"Představuji v něm lidi, kteří jsou v mých očích osobnosti, ale společnost je nepřijímá a nahlíží na ně skrz prsty jen proto, že mají do kůže vryté nějaké sdělení," říká František Ortmann, jemuž před dvěma lety začalo vadit, že se veřejnost chová k potetovaným lidem jinak než k těm, co mají na sobě oblek a kravatu. "Přitom se domnívám, že pod tím oblekem a kravatou se mnohdy skrývají strašné věci," říká.
S projektem se mu podařilo udělat tři velké výstavy, které vidělo hodně přes deset tisíc lidí. Poslední proběhla v Muzeu města Ústí nad Labem. Přišel na ni rekordní počet návštěvníků, kteří měli možnost seznámit se nejen s podobiznami, ale i s příběhy portrétovaných lidí. Jsou mezi nimi bankéři, šéfové velkých firem. "Až když se vám ve studiu odhalí, zjistíte, že s tetováním žijí třeba i desítky let."
"Nedávno jsem měl na focení pána, který toužil po tetování od svých čtrnácti let a svůj sen si splnil teprve nyní, kdy je mu šedesát čtyři. Je to člověk vzdělaný, stejně jako většina lidí v mé galerii," říká František Ortmann, jehož jeho blízcí přátelé oslovují Ferdo. Odhaduje, že kolem osmdesáti procent jeho modelů má vysokou školu, mnohdy i dvě. Fotil lidi s doktoráty, stejně jako například dřevorubce či holiče. Mezi portrétovanými jsou extrémní sportovci i úspěšný podnikatel s tělem popsaným "vlastními" modlitbami v latině.
Dnes už jeho projekt žije tak trochu vlastním životem. Má spoustu fanoušků, kteří dávají tipy na případné modely, zájemci se na focení hlásí i sami, aniž by je musel vyhledávat. Ne každý je pro něj ovšem zajímavý jen proto, že má tetování. Ortmann si vybírá a dává přednost hlubším životním příběhům před samotnou formou. "Mnoho uchazečů z Facebooku například moc neví, proč tetování má," poznamenává.
S mnoha jinými naopak velmi brzy navázal blízká přátelství. Celkem jde už o víc než sto šedesát lidí. Složení portrétovaných jde napříč sociálními vrstvami i věkovými skupinami. "Je mezi nimi osmnáctiletý mladík i více než šedesátiletý senior," vypočítává. Na styl tetování nehledí a nijak ho nehodnotí. Fotil jak lidi s tradičním maorským tetováním pořízeným v Tichomoří, tak jedince potetované moderními motivy. Vyhýbá se pouze runám a dalším podobným námětům zavánějícím národním socialismem.
Sám říká, že svým projektem nechce proti něčemu vysloveně bojovat, ale byl by rád, kdyby společnost na některé lidi přestala koukat skrz prsty a respektovala každého člověka jako unikátního jedince. "Stejně jako já někoho nekritizuji za to, že chodí v nějakém druhu oblečení, úplně stejně očekávám, že nikdo další nebude kritizovat lidi, co na sobě mají vytetovaný obrázek nebo nápis," vysvětluje.
Ne souzení podle šablon
Projekt vznikal v době, kdy byl Ortmann po úrazu na invalidním vozíku. Vedle rodiny byl jedním z nejbližších lidí, kteří stáli "Ferdovi" po boku i v nejhorších chvílích, majitel alternativního vlasového salonu Joshua Lukáš Černý. "Šlo o banalitu, přetrhl jsem si achillovku při badmintonu," říká fotograf, který kvůli zranění strávil čtyři měsíce na vozíku. Měl spoustu času přemýšlet. Hodně času trávil právě s Lukášem, a tak si nemohl nevšimnout, že se na něj kvůli jeho kérkám ve společnosti hledí jinak než ostatní, nepoznamenané tetováním.
Galerie NEPředstavení projektu Františka Ortmanna vzniklo v rámci Galerie NE, multimediální internetové galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jejím cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci, může to být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, posunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Právě ve chvíli, kdy uvažoval, co bude dál, našel na blogu serveru iDNES.cz článek od nejmenované paní, který si přečetlo přes padesát tisíc lidí. Autorka v něm všechny potetované přirovnávala ke kriminálníkům, hlupákům a povalečům. To byl impuls. Ortmanna napadlo, že se začne věnovat portrétování těchto "kriminálníků", "hlupáků" a "povalečů", aby dokázal, že jsou ve skutečnosti někým úplně jiným. Řekl ne stereotypnímu uvažování a nahlížení na lidi podle zažitých šablon.
Začal si zvát do studia lidi, poslouchat jejich příběhy a fotit je. Postupně v něm dozrál nápad hotové snímky vystavit a ukázat je veřejnosti. Mezitím jej oslovil klub Rock Café, kde se uspořádala první výstava.
Zdaleka ne všichni Ortmannovi fandí a podporují jej. Když někde vyjde reportáž, že otvírá výstavu, v diskusích pod článkem začnou záhy vyskakovat názory, že by v tom případě mohli v muzeu vystavovat hrábě a že není možné, aby v prostorách uctívané instituce viseli zkérovaní lidé.
František OrtmannNarodil se v roce 1967. Je držitelem několika ocenění Czech Press Photo, měl samostatnou výstavu portrétů ve Sbírce moderního umění Národní galerie. V posledních letech se zaměřuje převážně na studiovou fotografii (Karel Gott, Lucie, Kabát, Hana Hegerová, No Name,Wanastovi Vjecy), věnuje se i divadelní fotografii (na půdě Státní opery Praha fotografoval inscenace jako Polský žid, Adriana a Modrovous či La Traviata, již pátou sezonu dokumentuje operní dění v Národním divadle v Praze). Uspořádal výstavu fotografií vítězných hokejistů z Nagana s názvem Hoši děkujem, zaznamenává kulinářské umění nejvyhlášenějších šéfkuchařů a věnuje se rovněž fotografii módní. |
Totéž se opakovalo, když vystoupil v rádiu. Okamžitě volali posluchači pohoršení tím, že v éteru "někdo obhajuje zkérované kretény". "Vím o lidech, kteří nedostali práci, pro níž měli nejlepší předpoklady, jen proto, že měli tetování," říká navíc Ortmann a vzpomíná na zdravotní sestru z Ostravy, která doma nemohla sehnat místo a musela kvůli tomu odjet do Prahy. "Můj cíl je tyhle bariéry zlomit," říká.
Na pravidelných výstavách má veřejnost možnost potkat se a popovídat si s portrétovanými osobnostmi, takže mnozí zcela změní názor. Často jsou překvapeni, že jde o normální lidi, s nimiž mají spoustu společných témat i názorů. Fotograf Ortmann tak vlastně zastupuje roli mediátora mezi skupinami, které se díky němu sbližují.
Asi nejsilnějším byl pro něj moment, kdy za ním na reverz přijel z nemocnice mladý pacient s rakovinou v pokročilém stadiu, jemuž doktoři dávali několik málo posledních dní. Focení bylo hodně náročné. Mladý muž už neměl moc sil, byl pod vlivem silných tišících léků proti bolesti, ale dal do fotografování všechno, protože si to moc přál. I když měl na sobě hodně tetování, Ortmann jeho portrét nikdy nikomu neukázal. "Dodneška ho vidím před sebou, jak se snažil být veselý," vzpomíná. Tomáš, tak se muž jmenoval, nedlouho po setkání zemřel.
Na otázku, zda má sám nějaké tetování, Ortmann vyhýbavě odpoví, že o tom se nechce bavit. Netlačí se do popředí a raději nechá promlouvat své fotografie. Kam to všechno povede? "Nedávno jsem dostal nabídku k vydání knihy. Uvidíme," směje se fotograf, který je dnes už přesvědčený, že díky jeho Ne začaly tát ledy.
Snímky Františka Ortmanna ze světa kérek zhlédněte zde
