Na straně Salvadoru devět stovek mrtvých, převážně civilistů, dva tisíce zabitých civilistů a 250 vojáků v případě Hondurasu. Stovky tisíc uprchlíků, kteří přišli kvůli bojům o domovy. Nacionalistické kampaně dirigované oběma státy, nenávistné články v novinách i graffiti v ulicích. A fotbalové stadiony, které se změnily v koncentrační tábory. Tak zní bilance stohodinové války mezi Hondurasem a Salvadorem. Války, která začala fotbalem. A jednou bezesnou nocí.
Před zápasem povyk, po něm smrt
Salvadorští hráči se totiž na 8. června 1969 v honduraském hlavním městě Tegucigalpa moc nevyspali. A o to honduraským fanouškům šlo, nenechat je před prvním z trojice kvalifikačních zápasů na mistrovství světa odpočinout. Házeli do hotelových oken kamení, celou noc bušili tyčemi do plechovek a barelů, odpalovali salvy z petard, pískali, skandovali urážlivé slogany, troubili z aut. Celou noc. A skórovali, nevyspalý tým Salvadoru totiž druhého dne prohrál 1:0.
Další dějství se odehrálo v Salvadoru. Zničená prohrou svého národního týmu, prostřelila si osmnáctiletá Amelia Bolaniosová před televizí otcovou pistolí hlavu. Teď už bylo pro nacionalistické třeštění připraveno vše.
Ale kromě fotbalu, emocí a smrti mladé dívky hrály hlavní roli společensko-politické faktory, jako byla migrace, a ekonomické zájmy mocných firem.
Oligarchie a její obětní beránek - migranti
Ty stály na obou stranách. Salvadoru vládly bohaté rodiny zformované do skupiny „Čtrnáctka“. Držely v rukou významný ekonomický sektor země, produkci kávy, ale vlastnily i nové továrny, z jejichž zisků překapalo do nižších pater společnosti jen málo. Na tři sta tisíc Salvadorců i proto hledalo lepší životní podmínky v sousedním Hondurasu, před rokem 1969 tam tvořili až dvacet procent rolnické populace.
Jenže mocné korporace dusily společnost i tam, drtivá většina půdy patřila bohatým vlastníkům a jim se salvadorští migranti hodili. Kdykoli začali honduraští rolníci kritizovat nespravedlivou distribuci půdy a kořistnické praktiky korporací, ukázaly firmy prstem na salvadorské přivandrovalce: To jsou přece ti ničemové, darebáci, co vám berou půdu!
Přesměrovat hněv chudých na chudé byl recept, který fungoval. Když drobní rolníci porovnávali své malé pozemky a právní náležitosti jejich vlastnictví s těmi, které obhospodařovali migranti, na velké latifundie hlavu otočil jen málokdo. A když se vláda rozhodla nesahat na pozemky oligarchie, protože ji velké korporace řídily, ale místo toho nařídila odebrat půdu všem migrantům bez ohledu na jejich právní status i vlastnická práva, aby ji poté údajně rozdělila honduraským rodinám, vše eskalovalo kompletně.
Tenze mezi oběma státy rostly, následovala obchodní omezení a především nenávistné mediální kampaně organizované přímo vládami.
Ale dodejme, že jen na oligarchických uskupeních vinu nechávat nemůžeme, nenávistná anti-salvadorská mediální kampaň, kterou si u vlády objednali bohatí vlastníci půdy, v uších malých honduraských rolníků velmi rezonovala. A vedla k nechutnému lynčování, vyhánění a bití migrantů.
Pak už stačila jiskra, aby z napětí vypukl otevřený mezistátní konflikt. Tou jiskrou se stalo trio fotbalových utkání.
Místo vlajky hadr na nádobí
Ameliina sebevražda vedla k přehlídce salvadorského nacionalismu. „Mladá dívka nedokázala unést pohled na to, jak je její vlast sražena na kolena,“ napsal list El Nacional. Její pohřeb přenášela televize, v čele šla s národní vlajkou vojenská čestná stráž, za ní prezident a vláda, poté národní jedenáctka. Nacionalismus vytěžil z tragédie maximum. A nechtěl věc nechat bez odplaty.
Válka jako spektáklUnikátní svědectví o válce podal polský reportér Ryszard Kapuscinski. Ale nejen o ní, také o práci novinářů. Líčí, že když byl se skupinou žurnalistů na návštěvě organizované honduraskou armádou poblíž fronty, velitel jim doporučil, ať se vrátí zpět. Setkal se však s přáními zůstat a nainstalovat realitu do co nejpůsobivější scény. „Gregor Straub z NBC řekl, že chce detailní záběr, jak z vojákovy tváře kape pot. Rodolfo Carillo z CBS chtěl zachytit zoufalého velitele, jak sedí pod keřem a pláče, protože přišel o celou jednotku,“ popisuje novinář. „Francouzský kameraman chtěl panoramatický záběr, jak na sebe z jedné strany střílí honduraská, z druhé salvadorská armáda. Někdo další chtěl záběr, jak voják nese v náruči mrtvého druha,“ popisuje Kapuscinski. A dodává, že stranou nezůstávali ani rozhlasoví novináři. Jeden chtěl nahrát hlas oběti volající o pomoc, jak slábne a slábne, až ustane docela. Další chtěl záznam, jak voják pod palbou proklíná válku. |
Dočkal se v noci ze 14. na 15. června, kdy přijeli honduraští fotbalisté na odvetu do San Salvadoru. Scénář se opakoval, jen bylo vše v mnohem větších proporcích. Aby ne, když nepokoje před hotelem vedl armádní generál Jose Alberto Medrano. Salvadorští fanoušci rozbili hotelová okna, dovnitř naházeli mrtvé krysy, vajíčka, hostující hráči museli nakonec nalézt azyl na velvyslanectví své země.
Ale to byl ale jen předkrm. Druhý den je na stadion musela v obrněných vozech eskortovat salvadorská první mechanizovaná divize, na stadionu chránil jejich životy kordon s automatickými zbraněmi, místo vlajky Hondurasu, kterou dav předchozí noci spálil, na stadionu vyvěsili hadr na nádobí. Ve válečných podmínkách Honduras prohrál 3:1. „Měli jsme zatracené štěstí, že jsme prohráli,“ komentoval výsledek trenér hostů. Bylo zřejmé, že kdyby snad zázrakem vyhráli, nepřežili by.
Třetí zápas se musel 26. června z bezpečnostních ohledů konat v Mexiku, v obou zemích totiž probíhaly pogromy, zapalovaly se obchody cizáků, obě strany vedly kampaně plné nenávisti, pomluv a urážek. Salvadorský prezident si před utkáním pozval na kobereček trenéra národní jedenáctky, aby mu vyložil, že nejde pouze o fotbal: „Musíte bránit národní barvy, protože tento zápas bude za naši národní důstojnost.“ V příliš důstojných podmínkách se však nehrál, salvadorští fanoušci byli na jedné straně, honduraští na druhé a uprostřed bylo pět tisíc mexických policistů s obušky. Salvador nakonec zvítězil 3:2.
Mír až po jedenácti letech
Hned poté si obě země vypověděly diplomatické styky a 14. července se nad Hondurasem objevila salvadorská vojenská letadla. V první fázi měl Salvador navrch, jeho lépe vyzbrojená armáda postupovala dopředu, poté se však Hondurasu podařily úspěšné letecké nálety, jimiž dal tvrdé údery salvadorským ropným rafineriím a elektrárnám.
Postupně se však oběma státům víc a víc nedostávalo munice, a tak 18. července, zhruba sto hodin po zahájení války, svolily k zastavení palby. Trvalo další dva dny, než se dohoda plně realizovala, a poté ještě více než deset let, než Salvador začal z Hondurasu stahovat své vojáky. A dalších dlouhých jedenáct let trvalo, než obě země uzavřely oficiální mír. Salvadorští migranti, kteří přežili deportace do koncentračních táborů, z nichž mnohé byly budovány na stadionech, se vrátili do své rodné země. Nedočkali se tam žádné státní pomoci a skončili v extrémní chudobě.
