Začali to pastýři!
Najatí, profesionální řidiči se zprvu využívali k řízení parních povozů - ale i koní - a to hlavně ve Francii. Ostatně, výrazy šofér (chauffeur) i limuzína pocházejí odtamtud. Limousine je název malé vesnice, v níž začali pastýři používat jako ochranu proti špatnému počasí obří plachtu.
Když se později začaly vyrábět první automobily (ještě bez střechy), někoho chytrého napadlo přikrývat plachtou za deště zadní část vozu, aby bohatí vlastníci aut nepromokli. Poprvé tak zároveň došlo k oddělení řidiče (zůstal na nekrytém místě) od pasažéra.
První limuzíny projektované jako prodloužená vozidla byly vyrobeny mnohem později, až roku 1928 ve Forth Smith v Arkansasu. Podle tradiční verze, která pochopitelně nemusí být pravdivá, bylo na počátku přání jednoho místního boháče.
Ten chtěl, aby mu firma Armbruster, specializující se hlavně na autobusovou dopravu, vyrobila tak velký vůz, do něhož by se vešel s celou rodinou, čítající osm členů a psa.
Zákazník tak chtěl zároveň ušetřit náklady, protože si musel najímat dvě auta - v té době se "kult plné garáže" ještě nijak zvlášť nepěstoval.
Auta pro hvězdy (a mrtvoly)
Neobvyklý vůz vzbudil zaslouženou pozornost, takže se brzy přešlo na jeho sériovou výrobu. Zpočátku ovšem nesloužil jako "pozlátko na kolech" pro přepravu celebrit či významných osob - přestože ho hodně využívaly třeba velké jazzové legendy Glenn Miller a Benny Goodman.
Ti k tomu ale měli úplně jiný důvod než okázalost: při vystupování s omezeným počtem členů orchestru na menších akcích se do limuzín kromě muzikantů vešly i jejich nástroje! Protože si dlouhou cestu při křižování celé Ameriky krátili jamováním, začalo se takovým vozům říkat Big Band buses.
Obliba limuzín postupně neuvěřitelně rostla, začaly je totiž využívat cestovní agentury k přepravě svých prominentních hostů, ale pravý boom nastal až poté, co si je oblíbili hollywoodští bossové - a (nejen) filmové celebrity.
Bez nich si dnes nedokážeme představit žádnou premiéru či zahájení festivalu: limuzíny sjíždějící se před kino či hotel na sebe poutají celkem logicky pozornost davu.
Uplatňovaly se však čím dál víc i v odlišném a mnohem méně atraktivním prostředí – v pohřebnictví. Některé byly konstruovány tak, aby pozůstalí mohli se svým blízkým absolvovat i poslední cestu, když první část vozu tvořila sedadla a druhou, za sklem, rakev.
Pomohli prezidenti
V roce 1962 se Armbruster spojil se Stageway Coaches z Cincinnati a tamní vývojáři vyprojektovali na podvozku z Cadillacu vůbec první šestidveřovou limuzínu, která vypadala tak, jak ji známe dodnes - původně ovšem byla určena pro pohřební službu!
O něco později převzala výrobu firma Lincoln Stretch Limousines a její vedení si záhy uvědomilo, že jméno jednoho z nejuznávanějších amerických prezidentů by jí mohlo otevřít dveře i do světa politiky, což se také stalo.
Rozvoji napomohl i americký prezident John F. Kennedy - bohužel nechtěně a posmrtně. Po jeho smrti po atentátu v roce 1963 se dostala do popředí otázka bezpečnosti: Kennedy jel totiž v Dallasu v otevřeném kabrioletu, takže byl snadným terčem.
Bezpečnostní otázka se tak stala jednou z priorit a zájem hlav států o limuzíny prudce stoupal. Snaha ochránit jejich posádku před útokem totiž vedla k tomu, že se jako vůbec první vozy začaly vyrábět s matnými skly, aby nebylo vidět, kdo sedí uvnitř. Později se začala používat neprůstřelná skla a zvýšená pozornost se věnovala též karoserii.
Ta bývá většinou opancéřovaná - některá tak, že je podle výrobců schopna odolat i útoku bazukou! Přání zákazníka je prostě rozkazem - nejen co se týče jízdních vlastností či podvozku, ale i vzhledu a vybavení interiéru.
Dům na kolech
I ten byl zprvu trochu opomíjen. Myslelo se sice na to, aby limuzína nabízela pasažérům dostatek prostoru, ale další (dnes už běžná) vylepšení přišla až s nástupem moderní techniky: nudné cestování boháčům krátí dobře zásobená lednička, televize, DVD přehrávač, notebook...
Pochopitelně nesmí scházet kbelík a v něm vychlazené šampaňské a bar nacpaný všemi možnými nápoji. Pokud se pasažér nechce unavovat naléváním, obstará to za něj jedna (či více) pěkných dívek, které agentury najímají, aby dělaly společnost a poskytovaly pasažérovi všestranné služby.
Je fakt, že sex se dá v limuzínách provozovat opravdu bez problémů, jde tak trochu o dům na kolech (některé měří až přes osm metrů!).
Sedadla z nejjemnější a nejkvalitnější kůže jsou nejen naproti sobě - ne za sebou jako v normálních autech - ale využívají se nově i rohové prostory, čímž vznikne něco jako jako válenda ve tvaru L. Díky této inovaci se kapacitně zvýšil počet cestujících až na deset.
I když, pokud jde o výrobce, dominují stále ještě spíše americké firmy, konkurovat se jim snaží vcelku zdařile evropští výrobci, například Mercedes. A objevila se i netradiční limuzína, jejíž čelo tvoří karoserie typu Hummer.
Čajky a jiné pokusy
U nás se limuzíny vyskytovaly až do roku 1990 vlastně jen na fotkách. O tom, jak to s nimi bylo, ví asi nejvíc Viktor Dvořák, jeden z prvních motoristických nadšenců, kteří si ji do Česka ze Států přivezli.
"Limuzína tady tehdy byla vlastně neznámá, mnozí lidé si představovali, že jde o vozy typu Tatra 603 či 613. I když to byla na svou dobu zcela jistě luxusní auta, měla k limuzínám daleko asi tak stejně jako mercedes k trabantu.
To samé se týká i ruské Čajky. Některé její modely sice měly sedadlo řidiče odděleno od prostoru pro cestující, ale tím podobnost končila.
Ovšem zahraniční politici, kteří k nám po listopadu 1989 začali jezdit, stejně jako hollywoodské hvězdy, si bez nich nedovedli pobyt absolutně představit.
Seznam klientů, kteří se v nich vezli, je nekonečný, jedním z prvních byl prezident Bill Clinton, dále namátkou kapela Rolling Stones, Tom Cruise, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis a další.
Dnes je ale často využívají i ´obyčejní´ lidé, najímají si je na svatby, promoce a další významné rodinné události, nejde už o tak nedosažitelný luxus," tvrdí Viktor Dvořák.
Jeho slova potvrzují ceníky firem, které limuzíny nabízejí: Hodina pronájmu i s řidičem přijde (podle typu vozidla) od 1 500 až do 2 500 Kč, na den se relace pohybuje mezi 12 až 15 000.
Vezmeme-li v potaz, že některé události jako svatba či promoce jsou jen několikrát za život, nejde o zcela astronomické sumy. A za ten pocit to mnohým stojí. Některé zážitky se totiž penězi vyčíslit skutečně nedají.
