Martine, k fotografování jste se dostal skrze tragickou událost. Mluví se vám o tom dnes lehčeji?
Dnes, po více než deseti letech, už to takový problém není. I když to zní jako fráze, čas rány opravdu hojí. Ovšem člověk nikdy nezapomene. Tenkrát se utopil můj přítel a je pravdou, že takovou zkušenost nechcete s někým sdílet. Uzavíráte do sebe a hledáte něco, od čeho byste se mohli odrazit zpět do normálního života.
Našel jste to ve focení.
Ano. Přál bych si, aby můj přítel byl dál mezi námi. Ale to bohužel není možné. Touto událostí něco skončilo a pro mě začala cesta, díky které jsem začal nahlížet na věci a na svět kolem sebe skrze focení.
Jak jste přišel na to, že vám pomůže zdolat beznaděj právě fotografování?
Dodnes to sám moc nechápu. Připadal jsem si jako při pádu do divoké řeky. Musíte plavat. Pořízení prvního fotoaparátu byl rychlý proces. Vznikla tím nová aktivita, kterou jsem vyrovnával vnitřní přetlak. Fungovalo to dobře. Utíkal jsem s fotoaparátem do starých továren, na opuštěná místa, do přírody. A ačkoli to může znít sebevíc pesimisticky, v podstatě to byl pozitivní zlom.
Samota není jen špatná
Martin StrankaNarodil se v Mostě v roce 1984, poté žil 20 let v Litoměřicích, kde chodil na gymnázium. V Praze vystudoval vysokou školu a usadil se. K fotografování se uchýlil jako k formě osobní terapie po životní tragédii. Skrze fotografie vyjadřuje emoce, sny a touhy. Mezi jeho nejvýznamnější fotografická ocenění patří International Photography Awards (IPA), Prix de la Photographie Paris (PX3), International Nikon Photo Contest (INPC), Professional Photographer of the Year (PPOTY) nebo Sony World Photography Awards (WPO). |
Vybavíte si úplně první fotografii, kterou jste vytvořil a se kterou jste byl opravdu spokojený? Vyjadřuje konkrétní emoce?
Je to asi fotografie s názvem „Rejected“ z roku 2009. Tehdy jsem fotografoval teprve dva roky a vznikl snímek, který mám dodnes ve svém portfoliu a který se stále objevuje na zahraničních výstavách. Získal nejedno ocenění. Šlo o zpracování tématu odmítnutí. Častokrát se s tím setkáváme ve formě sebeodmítání a sebepopírání. Výsledkem byla fotografie člověka schouleného v klubku.
Odmítal a popíral jste v té době sám sebe?
Zobecnil bych to do roviny odmítání jinakosti okolím. Setkávám se s tím celkem často, lidé dokážou druhé zavrhnout pro jejich jinakost. Nesmírně mi to vadí a doslova mne to zvedá ze židle. Okamžik popírání sama sebe a zatracování druhými kvůli odlišnosti je pro mě dodnes téma, které mě nenechává klidným. Člověk by měl mít možnost být sám sebou, a to na jakékoli možné myslitelné úrovni lidského bytí a práv.
Na vašich snímcích se většinou objevuje jeden jediný osamocený člověk, proč?
Já jsem ve skutečnosti pozitivně naladěný člověk. Ale asi jako každý mám i ten druhý svět, kam utíkám. Prostor, kam nepouštím každého a kde se ukrývám před okolím. Lidé mohou navenek působit velmi sebejistě a pozitivně. Je to však častokrát naše každodenní maska. Skrze své fotografie v podstatě odhaluji lidskou zranitelnost. A téma, které se nese celou dekádou mých fotografií, je asi skutečně samota. Ale nejedná se o negativní samotu. Být sám totiž není vždy špatné.
Častým motivem vašich fotografií je také člověk vznášející se k nebi, rozjímající postava nebo člověk v beznaději. Jak na takové snímky reagují lidé?
Někteří v nich vidí naději, pozitivní energii, klid, ticho, balanc, vnitřní rovnováhu a rozjímání. Jiní tam vidí zase samotu, smutek, vnitřní zhroucení a častokrát téma smrti. Fotografie umocňují a zesilují vaši aktuální náladu, momentální emoce, které v sobě máte. Stejně jako alkohol.
I Can Hear Your Call
Do svých fotografií jste v poslední době zakomponoval i divoká zvířata. Tvrdíte, že máte rád poetická zvířata, jako jsou jeleni, laně, srnci, lišky a ptáci. Proč?
Jsou mi blízká svou divokostí a nepolapitelností. Jsem člověk, který má rád ve svých věcech pořádek a řád, ale nemám rád, když jsem omezován a držen při zemi. Jsem vztahově založený, dýchal bych pro druhého, ale stále potřebuji vnitřní pocit volnosti. Ta zvířata jsou symbolikou mého osobního života. Se zvířaty jsem začal pracovat proto, že mě v jistou dobu přestalo naplňovat zachycovat na fotografiích pouze jeden živý objekt. Dva lidi jsem ovšem na snímku nechtěl. Zakomponovat do fotografií divoká zvířata bylo poetické a symbolické řešení.
Z kanceláře k umění
Výstava v PrazePo pěti letech zahraničních výstav ukáže Martin Stranka fotky i v Praze. Budou součástí 10. ročníku festivalu Prague Photo na náměstí Franze Kafky 1 v Praze 1. Koná se ve dnech 25. až 30. dubna a po všech šest dnů bude na akci osobně přítomen i fotograf. Autorovu desetiletou tvorbu poté rekapituluje kniha 10 Years. „Vložil jsem do ní kus svých zážitků, vzpomínek a okamžiků. Nejsou to pro mě jen fotografie, ale životní momenty,“ říká. |
Za kariéru fotografa jste vyměnil své původní povolání v kanceláři nad kalkulačkou a čísly. Byl to velký risk?
Kancelář jsem opustil před šesti lety. Výpověď jsem dal ze dne na den a netušil jsem, z čeho zaplatím další měsíc nájem. Risknul jsem to. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Lidé častokrát věci odkládají a říkají si, že něco udělají, až se něco stane. Až skončí školu, až vydělají více peněz, až porodí, až udělají to nebo ono. Najednou zjistíte, že roky utíkají. Stoprocentní připravenost neexistuje.
Musela to být ale výzva. Jak to šlo zvládnout?
Je to velká vůle a sebekontrola. Není to nějaký punkový život, kdy nic neděláte. Naopak. Bohémský život má svá kouzla a je fajn z něho z části čerpat. Ale uživit se uměním je na počátku poměrně těžké, zvláště když nemáte žádné kontakty.
Život se vám tedy vlastně převrátil na ruby. Zasáhla vás životní tragédie, dal jste sbohem práci v nadnárodní korporaci, prošel jste velkou změnou osobnosti. Jste teď šťastný?
Ano. Tenkrát něco skončilo, díky čemuž něco nového začalo. Byť mi přátelé říkají, že jsem se vůbec nezměnil.
Jeden z vašich výrazných snímků je mrtvý pták v dlani člověka, celá scéna je nafocena mezi květinami a nese název „Díry v obloze“. Jak snímek vznikl?
Moje fotografie procházejí často nemalou postprodukcí. U snímku „Holes In The Sky“ tomu bylo přesně naopak. Snímek je zcela syrový, pouze převedený do černobílé. Vznikl čirou náhodou, což nebývá mým stylem. Fotografie mnohdy plánuji.
Holes In The Sky
Jak tedy přišel na svět?
Byl krásný letní den, trávil jsem ho venku s rodinou. Najednou kočka přinesla mrtvého ptáka. Všichni se ho chtěli zbavit a odnést ho pryč. Byl to zlomek vteřiny, kdy mne napadla myšlenka na snímek. Fotoaparát s sebou většinou nenosím, ale tenkrát jsem ho shodou okolností s sebou měl. Mrtvolku jsem vzal do dlaně. Pro mě to byla velmi symbolická fotografie, která je dodnes jednou z nejsilnějších v mém portfoliu. Natolik, že jsem si ji nechal vytetovat na ruku. Aby mi neustále připomínala život v jeho syrové podobě.
Nosíte od této chvíle fotoaparát stále u sebe? Kdyby přišla další náhoda?
Fotografie „Holes In The Sky“ mne naučila vnímat kouzlo náhody, a tak se snažím mít fotoaparát u sebe co nejčastěji. Tahat s sebou bezmála dvě kila není vždy praktické, ale pro fotografii jsem ochotný své pohodlí obětovat.
Dalším snímkem, který nemůže zůstat bez povšimnutí, je snímek Jaguara XJ6, který je převrácený na střechu a na zasněžené krajině do něho nahlíží bílý jelen. Jak jste ho snímek realizoval?
Pro mě je to jedna z nejosobnějších fotografií vůbec. Podařilo se mi do něj vtisknout tolik osobních zkušeností a pocitů, jako do málokteré fotografie. Celý snímek byl inspirován filmem „A Single Man“, kde hrají Colin Firth a Julianne Moore a který režíroval Tom Ford. Snímek jsem pořídil na odlehlé silnici u Kutné Hory letos v lednu, kdy teplota sahala pod minus 15 stupňů. Díky tomu se do fotografie vryl ten mrazivý pocit, je více než autentický.
Jak se k autu dostal jelen?
Ten byl jediným prvkem, s nímž jsem pracoval v postprodukci. Fotografoval jsem ho na jiném místě a do snímku jsem jej namontoval.
Until You Wake Up
Co na váš nápad, převrátit za pomocí těžké techniky veterána Jaguara XJ6, říkal majitel vozu?
Pro fotku jsem ochoten udělat cokoli. Ale s autem se zacházelo s maximální opatrností. Při přípravě snímku jsem měl v hlavě několik různých modelů starších aut. Když jsem našel Jaguara XJ6, volba byla jasná. Neskutečně krásné auto, úžasně poetické, symbolické i v samotném názvu značky vůči jelenovi.
Po uveřejnění snímku se strhla lavina vášnivých reakcí. Je to zatím váš nejúspěšnější snímek, co se týká odezvy publika?
Zřejmě ano. Zkrátka víte, že to byla trefa do černého. Během fotografování nad tím takto nepřemýšlím, nechávám se vést a unášet pouze pocity. Když jsem pak viděl konečnou fotografii, nevěřil jsem, že je to moje fotka. Je něčím zcela jiná, nechává mě domýšlet si nad ní tolik příběhů. Baví mě to.
Účel světí prostředky
Saháš u svých fotografií často k výrazné postprodukci a fotomontážím?
Ano. Potřebuju ony metody ke zhmotnění mé představy. Polemiky o tom, co je ještě fotografie a co už není, jsou pro mě zcela zbytečné. Někteří lidé potřebují mít vše zaškatulkované, aby to bylo snadněji uchopitelné. Já to tak nevnímám. Zajímá mě konečný výsledek celého tvůrčího procesu. Vždy mi jde o finální podobu snímku, kterou si v hlavě vytvářím. Účel světí prostředky. Nezachycuji realitu dokumentární fotografií, zaznamenávám svůj vnitřní svět a ten vypadá tak, jak vidíte na mých snímcích.
Vše, co na vašich fotografiích divák vidí, třeba nebe plné hvězd, vznášející se listí, tříštící se sklo, jsou vaše fotografie? Nebo někdy sáhnete do fotobanky a zakoupíš si potřebný snímek k doplnění své fotografie?
Veškerý materiál se snažím nafotografovat sám. Někdo sbírá známky, někdo mince, já sbírám už roky fotografie různých detailů, objektů, stromů, mraků, polí, vod, hvězd, cest, mlh, lesů. To vše je pak mou databází pro mé fotografie, které vznikají klidně o několik let později.
Jak dlouho vám průměrně trvá realizace jedné fotografie?
Nápad se rodí v hlavě častokrát díky nějaké silné události a zážitku. Pokud je to dostatečně silný okamžik, ukládá se ve formě pocitů, a to se taví do myšlenky, kterou realizuji skrze fotografii. Zní to možná složitě, ale proces je to zcela automatický. Skrze fotku se snažím ventilovat nahromaděné pocity. Od nápadu po realizaci snímku může uplynout den nebo klidně i několik let. Pokud bych měl ale ten čas zprůměrovat, jedna fotografie vzniká přibližně měsíc až dva.
