawyer na letišti v Lagosu chystal 21. července 2014 pokračovat v cestě, přestože předtím zvracel a svíjel se bolestí na zemi, otevíral dveře peklu. Za to, že se na poslední chvíli zase přibouchly, vděčí Nigérie, Afrika i celý svět především jednomu člověku. Lékařce Stelle Ameyo Adadevohové.

Velké chvíle v malé nemocnici

Letištnímu personálu bylo hned zřejmé, že cestující potřebuje do nemocnice. Jenže do jaké? Státní nemocnice nefungovaly kvůli neomezené stávce, kterou vyhlásili lékaři v zoufalé snaze upozornit na mizerné platy. Skončil proto v soukromé klinice, a to bylo štěstí, protože vybavení veřejných nemocnic by alespoň trochu dobrý konec příběhu naprosto vylučovalo. Nejprve byla pacientovi diagnostikována malárie, příjezd doktorky Adadevohové však věci posunul jiným směrem.

„Může to být ebola,“ prohlásila. Její diagnostické schopnosti lékařské kruhy později ocenily s velkým respektem, protože to bylo její první setkání s nakaženým. I stát byl na ebolu naprosto nepřipravený. Protože po své návštěvě prohlásila lagoské centrum pro potenciální nakažené ebolou za „neobyvatelné“, rozhodla se doktorka dát Sawyera do izolace.

Malá rodinná klinika, kam za Adadevohovou chodili chudí pacienti, protože jim občas dávala léky zadarmo, se stala kvůli neschopnosti státu a díky bystrosti personálu baštou v první linii boje proti ebole. A endokrinoložka Adadevohová hlavním generálem celé bitvy.

Vyžadovalo to přitom gigantickou dávku hrdinství, odvahy, nekompromisnosti a odbornosti. Patrick Sawyer totiž nebyl jen tak někdo. Měl pas Spojených států, kde se svou rodinou bydlel, pracoval na vysokém postu pro liberijskou vládu, měl diplomatické styky a stálo za ním vlivné Ekonomické společenství států západní Afriky, na jehož konferenci do nigerijského města Calabar mířil. Lékařka proto čelila velkému tlaku. Liberijský velvyslanec jí vyhrožoval, že porušuje lidská práva jeho úředníka, a nařizoval jí, ať Sawyera pustí na konferenci. Tlak byl extrémní. Unesli jste našeho VIP občana, hřímala Libérie a hrozila žalobou.

Uteču. Musím dál, za zázračnými pastory

Jenže moc narazila na silného protivníka. „Na svém odborném poli Ameyo nebrala zajatce a netolerovala polovičatá opatření,“ složil ji po její smrti hold lékařský kolega Chidi Odinkalu.

Lékařka nemohla vědět, jak riskantní dráždění cizího státu dopadne, pořád čekala na výsledky testů. A samotný Sawyer popíral, že by věděl o tom, jak se dostal do kontaktu s virem. Dnes už víme, že lhal. Do Lagosu přicestoval z Libérie, kde pečoval o svou nakaženou sestru, která dva týdny před jeho příletem do Lagosu zemřela.

Přesto se vzpíral internaci. „Hned od počátku byl velmi agresivní,“ vzpomíná doktor Benjamin Ohiaeri, kolega Adadevohové. Sawyer si vytrhával z rukou kanyly a záměrně infikoval okolí krví, zdravotníci museli z jeho pokoje utíkat, protože si stahoval kalhoty a močil na ně. Používal strach z viru jako zbraň. Zuřil. Jeho vztek byl nejspíš posilněný vírou, podle některých zdrojů se totiž chtěl dostat do rukou nigerijských pastorů pentekostální církve, kteří mají podle pověr zázračné schopnosti uzdravovat.

Tady byl hospitalizován Patrick Sawyer, který mohl zažehnout ebolovou bouři v Nigérii.

Tady byl hospitalizován Patrick Sawyer, který mohl zažehnout ebolovou bouři v Nigérii.

Patrick Sawyer s manželkou

Patrick Sawyer s manželkou

Přesto ho lékařka s kolegy a kolegyněmi v nemocnici udržela. Při jedné z potyček ji však nakazil, údajně ji vlákal do pokoje tím, že si vytrhl kapačky a trval na tom, že nápravu chce od doktorky, ne od zdravotní sestry. V kombinaci s tím, že lékařka a její tým pracovali bez vyhovujících ochranných pomůcek, to bylo fatální.

Deset dní po Sawyerově smrti se u ní projevily příznaky eboly. Zemřela 19. srpna 2014 odpoledne.

Špatné zdravotnictví a všední hrdinové

Předtím ale ukázala, jak se dá proti ebole bojovat, dokonce i v situaci, kdy stát zprvu selže: agresivním přístupem, přísnou izolací, pečlivou dezinfekcí. V provizorních podmínkách dokázala soukromá klinika o pacienta pečovat po šest dní, než byl převezen do státní infekční kliniky.

Je potřeba pět tisíc zdravotníků

Západní Afrika potřebuje ještě více než pět tisíc zdravotníků, vyzývá Světová banka.

Podle listu The Guardian má Libérie jednoho lékaře na každých 70 tisíc obyvatel, šestimilionový stát Sierra Leone má celkem pouhých 120 doktorů. Podle serveru Newsweek.com má Sierra Leone dvě zdravotních sester na 10 tisíc pacientů, Libérie tři.

Kvůli všeobecnému strachu z eboly je těžké zahraniční zdravotníky získat. Tři tisíce vojáků vysílají Spojené státy. Prezident Barack Obama nejprve oznámil, že nikdo z nich nebude pečovat o nakažené ebolou, list USA Today však uvedl, že prvních 70 uniformovaných amerických zdravotníků, kteří přijeli do Libérie, bude ošetřovat tamní nakažený zdravotní personál. Celkem 460 doktorů a sestřiček vysílá do západní Afriky Kuba, 165 jich tam již působí pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace. „Kuba je v přední linii boje s ebolou v Africe,“ složil zemi hold list The Wall Street Journal.

Mezitím se však stát vzchopil, využil systém pro boj s dětskou obrnou a zdravotníci velmi rychle provedli přes 18 tisíc návštěv u devíti set lidí podezřelých z nakažení. Lidé, kteří přišli s nakaženými do kontaktu, stopovali stovky kilometrů. Dezinfikovali, testovali, sledovali. To byla povedenější reakce, než na jakou se zmohly u sebe doma Spojené státy americké. V polovině října Světová zdravotnická organizace prohlásila Nigérii za zemi bez eboly. Nakaženo tam bylo devatenáct lidí, zemřelo osm.

Přesto zůstává hořkost. „Moje matka vystudovala ve Velké Británii, ale zůstala tady v Nigérii, aby provozovala zdravotnické centrum, jemuž mohli lidé věřit. Systém ji nakonec nechal na holičkách,“ kritizuje její syn Bankole stát za nedostatečné vybavení nemocnic. „Má-li ze současné situace něco vzejít, vše, co chceme, je zlepšení zdravotní péče, zejména veřejné,“ dodal.

Neteř zemřelé lékařky Niniola Soleye souhlasí. „Pracující ve zdravotnictví by neměli muset stávkovat, aby zlepšili zdravotní systém a mohli tak poskytovat kvalitnější péči. Moje teta a více než dvě stě zdravotníků v západní Africe, kteří přišli o život v boji proti ebole, by neměli zemřít nadarmo,“ napsala.

„Nemáme vybavení, abychom se cítili stoprocentně bezpeční, co však máme dělat? Potřebujeme těm lidem pomoci,“ postěžoval si novinářům řidič sanitky z nemocnice v Sieře Leone.

„Naříkala nad tím, že nemají dost rukavic, ochranných obleků a dalších základních věcí,“ uvedl Albert Buck, bratr sierraleonské lékařky Olivet Buckové, která ebole podlehla v září. Lepšího vybavení se už dnes jeho sestra dožadovat nemůže. Po její smrti vstoupili lékaři v hlavním městě Freetownu do stávky. V zemi stávkovaly i týmy, které měly spalovat zemřelé. A mnozí další.

Jsou nuceni pracovat bez odpovídající ochrany, často v nemocnicích ani neteče voda, mnohde dostávají nestoudně nízký plat, jinde žádný. Vyplacení zadržovaných mezd zdravotníkům se v létě v Sieře Leone dožadoval například Umar Khan, symbol tamního boje lékařů proti ebole. I jeho boj už skončil, v červenci jí podlehl.

„Jsou ti tišší hrdinové,“ říká bratr Olivet Buckové.

Autoři: ,
Témata: ebola




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.