V té době už byl ale Lamborghini, který by se dožil 28. dubna pětadevadesáti let, jedním z es italského podnikatelského nebe. Stoupat na výsluní začal hned po druhé světové válce, ale svižné elegantní vozy ho tam skutečně nevyvezly.
Traktory od Lamborghiniho
Za jeho úspěchem stojí jeden šťastný nápad, který dostal v roce 1946 na svatební cestě.
Z líbánek si totiž přivezl nejen fotky do rodinného alba a spokojenou novomanželku, ale navrch i pár vraků ozbrojených vojenských vozů, válečných relikvií, které uchránil od sešrotování. Jako trofeje je s sebou odvlekl do rodné vesnice v zemědělské oblasti Emilia Romagna, kde je s trochou kreativity přestavěl na koleně na zemědělské stroje.
Každý Lamborghiniho vůz čelí dvěma problémům, s rychlostním limitem a s policií, říkalo se o sportovních autech Ferruccia Lamborghiniho.
A u nich už taky zůstal. Z dílničky však vyrostla celá továrna, která v polovině padesátých let vyráběla tisíc traktorů ročně. Jeho černo-bílé stroje se staly na venkově familiárně známé a jejich výrobce se zařadil mezi italské milionáře.
Jen u traktorů ale nezůstal.
Jeho soukromou láskou totiž byla rychlá auta.
Pan nespokojený
Už v roce 1948 se proháněl Fiatem Topolino, jehož si jako absolvent technického institut sám upravil do podoby dvousedadlového žihadla. Zúčastnil se s ním dokonce i legendárního závodu Mille Miglia, jeho putování ale skončilo předčasně po jedenácti stech kilometrech v jednom turínském baru. "Projeli jsme do něj zdí," vzpomínal na svůj první a poslední závodní počin Lamborghini.
Na rychlé vozy ale nezanevřel, jako správný italský podnikatel jich vyzkoušel celou řadu. V jeho garážích se vystřídala Alfa Romeo 1900 Sprint i 1900 Super Sprint, Lancia Aurelia B20, vyzkoušel si Mercedes 300SL, zkraje padesátých let už míval sedm vozů najednou, aby mohl jezdit každý den jiným.
Jenže Lamborghini nebyl tím nejvděčnějším zákazníkem. Nezapřel v sobě inženýra a na každém kousku své sbírky našel menší či větší chyby. Spíš ale větší.
Maserati 3500GTs? "Je těžké a nejezdí moc rychle. Normálně tak 220 kilometrů za hodinu, snad i 230, když to jde dobře," ohrnoval nos. Aston Martin DB4? "Měl jsem, ale nelíbilo se mi," poslal ke dnu značku, která byla považována za super-auto padesátých a šedesátých let a jímž jezdil i James Bond. "Staromódní, hlučné, neklidné." U jednoho vozu jej urážela kvalita interiéru, další měl mizernou ventilaci, třetí se diskvalifikoval hlučnou převodovkou.
Ferruccio Lamborghini se narodil na venkově, ale víc než farmářství ho zaujala zemědělská technika. Dovedla ho až ke studiu na technickém institutu.
Nejblíž jeho srdci nakonec zaparkovala značka Ferrari. Přijal ji bezvýhradně? Ale kdeže. Ke smrti Lamborghiniho zlobila spojka. Až tak, že se rozhodl o věci promluvit se samotným Enzem Ferrarim.
Vraťte se k těm svým traktorům, Lamborghini
Dostaveníčko s ješitným vládcem impéria ale dopadlo fiaskem, za absence jakéhokoli pochopení. Lamborghiniho na sebe nechal milostivě nekonečně dlouho čekat, žadatel o schůzku mu zase oplatil pohostinnost úvodní urážkou: "Ferrari, vaše auta jsou odpad!"
"Lamborghini, možná umíte řídit ty své traktory," odtušil rozzuřený Il Commendatore, jak se Ferrarimu přezdívalo, "s Ferrari se ale nikdy zacházet nenaučíte."
Tehdy se Lamborghini rozhodl – když jeho lásku k rychlým vozům neuspokojí jiní výrobci, musí se spolehnout sám na sebe. Pro továrnu na sportovní vozy vybral místo mezi Modenou a Bologní, které nabízelo levnou, ale kvalifikovanou pracovní sílu a kde dostal od místní administrativy dlouhodobou bezúročnou půjčku.
Bezpochyby chtěl dát také hrdému Ferrarimu lekci. Začal tím, že si najal dva jeho bývalé inženýry a začal chrlit sporťák třídy GT (gran turismo) za sporťákem, v čele s Lamborghini 350 GTZ.
Sporťáky Lamborghini jsou ozdobou každého autosalonu.
Následoval vůz Miura ("vůz pro ty, co mají mládí v srdci, chtějí uhánět jako čerti a být u toho vidět, pro mě ale trochu extrovertní"), Espada ("můj Rolls-Royce, pořád dost rychlý, ale taky velký a komfortní") a Jarama ("kompromis mezi Miurou a Espadou, chcete-li mít jen jedno auto, tohle je perfektní"). Poté Urraco ("ideální auto pro ženy") a Bravo ("auto pro milence").
Jeho vozy spojoval super výkon, dobré jízdní vlastnosti i přiměřený luxus a dlouhé roky byly jediným problémem jeho továrny výrobní kapacity.
V roce 1972 prodal jednapadesát procent své společnosti švýcarskému podnikateli, o dva roky později odprodal zbývajících devětačtyřicet procent. V roce 1973 se Ferruccio Lamborghini stáhl na svou vinici, aby se věnoval produkci dobrého moku a lovu, později se ale vrátil k byznysu v oblasti hydraulických či klimatizačních systémů. Zemřel v roce 1993 ve věku sedmasedmdesáti let.
Potkal se ještě někdy s Enzo Ferrarim? Ano, hned poté, co vyrobil své první auto gran turismo v roce 1963. "Přišel jsem do restaurace v Modeně a všiml jsem si, že tam sedí i Ferrari. Když jsem jej míjel, snažil jsem se ho pozdravit, on ale předstíral, že mluví ke svému spolustolovníkovi. Ignoroval mě. Nikdy po tom na mě už nepromluvil," vzpomínal Lamborghini.
