Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kvůli klaustrofobii jsem to chtěl vzdát, říká Baumgartner

  10:00aktualizováno  10:00
Volným pádem z 39 kilometrů překonal rychlost zvuku, svůj největší boj však zdolal dole na Zemi. Málem totiž prohrál válku s klaustrofobií, kterou trpěl ve skafandru. "Plakal jsem jako dítě a říkal si: To je konec,"přiznává Felix Baumgartner. S pomocí psychologa však zvítězil i v téhle bitvě.

Nebe je můj domov. Miluji volnost jako pták, říká Baumgartner | foto: Profimedia.cz

Do pravé ruky si vzal mikrofon, tou levou si vyhrnul rukáv bílého přiléhavého trika, a byť vás od něj dělilo pár metrů, stejně nešlo přehlédnout vytetovaný nápis na jeho předloktí: Born to fly – Zrozen k létání. Nenajdete lepší slova, jež by charakterizovala Felixe Baumgartnera. I on sám během setkání s novináři v sobotu 27. října v Salcburku několikrát zopakoval: "Nebe je můj druhý domov." V "luftu" zůstane i dál, byť po skoku z "kosmu", kterým překonal dosavadní lidské hranice, už jen jako pilot helikoptéry. "S bláznovinami je konec. Nastal čas dát se zase na něco jiného."

Na co?
Měl jsem vždycky dva sny: ten první byl stát se skydiverem a skákat z extrémních výšek. Tím druhým bylo a je pilotovat helikoptéry. Teď si ho splním. Chtěl bych zachraňovat lidi v horách nebo létat u hasičských jednotek v Americe či v Rakousku. Jedno je jasné: musím zůstat ve vzduchu, tam jsem doma.

Dostal jste i politickou nabídku.
To je pravda. Před pár dny jsem se setkal s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem a on se mě ptal, jestli bych nechtěl být velvyslancem OSN pro mládež. Odpověděl jsem: Proč ne?

Dozajista se vás ptal i na to, jak se člověk cítí tam nahoře. Na co myslí pár vteřin před skokem.
Ptal.

A odpověděl jste?
Že jsem doufal, že přistanu na správné planetě.

To byla jediná obava?
Teď vážněji. Je to neuvěřitelný, jen těžko popsatelný pocit, když stojíte na vrcholu světa a víte, že nikdy nikdo nestál výš. Zároveň ale vnímáte, že jste na nepřátelském území a jediné, co si přejete, je, abyste se ve zdraví dostal dolů. Rekordy a výzkumy jsou vám v tu chvíli absolutně fuk.

Fotogalerie

Měl jste se strach?
Spíš respekt. Jdete na věc, kterou nikdy nikdo před vámi nezkusil (překonání rychlosti zvuku). Stoupáte dvě a půl hodiny vzhůru, sedíte v kapsli a nevíte, jestli je vše v pořádku, protože to hlídá váš tým. Pak vystoupíte ven a je před vámi nejklíčovější minuta života.

U vás byla nervydrásající, když jste chvíli po odrazu začal nekontrolovaně rotovat.
To byla brutální rotace. Najednou cítíte, jak se vám krev tlačí do hlavy, možná jsem i na chvíli ztratil vědomí, ale díky zkušenostem s extrémním skákáním jsem se soustředil, abych to točení zastavil. Jestli jsem se bál o život? Ne, zapojil jsem ruce, nohy, byl jsem na tu situaci připravený, sedm let jsem na něco podobného trénoval.

Dá se to natrénovat?
Tak trochu. Ve skutečnosti to bylo mnohem těžší, než jsem čekal. A musím přiznat, že jsem si samotný skok vůbec neužil.

Vážně? Čekal bych opak.
Tam nahoře to byla docela fuška. Víte, že se řítíte nadzvukovou rychlostí – mimochodem aerodynamický třesk jsem vůbec necítil – k tomu se motáte v rotacích a víte, že se na vás celý svět dívá. Ale jakmile se otevřel padák, tak to byla první chvíle, kdy jsem si skok opravdu začal užívat. Najednou máte úplně jiný pohled na svět.

Přitom k němu málem nedošlo. Projekt Red Bull Stratos jako by zpočátku provázela jedna zkáza za druhou. Třeba ta vaše odhalená klaustrofobie.
To bylo něco děsivého. Měl jsem za sebou kariéru plnou extrémních kousků a najednou mě málem zastavil obyčejný skafandr. Měl jsem ho cítit jako druhou kůži, jenže jakmile se zavřelo hledí, tak jsem najednou prožíval jen hrůzostrašné ticho a samotu. Byl jsem v něm, jako bych dostal doživotí v tom nejhorším žaláři, absolutně jsem si nedokázal představit, že v tom budu pět hodin zavřený. A došlo to tak daleko, že jsem dostával záchvaty paniky.

Až tak?
Při jednom klíčovém testu jsem si uvědomil, že už nemůžu dál. Věděl jsem, že zvládnu skočit, ale věděl jsem, že nezvládnu být zavřený v tom obleku. Takže jsem okamžitě zrušil testování a uháněl pryč z Ameriky. Pamatuju si, jak jsem seděl na letišti, plakal jako dítě a říkal si: Tohle je konec. Vždycky jsem uměl své problémy vyřešit, teď ne.

Ale pomohl psycholog.
Jmenuje se Mike Gervais a učil mě přežít v obleku. Zavřel mě do něj na třicet minut a já měl každé tři minuty popsat svůj stav, a to na stupnici od jedné, což byl relax, až po desítku, což byla naprostá panika. Zároveň mi měřil tep a já díky tomu zjistil, že mi srdce bije stejně, ať jsem na trojce či na osmičce. Pak k tomu ještě přidal i různá cvičení.

Red Bull Stratos

V neděli 14. října skočil Felix Baumgartner na Zemi z hranice vesmíru, z výšky: 39 044 metrů. Nejvyšší dosažená rychlost byla 1 342,8 km/hod (Mach 1,24), délka trvání volného pádu 4.19 minuty, délka volného pádu: 36 529 metrů. Celý seskok trval 9.03 minuty a na YouTube.com akci v přímém přenosu sledovalo víc než osm milionů lidí.

Jaká?
Vysvětlil mi, že lidé jsou schopni myslet v daný moment jen na jednu věc. Takže když jsem se cítil špatně, musel jsem mentálně opustit helmu, a to tak, že jsem třeba začal hláskovat slova pozpátku. Naučil mě, že když propadám panice, nesmím kolem sebe kopat a křičet k zbláznění, ale musím se naopak zklidnit a začít zase znovu logicky myslet. To bylo mé největší vítězství v kariéře. Ne přelet nad kanálem La Manche, ne skok ze sochy Ježíše. Mé největší vítězství se nezrodilo ve vzduchu, ale na zemi.

Jenže výhra to byla stejně podivná. Pak váš projekt zastavil soud, když jistý muž nařkl sponzora, že mu projekt ukradl.
Najednou se do toho začali motat právníci, a byť se vše vyřešilo, tak stejně byl v prosinci 2010 projekt oficiálně zastaven. Když jsem dostal tu zprávu, sedl jsem do auta a čtyři hodiny jen tak jezdil. Z rádia mi hrál Bruce Springsteen a já se cítil, jako bych měsíce strávil ve výcvikovém táboře a pak prohrál válku, aniž padl výstřel.

Co jste dělal?
Mohl jsem se utápět ve vlastní sebelítosti, ale raději jsem se vrhl na létání s helikoptérou. Udělal jsem si výcvik na létání v horách a věděl jsem, že jednou přijde den, kdy kombinézu zase vyměním za skafandr. A ten den přišel. Prostě jsem věřil, že jednou vystoupám tam nahoru a skočím.

Jenže i to se nakonec neustále oddalovalo.
Čekali jsme na správné podmínky a pak v den D letím nahoru a najednou jsme zase blízko k přerušení, protože se porouchalo vytápění u hledí přilby. Říkal jsem si: Sakra! To snad není pravda. Přemýšleli jsme, jestli nepřesunout termín na rok 2013, ale rozhodli jsme se pokračovat, a jak vidíte, bylo to správně.

Teď už se žádného kousku od vás nedočkáme?
Ještě překonám rychlost světla.

Bojím se, že to bychom si u přenosu asi neužili.
Ne, už žádné bláznoviny! Je na čase se usadit.

A oženit?
Psalo se to, ale ještě to má čas.

Mimochodem, co pro změnu zkusit něco pod vodou?
Párkrát jsem se potápěl, ale upřímně: pod vodou to nenávidím.

Opravdu? Proč?
Miluji volnost, potřebuji dýchat a tam prostě nemohu. Je to obdobné jako ten můj problém s oblekem. Já prostě potřebuju být volný jako pták a pod vodou si připadám jako pták v kleci. Jako vězeň, kterého zamkli. Nejsem ryba, jsem pták!

Pro mnohé jste taky nejrychlejší člověk na světě. Stovku jste zvládl rychleji než Usain Bolt.
To jo. Jsem první člověk, který dal stovku pod vteřinu (ve skutečnosti v nejrychlejší moment padal rychlostí 372 metrů za vteřinu), takže: Promiň, Usaine, to asi nedáš.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.