Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rozbrečí mě každé hladové dítě, říká fotografka Alžběta Jungrová

aktualizováno 
Budí respekt. Fotila překupníky heroinu v Pákistánu, časovanou ekologickou bombu na vrakovišti lodí v Bangladéši či pouliční nepokoje v Gaze. "Nejsem ale žádná Amazonka, je to prostě práce. Až ji přestanu dělat, budu  jezdit do New Yorku jako spokojená dámička," říká s úsměvem Alžběta Jungrová.

"Vždycky se dozvíme jen o dramatech, nikoho nezajímá, jak žije normální rodina v Kábulu. Tak to ale bylo vždycky," říká Alžběta Jungrová. | foto: archiv Alžběty Jungrové

Alžběto, známe se z práce, takže nebudu předstírat, že si vykáme. Fotila jsi na spoustě míst světa, většinou tam, kde jsou vyhrocené situace. Proč?
To je jednoduché: je to moje práce, živí mě to. A zatím mi nikdo nenabídl, že mi bude platit za to, abych fotila krajinky. Začínala jsem v novinách, pak mě oslovili, abych jezdila do konfliktních oblastí. A já to vzala. Nebyla to moje volba, ale platí mi to složenky.

Není to však práce, co se dělá levou zadní. Když jsi fotila například v Bangladéši vrakoviště lodí, bylo velké dobrodružství se k focení vůbec dostat.
To byl každodenní boj, je tam přísný zákaz focení. Jsou tam všude vojáci, přemlouvala jsem je, uplácela, brečela, ale nepustili mě tam. Pak jsem se tam dostala ráno za odlivu, v šest ráno jsem stála na pláži, najednou se na mě všichni chodili dívat, ale jako na bílou na mě nikdo nesáhl. Chlapík z ochranky stál však čtyři hodiny proti mně. Nakonec jsem dosáhla svého, ukecala jsem je.

Neměla jsi o sebe strach?
Není to divoký západ. Je to sice velký byznys, ale s lidmi se dá vždycky domluvit.

Fotogalerie

Přerostla ti nějaká situace přes hlavu, pokud jde o emoce?
Těch bylo. Rozbrečí mě každé hladové dítě. Něco mi zlomí srdce na každé cestě. Snažím se však být nestranná, jinak se reportáž nedá dělat. Svět rozhodně nespasím, byla bych však moc ráda, kdyby se něco změnilo.

Kde jsou morální hranice reportážních fotek?
Je to těžko definovatelná věc, každý máme tu hranici nastavenou jinak. Když se ale někdo bude topit, půjdu ho zachránit, nebudu ho při tom fotit. To je jasná věc.

Co trápí dnešní svět?
Trápíme sami sebe. Svět se zbláznil a nikdo si toho nevšiml. Je to asi normální vývoj. Svět trápí války, hladomory, ale to je přece jen bohužel součást koloběhu, byly a budou. Udělali jsme však zlom, který nám ještě nedošel: jsou jím vztahy a manželství. Lidi pravděpodobně přestanou žít v párech, budeme žít ve virtuální realitě. Asi. Obecně se bereme moc vážně, přeceňujeme lidský život, měli bychom se smířit s tím, že věci plynou. Chybí nám určitě pokora.

Myslíš si, že měl člověk začít nejdříve sám u sebe?
No jasně. Třeba začít recyklovat nebo chodit občas někam pomáhat jako dobrovolník. Točí mě strašný přístup k seniorům. Vezmi si Latinskou Ameriku a arabské země, tam nepřipadá v úvahu, že by dali babičku do domova důchodců. Ženeme se za nesmysly a za prachama, pomátli jsme se, chceme věci, které nepotřebujeme. Vydělávat musíme všichni, ale… Ať budu mít cokoli, jednoho dne umřu. Musím se snažit si to zpříjemnit.

Co ještě se tě dotýká?
Vytvořili jsme si kult mládí a všichni jsou vyděšení, že jednoho dne zestárnou. Proč? Vydali jsme se divnou cestou, budeme dělat, že stáří neexistuje, protože nechceme být staří? Budeme řešit jen peníze a co si za ně koupíme? Pak lidé tráví veškerý čas prací, která je moc nebaví.  Zastavme se a zamysleme se.

Co máš na lidech ráda?
Moc věcí ne. Ocením upřímnost, jakoukoli a v čemkoli, miluju, když se někdo snaží dělat věci správně a dělá je rád, pak může být sám se sebou spokojen. Obecně bychom měli mít sami sebe rádi, to se hodně podceňuje. Jen pak můžeme mít rádi lidi kolem.

Vraťme se ještě k focení. Vezmeš jakoukoli nabídku, jela bys fotit kamkoli?
Kamkoli mě pošlou. Přežiju i zimu. Nejela bych do zemí, kde v danou chvíli nemůžu nic udělat, nechci někde zbytečně riskovat.

Co ostrý válečný konflikt?
Nejsem válečný fotograf, to nechápu. To pak ztratíš spojení s reálným světem. Vidíš mladý fotografy, kteří jsou tím dočista posedlí.

Kam tě to naopak láká?
Já jsem v tomhle jednoduchá. New York nebo Střední a Jižní Amerika. Baví mě mentalita a přístup lidí k životu v této části světa.

Krajiny a akty ano, politiku ne

Říkala jsi, že za krajiny by ti nikdo neplatil. Kdyby ano, lákaly by tě?
Cokoli bych měla fotit, je pro mě super. Teď jsme dělali knihu o Stříbrné stezce, tu jsem fotila v létě, strávila jsem měsíc v oblasti Božího daru, chodila jsem s myslivcem po horách, fotila jsem krajiny a byla jsem nadšená. Ale lidi mám nejraději.

Hoch z kmene Nukak Maku v Kolumbii

Hoch z kmene Nukak Maku v Kolumbii

Vrakoviště lodí v Bangladéši

Vrakoviště lodí v Bangladéši

Proč?
Portréty jsou nádherným protipólem k dokumentární a reportážní fotce. Při ní si  nevybírám v podstatě nic, jen úhel a to, na co budu exponovat, ale více méně jen zaznamenávám, co vidím. Pak přijde svět, který vytvářím, to jsou portréty.

Podle čeho si portrétované vybíráš?
Podle toho, jak jsou zajímaví nebo jak na mě působí, jestli mají jiskru a šťávu. Je to strašně subjektivní věc. Většina fotografů si na akty vybere modelky, já si vyberu holky podle svého a modelky to nebudou. Ty se moc soustředí na to, aby vypadaly dobře podle nějakého měřítka, to já nechci.

Fotíš si něco bokem jen tak pro radost?
Dělám takovou generační věc. Vybrali jsme dvanáct lidí mé generace, kteří dělají aktivity, které s ní přišly, tedy hip hop, graffiti, skate… Fotím, jak žijí. S každým z nich jsem týden, ale teď to ukončím. Pokračovat budu po deseti letech, abych zjistila, kam se posunuli. 

Co erotika, ta tě neláká?
Chystám soubor aktů. Napadlo mě to díky neuvěřitelné lokalitě, kterou jsem našla. Akty jsem zvažovala už dlouho, ženský mě baví a přijde mi to estetické.

Fotila bys leták pro supermarket?
To je těžká otázka, ale něčím se živit musím. Pokud vyfotím leták pro supermarket a pak si za to budu moct fotit tři týdny svoje věci, určitě bych do toho šla.

Co bys naopak nikdy nefotila?
Ráda bych se vyhnula politice. Nechci dělat politickou kampaň, a to ani za balík peněz.

Alžběta Jungrová

Narodila se v roce 1978, jejím pradědečkem byl Ferdinand Peroutka. Fotografovat začala na základní škole. Po střední průmyslové školy grafické (obor fotografie) vstoupila do novinářského světa, pracovala v Mladé frontě Dnes, Hospodářských novinách či Lidových novinách. Spolupracovala s agenturami Demotix či 4D Photo. Své snímky vystavovala v Praze a Milánu.

Nevadí ti, že spousta tvých fotek končí na internetu?
Vůbec ne, kvůli tomu to dělám. Chci, aby se dostaly k co největšímu počtu lidí. 

Jaká je tvoje nejhorší fotka?
To je ta, která se určitě dochová. První fotku jsem udělala asi ve čtyřech letech. Je tam půl babičky, děda a největší část zabírá křoví. Babička mi ji nechala zvětšit a zarámovat, že až budu slavná, tak budu mít svoji první fotku. Mám ji dodnes.

Jak se cítíš, když jsi naopak sama před objektivem? Zdá se mi, že na mnoha fotkách míváš vlasy přes obličej, jako by ses cítila mnohem lépe za fotoaparátem.
Opravdu se nefotím ráda, kdysi ve škole nám řekli, že se nemáme fotit, že pokud nejsme striptérky nebo barové tanečnice, nikoho to nezajímá. A víceméně měli pravdu. 

Na vztah mi práce nedává prostor

Co muži ve světě, jsou jiní než tady u nás?
Třeba Bangladéšané jsou ze mě k smrti vyděšení. Dlouho jim trvá, než si uvědomí, že mluví se ženou, když mám na sobě kšiltovku a kalhoty. Je pro ně neuvěřitelné, že ženská takhle cestuje a pracuje. Pro ženy je to naprosto odlišný svět. A myslím, že bychom do něj zatím neměli zasahovat. Primární impulz musí přijít od nich.

Když se s nimi dáš do řeči, co je překvapí?
Vyprávěla jsem jim, jak se u nás seznamujeme a navazujeme vztahy. Smáli se půl hodiny a nevěřili mi. Jim partnery dohazují rodiče a jim to tak vyhovuje. Myslím, že i u nás bychom občas mohli víc poslouchat rodiče, třeba by nebylo tolik rozvodů.

Ty bys chtěla, aby ti do výběru partnera rodiče mluvili?
Já si do toho nechávám kecat, nikdy bych se nevdala, kdyby mi to rodiče neschválili. Já jsem hrozně prorodinná, mám s rodiči extrémně dobrý vztah. Chci, aby s nimi takhle fungoval i můj budoucí přítel.

Kolik měsíců z roku jsi pryč?
Teď se to snažím trochu brzdit, dřív to bylo třeba sedm osm měsíců.

Jak se v tomhle modelu udržují vztahy?
Žádné se neudržují, nejde to. Nikoho nemůžu nutit, aby to se mnou sdílel, aby se o mě musel bát. Je mi v tomhle ohledu líto rodičů, že jsem je do takové situace dostala. Začínám už ale být unavená a přemýšlím, že bych si časem chtěla rodinu pořídit.







Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.