Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kdyby chtěli zabíjet, nikdo v lese nepřežije, říká fotograf medvědů

aktualizováno 
Třicet metrů zvládnou za dvě vteřiny a mají neskutečnou sílu. Robert Hlavica za nimi přesto jezdí do slovenských hor i do světa. Na medvědy trpělivě čeká celé dny, aby nakonec zmáčkl spoušť při několikavteřinovém setkání. „Strach už nemám, ale respekt ano,“ říká valašský fotograf.

Hlavní je neztratit hlavu, říká Robert Hlavica. | foto: Robert Hlavica

Co podle vás musí mít správná fotka? Příběh?
To je různé, ale řekněme, že uživatelsky postačí, když se bude líbit, ne? Tedy aspoň já jsem spokojený, když se mi líbí. Je spousta fotek, které mi vyhrávají ceny, ale na zeď bych si je nedal. A pokud jde o příběh, vždycky je důležité, co se mi ve vzpomínkách vybaví.

Fotogalerie

Můžete dát příklad?
Mám tu fotku s ledním medvědem. Podívám se na ni a hned se otřepu, protože si vzpomenu na tři dny dlouhou cestu a deset dní čekání v minus čtyřiceti. Vyleze? Nevyleze? Nakonec medvědice vylezla. Na čtyři minuty. To bylo vše. Podobný snímek a vzpomínku mám na fotku lišek dovádějících na sněhu. Čekal jsem na něj v mrazivém terénu dva dny. A když někde ležíte pár dní v blátě, pamatujete si to už napořád.

Jak vypadá kalendář fotografa divočiny?
V lednu je brzo tma, proto je málo času na focení. Jeleni shazují parohy někdy v únoru, srnci nasazují tou dobou nové, pak začne tok tetřeva, tetřívka. V březnu je ještě klid, nic zvláštního se neděje. Ale pak už se to rozjede a nezastaví. Nejvíc našlapaný program je na podzim. Vrcholí srnčí říje a po ní začnou troubit jeleni, pak rochají daňci a končí to až někdy v prosinci u divočáků.

Co všechno kategorie přírodní fotografie pro autora obnáší?
V první řadě musíte dotyčné zvíře znát. Například sport fotit nemohu, protože mu nerozumím. Fotbal hraje jedenáct chlapů, že jo? Takhle na tom jsem se sportem. Proto nevím, kdy přijde onen podstatný okamžik. Fotografie spočívá v okamžiku. Lovci to mají jednodušší než fotograf, ti loví z větší vzdálenosti, třeba ze 150 metrů. Já zvěř musím dostat tak na padesát, maximálně osmdesát metrů a hlavně mít pohled z očí do očí. Pak to chce ještě mít pěkné pozadí a slušná fotka je na světě.

Jak náročné je pořídit například fotku vlka?
Vlk je hodně opatrné a inteligentní zvíře. Proto se čistě na vlčí fotografii nikdo moc nezaměřuje. Dobrá fotka by se s dávkou štěstí dala pořídit na Slovensku. Ve zbytku Evropy jsou tak plaší, že by se spíš vyplatilo zajet si do Kanady.

Vy jste ale pár povedených vlčích snímků zaznamenal. Jak se to povedlo?
Podle mě nejlepší je najít si jejich ochozy a spády. Vlci mají svoje teritorium, které si za nějaký čas celé oběhnou. Najdete si značkovací stromy, které udržují kvůli ostatním smečkám. Můžete si pomoci rozprášenou vlčí močí, která by je mohla přilákat. Jenže tak jako tak na konci stejně musíte čekat. Jeden den nebo čtrnáct, to neodhadnete. A pak po týdnu čekání například zjistíte, když ráno vykouknete ze skrýše, že tu vlci proběhli v noci a vy jste je propásl.

Slyšel jsem jen jeho sípavý dech

Medvědí fotky vám zajistily reputaci i ve světě. Kdy jste vyfotil svého prvního?
Asi v roce 2006 na Slovensku. Nebyla to náhoda, pomohli mi kamarádi lesníci. Posadili mě na takovou dvoumetrovou skálu, vzali psa, že prý mi nějakého medvěda vyženou z houští. A opravdu, za půl hodiny tam byl. Od té doby jsem zdokumentoval na pětadvacet slovenských medvědů a s některými se od té doby v horách znovu setkávám.

Hlavicova fota huňatých lesních obrů jsou ikonická.

Hlavicova fota huňatých lesních obrů jsou ikonická.

Takže je už od sebe rozeznáte?
Některé ano, mám je i pojmenované. Pamatuji si třeba Maxima, který byl první. Pak Michala, to byl velký rváč, poznamenaný spoustou jizev po soubojích. Když jste se na něj podíval, vypadal pořád jako nasraný.

A vždycky jsou to taková hladká a bezproblémová foto-setkání?
Vždycky je to velký adrenalin. Třeba hned první setkání s Michalem neproběhlo podle plánu. Měl jsem v lese připravenou takovou zamaskovanou boudičku, ve které jsem čekal na dobrý záběr. Když padla tma, už jsem to chtěl sbalit a najednou jsem uslyšel medvěda, který stál venku. Obcházel dokola můj úkryt z necelých deseti metrů.

Co jste dělal?
Byl jsem v boudě, byla tma, neviděl jsem na krok. On o mně věděl, cítil mě. Říkal jsem si, že když bude chtít, rozebere tu boudu za pět minut. Slyšel jsem jen jeho mručení a sípavý dech. Co jsem měl dělat? Nakonec odešel. Možná naštěstí. Tu noc jsem nevlezl ani do spacáku. Pak jsme se ještě někde občas viděli, ale nakonec ho někdo zastřelil. Což je škoda. Vůbec se nebál a ovládal všechny medvědice v okolí.

Jak to mají medvědi na Slovensku zařízené s pářením?
Hlavní medvědi jsou tak tři čtyři a střídají se. Jeden přijde, chvilku honí medvědice, a když pak odejde, přijde druhý. Dá se říct, že se prolínají mezi sebou a udržují takové dost dynamické teritorium. A zajímavé je, že přesně vědí, kde ten další je. Mezi sebou se málokdy pobijí, souboje jsem skoro neviděl, jenom někdy slýchal po nocích.

Jak na medvědy reagují ostatní zvířata?
Medvěd není šelma, před kterou všechno prchá. Kolikrát jsem viděl na jednom poli, pár metrů od sebe, jak žere kukuřici divočák a medvěd. Nebo je vedle medvěda laň s kolouchem. Já myslím, že oni se znají, jak tam žijí spolu. Jasně, když přijde doba nouze, tak se medvěd asi dlouho nerozmýšlí.

Z vašeho vyprávění by člověk mohl získat dojem, že fotit medvěda není zase tak těžké.
Ještě před pár lety, kdy jsem nevěděl jak na to, to těžké bylo. Teď už ani tak ne. Ale je dobré si uvědomit pár věcí. Třeba že medvěd je šelma a může zabít. Zvlášť medvědice s malýma je velice nebezpečná, na to je třeba dát si pozor. Když je někde uvidím, moc za nimi nechodím. Je lepší si sednout a počkat. Ono to přijde.

S balvany si pohrávala jako s balonem

Máte na focení medvědů nějakou fintu?
Medvědy si můžete nalákat. Z Kanady jsem si přivezl takovou tinkturu, strašně sladkou a voňavou, a když ji medvědi ucítí, fakt mi přijdou na místo, kde je chci mít. Když jsou tedy někde poblíž. Jinak při focení opravdu záleží na správném okamžiku. Oni se pořád hýbou, nejsou statičtí. Ani na moment se nezastaví, pořád kývají hlavou, málokdy se podívají do očí.

Nejnebezpečnější je medvědice s mládětem, to je třeba mít se na pozoru.

Nejnebezpečnější je medvědice s mládětem, to je třeba mít se na pozoru.

Jaká je bezpečná hranice, vzdálenost?
Tak třicet metrů. To jsou pro medvěda dvě vteřiny. Je to neskutečná rychlost, a když se bude chtít rozběhnout, neutečete mu. Medvědi ale nejsou primárně nastavení na útok, to ne. Spíš zažijete takové ty falešné, zastrašovací útoky.

Jak vypadají?
Medvěd se rozeběhne přímo proti vám, ale dva metry od vás se zastaví a zařve. Takže vlastně, vzato kolem a kolem, bezpečnější budete tak na padesát metrů od medvěda.

Když je tak rychlý, co jeho síla?
Mají obrovskou sílu, až se člověk diví. Pozoroval jsem jednou medvědici s malýma, která šla přes nějaké suťové pole a pro ty malé převalovala balvany packou, aby si tam medvíďata našla nějaký hmyz. Ty balvany byly velké jako stůl, vážily pár metráků a ona je jen tak odpinkávala jako kluci balon.

Co byste tedy doporučil dělat při těsném setkání s medvědem?
Měli byste se snažit ho nepřekvapit. Nepanikařit. A neutíkat. Medvěd se doopravdy nechce nějak angažovat. Když procházíte lesy středního Slovenska, třeba Malou Fatru, potkáte takových medvědů – a ani o nich nevíte! Oni vás mají v hledáčku, cítí vás, ale většinou vás nechají projít.

Dostal jste se při focení medvědů do vyloženě nebezpečné situace?
Potkal jsem se s medvědem na patnáct kroků. Šel kolem mě, zastavil se, podíval, zavětřil a zase pokračoval dál. Byl to Gašpar. Hodně jsem tehdy přemýšlel, co mám dělat. Fotit? To by taky mohla být moje poslední fotka, říkal jsem si. Nakonec jsem to ale zmáčkl. A uklidňoval jsem se, že by se spíš než do mě pustil do batohu...

Robert Hlavica

Narodil se v roce 1973. Říká, že les a zvířata v něm má v genech. Jeho vztah k přírodě ovlivnila i rodina plná lesníků a myslivců. Je absolventem lesnické školy a pracuje ve firmě se zaměřením na lesnickou činnost a dřevoobchod. Původní profese i záliba, myslivost a lov zvěře, časem ustoupila a převážilo fotografování přírody.

V lese stráví Robert Hlavica čekáním na záběr i celé dny.

Zaměřuje se na divokou zvěř žijící v našich lesích, ale každý rok cestuje za zvířaty i do zahraničí. Fotografoval medvědy na Aljašce, vlky v Norsku nebo levharty v Africe. Velmi si oblíbil lokality na Slovensku, jehož rozmanitou přírodu považuje za přírodní klenot starého kontinentu, učarovala mu hlavně rozlehlá oblast Poľany. Publikuje v knihách a časopisech s loveckou tematikou, vydává autorské kalendáře a pořádá výstavy. Jeho fotografie jsou součástí výstavní kolekce Czech Press Photo. Je držitelem několika ocenění.

Ani po tomhle setkání jste se nezačal medvědů bát?
Pochopitelně bych si nepřál, aby mě zmrzačil medvěd, to určitě ne. Ale jinak se nic mimořádného vlastně nestalo. Je třeba mít před nimi pořád respekt. Nezapomínat, že to není plyšový medvídek. Je to šelma se vším všudy. Ale určitě se s nimi dá vyjít, nechtějí vás hned zabít a sežrat. Kdyby totiž opravdu chtěli, nikdo tam nepřežije.

Strach ne, jen respekt?
Za těch deset let člověk dost otupí, ale ze začátku tam strach byl. Dneska už mám termovizi, takže v noci vím, kde jsou, ale tenkrát jsem ji neměl. To bylo dost na nervy. Když kolem běhají medvědi, nedá se moc dobře spát.

Ne vždy končí výprava fotkou

Všiml jsem si, že se už delší dobu pokoušíte o širokoúhlý záběr medvěda i s krajinou. V čem je problém?
Medvědy jsem fotil různě, ale chtěl jsem je vyfotit v krajině. Detaily medvěda můžete nafotit třeba v zoo, ale dostat do pozadí ty slovenské hory, to pořád nějak nejde. Takže zkouším foťák na dálkové ovládání, schovaný a zahrabaný v krmení, a čekám, jestli přijde. Zkoušel jsem snad všechno. Kukuřici, müsli tyčinky, pravý včelí med... a nic. Když to pak večer balím a smotávám kábl (protože s wi-fi vám dojde buď signál, nebo baterka, když to nejvíc potřebujete), odejdu stranou a medvěd si spokojeně pochutnává na hostině, ovšem už bez foťáku.

Procestoval jste kus světa, nafotil jste i medvědy za polárním kruhem. Chovají se jinak?
Ne. Jen jsou o něco zvědavější. Mají tendence se jít podívat blíž, a to může být trochu problém. Já je fotil na vzdálenost asi sedmdesáti metrů, to bylo v pořádku. Samice má přes 500 kilo, takže bych ji opravdu zblízka ani vidět nechtěl. Na fotku jsem tam čekal asi deset dní, při minus 50 stupních. To je taková zima, že když mrknete, lepí vím mráz oční víčka k sobě. Ale celou dobu na mraze jsem nestál. Byly to takové výjezdy s průvodcem...

A teď přicházíte o auru dobrodruha. Bez průvodce to nejde?
Když jdete fotit do Afriky, taky se bez průvodce neobejdete. To jsou strašně velké vzdálenosti, národní park Etosha v Namibii má velikost Moravy a hledat v tom nějaké zvíře... Navíc v Africe je jiné světlo a vy zvěř, když nemáte trénované oči, nevidíte. Třeba levharta bych bez pomoci nenafotil, to průvodce ho zaregistroval. Je to holt jiné prostředí. To samé bylo v Britské Kolumbii, kam jsem jel nafotit bílého baribala. Letíte tam tři hodiny, pak tři hodiny na člunu a kolem vás pořád prales. Medvěda pak vidíte se štěstím jen tři minuty.

A předtím složité plánování. Jaké to je jet za fotkou, která se vám třeba nepodaří?
Někdy je to k naštvání. Zvlášť když se stane něco s technikou. Vloni mi na lodi spadl batoh a zlomil se mi objektiv. Naštěstí jsem měl druhý, ale s jiným ohniskem. Vždycky se může něco stát, počasí se nepodaří, tah lososů přijde pozdě. Dorazíte konečně na místo, ale už jsou tam jen tuny mrtvých lososů, medvědi jsou přežraní a není co fotit.

Taky někdy nevyfotíte za celý den nic?
Ano, třeba za celý týden se nevyfotí žádná fotka. Nebo je ze čtrnáctidenního pobytu výstup jen dvou použitelných fotek. Ale to k tomu patří.

Které zvíře byste si ještě chtěl vyfotit a kde by k tomu mělo dojít?
V Asii, při rusko-čínské hranici, by mě lákal ten tygr ussurijský. To musí být paráda. Je to krásné a mohutné zvíře. A je jich už jen málo.

Autoři:




Adria TWIN 600 SPT 50Y Silver
Adria TWIN 600 SPT 50Y Silver

r.v. 2016, naj. 2 km, diesel, servisní kniha
1 299 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.