Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ernesto Colnago. Muž, který dal světu kolo na míru a z karbonu

Exkluzivně aktualizováno 
Silniční kolo by bez něj vypadalo jinak. To díky němu dnes speciály nemají čtrnáct kilo. Když tedy dvaaosmdesátiletý zakladatel firmy Ernesto Colnago říká, že jeho značka Colnago vylepšila kolo, ani trochu nepřehání. A nepřehání, ani když říká, že se pro kola zrodil on sám.

Vášeň pro kola Ernestu Colnagovi zůstala dodnes. | foto: Markéta Navrátilová

Vaši rodiče jsou zemědělci. Co říkali na to, že nechcete pokračovat v jejich práci?
Na svůj původ jsem hrdý a doma jsem s hospodářstvím pomáhal. Ale také jsem chodil pracovat do dílny, kde se opravovaly pluhy, kola... To mi bylo jedenáct dvanáct let. Aby mě tam dělníci nechali a naučili mě svářet, nosil jsem jim každý týden dvě kila kukuřičné mouky na polentu.

Platil jste vy jako kluk jim, ne oni vám.
Ano, a při tom jsem chodil do školy. Když skončila válka, objevil můj kamarád ceduli, že v Miláně hledají lidi na práci ve fabrice na kola Gloria. Cyklistika se mi líbila, tak jsem šel s ním. Bylo mi třináct let, ale u pohovoru jsem zalhal, že mi je čtrnáct, jinak by mě nevzali. Šel jsem do svařovny, podával jsem trubky. Druhý den mě jeden z dělníků nechtěně spálil. Doma maminka plakala. Otec si mě vzal stranou a ptal se mě, jestli se mi tam líbí. Řekl jsem, že ano. „Tak proč ses spálil?“ „Byl jsem neopatrný.“ „Příště dávej pozor,“ řekl mi, a tím to bylo vyřízeno. Otec byl přísný.

Fotogalerie

V patnácti jste začal závodit. A o tři roky později si postavil první kolo.
V práci jsem ho vyrobil po částech, nikdo o tom nevěděl. Pojmenoval jsem ho Lampo (italsky „blesk“), protože jsem už tři roky závodil a tohle bylo dost rychlé. Postavil jsem si ho na míru a vyhrál jsem na něm i jeden závod.

Pak přišla další kola?
V jednom důležitém závodě jsem spadl, zlomil si nohu a musel být doma. V té době jsem v Glorii dělal šéfa oddělení, vzkázal jsem, ať mi pošlou nějaké ráfky k seskládání. Platili mě od kusu a já pracoval tak, že jsem si za pět dní vydělal to co jinak za měsíc. Potom jsem začal kola sám stavět, nejprve pro jiné, protože jsem neměl peníze. A za peníze, které jsem vydělal, jsem postavil pár vlastních rámů.

Blesk ještě máte, nechal jste si ho na památku?
Už neexistuje, prodal jsem ho, byl jsem tehdy chudý.

Nechci peníze. Chci se tady učit

To už dávno nejste. Poslyšte, jak to, že se v Itálii rodí tolik velkých jmen cyklistiky? Navíc je to podobné jako s auty, ferrari, maserati, lamborghini, největší jména automobilismu pocházejí z Itálie. Jako by na to měli Italové speciální talent...
Já osobně jsem zrozený pro to dělat kola. Možná je to dar přírody, že jsem vnímal některé věci, které ostatní tolik nechápou. Také jsem ve dvaadvaceti letech potkal jednoho z velkých italských šampionů, jmenoval se Fiorenzo Magni. Byla to magická trojice té doby: Coppi, Bartali, Magni.

Jak jste se s ním seznámil?
Magniho jsem potkal, když zbývaly čtyři dny do Gira d´Italia. Měl nové kolo a stěžoval si, že ho bolí noha. Měl špatně uchycené kliky pedálů, nebyly v rovině. Jeli jsme ke mně do dílny. „Ty pracuješ v téhle noře?“ ptal se mě, když ji viděl. Kolo jsem mu spravil. On se vrátil domů, měl to 70 kilometrů, a noha ho nebolela. Druhý den mě pozval na Giro. A vyhrál.

A vy jste zůstal.
Dvě Gira d´Italia a dvě Tour de France jsem pracoval zadarmo. Ostatní chtěli peníze, já měl ale odvahu říct, že se tak naučím řemeslo, uvidím všechny triky. Prostě jsem se učil na závodech, zkušenosti jsem sbíral od šampionů na Tour de France, na Giru, mistrovství světa. Nasával jsem všechno, nářky jezdců, že je bolí nohy, tlačí sedlo... abych dělal věci lépe.

Kolo na míru a karbon

A přišel jste s inovací, začal jste stavět kola na míru.
To v té době nebylo, dělalo se to od oka, zkoušelo se, co funguje a co ne. Já začal dělat rámy na míru pro závodníky. Jako mladý jsem si tím udělal jméno.

Jediné vaše vylepšení to ale nebylo. Zavedl jste i karbon.
Tehdy se rámy stavěly jen z oceli. A byla to těžká ocel. V roce 1985 jsem do cyklistiky přinesl karbon, ve spolupráci s Ferrari. Celý svět byl ohromený.

Kolo je lepší než auto. Nekouří

Když postavil časovkářské kolo Eddiemu Merckxovo, jednomu z nejslavnějších silničářů všech dob, všechny ohromil: vážilo pouze pět a čtvrt kila. „Enzo Ferrari, můj přítel, mi kdysi řekl: Je to nejperfektnější stroj, který existuje, protože nekouří,“ vzpomíná Ernesto Colnago. Ferrari podle něj říkal svým inženýrům: „Postavit kolo není legrace.“

Jaká byla reakce ostatních výrobců?
Měli strach, že se rozbije. Nikdo jiný si nedovolil vyrobit karbonové kolo po dalších sedm osm let. Ostatní ho začali vyrábět, teprve když moje kolo poprvé vyhrálo závod Paříž-Rubaix (jeden z nejnáročnějších silničních závodů světa, jede se z velké části na dlažebních kostkách - pozn. red.).

Máte v hledáčku další inovace?
Určitě, technologie se nezastaví. Od Colnaga vždycky všichni opisovali, ať už jsem pracoval s titanem, hliníkem či karbonem. Nebo když jsem přišel s rovnou vidlicí, kotoučovými brzdami. Vyvíjíme, hledáme, spolupracujeme s univerzitami. Dnes není cílem ještě větší lehkost, ale bezpečnost. Nyní se zaměřujeme na bezpečnost.

Cyklistika se zasekla

Karbon ale znamenal naprostý převrat. Myslíte, že přijde podobně zásadní změna?
Ne, v dohledné době nic takového nevidím. Výrobci přišli s elektronickým řazením, ale popravdě, pokud chcete mít stoprocentní jistotu, elektronika může znamenat problémy.

Jaké bude kolo za deset let?
Stejné. Všechno je to v geometrii. Když jsem začal kola stavět, chtěl jsem geometrii bicyklu trochu pozměnit, zmenšit kola, snížit rám, sedlo výš pro lepší řízení. Čím je rám větší, tím větší má sklon k vibracím. Když vytáhnu svoje návrhy ze sedmdesátých let, ještě dnes mají co říct. Jenže cyklistika se zasekla.

Jak to myslíte?
V roce 1994 zakázali můj časovkářský speciál pro Tonyho Romingera (špičkový švýcarský profesionální cyklista první poloviny devadesátých let, rekordman v časovce - pozn. red.), protože byl „technologicky moc pokročilý“. Je to ostuda. Celý svět jde kupředu, ale cyklismus ne. To mě vždycky mrzelo. Vždy jsem byl kreativní.

Karbonový special Colnago v kufru Ferrari FF, jinými slovy pro laiky: kolo za čtvrt milionu v autě za deset milionů.

Karbonový special Colnago v kufru Ferrari FF, jinými slovy pro laiky: kolo za čtvrt milionu v autě za deset milionů.

Byl jste u celé historie poválečné cyklistiky, můžete porovnat její hrdiny jednotlivých generací? Jak by si vedl takový Gino Bartali proti Albertu Contadorovi?

Každá epocha má své hrdiny, své šampiony. Když jsem závodil já, vážila kola čtrnáct kilo, dnes mají šest a půl, byla jiná výživa, všechno. Ale kdyby jel Eddie Merckx hodinovku na aerodynamickém kole, ujel by víc než Rominger o třicet let později. Ten ujel padesát pět kilometrů, Merckx by ujel padesát osm. Vždyť si vezměte, že Merckxův rekord z roku 1972 byl překonán až v roce 2000.

Jezdíte sám ještě na kole?
Ve svém věku už musím být opatrný, je mi dvaaosmdesát let. Navíc nemám čas, mívám schůzky, jednání... Doma mám trenažér, když nemůžu v noci spát, patnáct dvacet minut šlapu. Jinak jezdím na dovolené na horském kole po lesích v Cortině d´Ampezzo.

Žijeme v době horských kol, jak byste lidi přilákal zpátky k silniční cyklistice?
Je to zdravé. Je to dobré pro zdraví, spoustu lidí cyklistika uzdravila. Organizujeme cyklozávody pro veřejnost, je to sport pro lidi. Musí to být zábava. 







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.