Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tak se cítí bůh, líčí okamžiky hluboko pod hladinou freediver

aktualizováno 
Hraje si se žraloky a třicet metrů pod vodou se prochází po vracích lodí. Jako by do hlubin patřil. „Všechny šumy světa, starosti, dech, gravitace, vše se zastaví. Jsem na chvíli pánem svého světa,” popisuje instruktor potápění Martin Cheníček, jaké je to několik dlouhých minut nedýchat.

Vše je OK, říká freediverův signál po vynoření se. Martin Cheníček dosud naštěstí jiný nepotřeboval. | foto: archiv Martina Cheníčka

Žije v pohybu. Cvičí jógu, běhá, jezdí na kole, leze, plave. Před pár lety ho uchvátil freediving, tedy potápění bez přístroje. A tak svůj život obohatil ještě o sžívání se s hloubkou. Ohromuje jej nejen pohyb pod vodou, ale také reakce těla na nedostatek kyslíku. Dnes Martin freediving učí jako instruktor. Na jednom z jeho kurzů jsem byla, takže si s ním pod vodou i na ní tykám.

Martine, jak to, že člověk vydrží tak dlouho pod vodou na pouhé nadechnutí?
Ono to není pouhé nadechnutí, to by člověk dlouho nevydržel. Je to souhrn více faktorů, které hrají roli ve finální části, kterou je samotný ponor na nádech. Je to například správné rozdýchání, to hraje klíčovou roli. Dýcháme uvolněně, do spodní části plic, používáme svaly bránice, relaxujeme, snažíme se co nejméně hýbat, to vše pro úsporu kyslíku, zrelaxování těla, uvolnění.

Fotogalerie

Na kurzu jsi nám říkal i o potápěčském reflexu, který máme všichni v genech.
Tělo po zanoření obličeje do vody a zakrytí receptorů v místech okolo očí a lícních kostí spustí takzvaný „potápěčský reflex savců“ a tento reflex, zakódovaný v naší DNA, máme společný s tuleni, velrybami, delfíny, to všechno jsou perfektní freediveři. A je toho víc. Sníží se tepová frekvence, optimalizuje se spotřeba kyslíku, dojde k redistribuci krve. Jsme prostě pro potápění stvořeni. Ostatně prvních devět měsíců žijeme ve vodě.

Kolik minut vlastně činí světový rekord?
Tuším, že stále 11 minut a 36 sekund. Což napovídá o tom, jak neprobádaná je lidská fyziologie a jaké možnosti jsou stále před námi. Já osobně se snažím na poli výzkumu udělat kus práce, aby freediving a osvěta okolo něj bořily vžitá klišé.

Tak schválně. Zboř nějaký mýtus.
Například: „Kdo déle než tři minuty nedýchá, poškozuje si mozek.“ Já osobně mám saturaci kyslíkem v arteriální krvi při šesté minutě ještě přes 75 procent. A hypoxie u freediverů je otázkou minut. To vysokohorští lezci se pohybují celé týdny v Himálaji se saturací kyslíku okolo 60 procent. A nejsou to blábolící trosky.

Vstříc neznámému ve vás i kolem vás

Jak se na minuty a metry pod vodou vlastně trénuje?
Někteří jedinci, kteří mi prošli rukama, trénovat nepotřebovali vůbec a dosahovali časů kolem pěti minut již po jednom dni přednášek a praktických cvičení. Dá se říci, že jsem schopen s devadesátiprocentní úspěšností zaručit po jednom dni tréninku zádrž dechu minimálně na tři minuty a více. Pokud se bavíme o hloubce, je to do dvaceti metrů. Za jeden víkend.

Kolik námahy stojí cesta ještě dál?
Trénuje se tvrdě. Občas tomu z legrace říkáme se studenty U.S. Army dril. Plaveme vzdálenosti v bazénu, trénujeme hloubky u oceánu, ale i simulace hloubek v českých bazénech, děláme statické zádrže dechu a ti, kdo se chtějí opravdu mučit, mohou v apnoi i běhat nebo aspoň chodit po městě, říká se tomu Apneawalking. Já osobně jedu hodně bazén a především kardio – dlouhé běhy. Každý den cvičím flexibilitu hrudního koše, dechové techniky odvozené z Pránájáma jógy a další věci. Mám přípravu rád, oceán ti pak dá minuty pod vodou bez velké námahy.

Co dělá s tělem tlak v hloubce? Nebolí to? Jaký je to pocit?
Nádherný. Nejsem závodník a svůj nejhlubší ponor přes 70 metrů jsem si dal při pouhém „šnorchlování“, takže tlaky pod sto metrů jsem dodnes neokusil. A vlastně ani nechci. Pokud mohu říci, i když se potápím jen těch pár metrů, největším úskalím je právě flexibilita hrudníku, plus technika vyrovnávání tlaku ve středoušní dutině. Když jsou tyto dva aspekty v pořádku, nebolí to vůbec.

A pocit?
Musíte to zkusit sami. Když se po dvaceti metrech hloubky takzvaně rozjede vlak, tělo má negativní vztlak a vy padáte dolů jako kámen, jen zavřete oči a cítíte pohyb. Jedete vstříc neznámu, v sobě i kolem vás.

Martin Cheníček

Je mu 37 let a všichni bikeři ho znají pod přezdívkou Čárys, a to nejen z „jeho” komunitního portálu 720.cz. Už sedmým rokem však na nohy raději než pedály nasadí dlouhé ploutve. Fascinuje ho nejen potápění samotné, ale i reakce lidského těla na nedostatek kyslíku, které zkoumá s pomocí moderní medicíny a svého otce anesteziologa. Je instruktorem FII - Freediving Instructors International a o freedivingu píše na www.pimpyourlife.cz.

Ty freediving neděláš kvůli rekordům. Proč se tedy tam dolů pořád vracíš?
Před lety, kdy jsem s freedivingem začínal, jsem cítil, že potřebuji po všech těch fyzických činnostech jít také kamsi dovnitř. Ne jen bojovat se vteřinami při sjezdu nebo čísly na lezecké stupnici. Cítil jsem hlad po tom jít dolů, do sebe. Freediving mi tenkrát přišel jako neprobádaný směr, kam bych se mohl vydat. V potápění na nádech nejsem ten, kdo přijímá, ani ten, kdo dává. Jsem ten, ve kterém se všechno sbíhá, cítím zvláštní smíření se světem.

Tento pocit ti jiný sport nikdy nedal?
Rozhodně ne. Hloubky, do kterých se noříš, jsou jakési bezčasí, kde neexistuje nic, jen holá slupka uvnitř tebe, za kterou nic nemůže. A ty ji najednou můžeš cítit. Všechny šumy světa, starosti, hluk, dech, gravitace, všechno se zastaví a ty jsi najednou středobodem všeho. Tak se cítí bůh. Aspoň myslím. Jsi prostě na chvíli pánem svého světa. A proto se vracíš. Pokud se tohle naučíš vnímat, přidáš svému životu hloubku.

Vypnutí zraku při nedostatku kyslíku je přirozené

Kromě krásných zážitků, máš však z potápění i pár dost nebezpečných příhod.
Jednou jsem se na nádech ztratil pod ledem, to nebyla legrace. Vyvazovací šňůra povolila a už to bylo. Jindy se mi omotal při vlnách řetěz od bójky okolo nohy a nechtělo mě to pustit ven, musel jsem čekat na další vlnu, až mě to pustí, to bylo taky docela krušné. A asi nejvíc jsem si užil, když jsem se zamotal v pěkné hloubce do vlasců od rybářů a nešlo se vymotat ven, musel jsem se vyřezat. Jak říkám, sebelepší plán nepřežije střet s realitou. Tak to prostě je. Pak je třeba zachovat chladnou hlavu a křížovku vyřešit. A já vyřešil.

Ztratil jsi vědomí při ponoru z nedostatku kyslíku?
Nikdy, a to mám desítky tisíc ponorů. Mám nastavenou tělesnou sebereflexi a empatii na naprosto nejvyšší citlivost a vím, co mi mé tělo říká, co umožňuje, co dovolí. A studoval jsem lidskou fyziologii, abych mu porozuměl. Tvrdě trénuji a mám v sobě klid a pořádek. Vím, kdy se blíží limity, a nikdy za ně nechodím. Ani se k nim neblížím. Proto také nezávodím. Asi by to nebylo špatné, ale já to vidím tak jako třeba závodit ve cvičení jógy. Což je pro mě blbost. I freediving je pro mě především cestou k pochopení a vcítění.

K čemu vlastně při blackoutu dojde v těle?
Při zádrži dechu dochází k nastartování spořících mechanismů za účelem šetření kyslíku a tělo chce, abyste dýchali. Posílá vám nepříjemné pocity, dochází ke kontrakci bránice, tělo redistribuuje krev z periferií do středu a v posledních fázích šetření odpojuje nepotřebné tkáně, které nejsou nezbytně nutné k přežití, například svalové skupiny. Takzvaný blackout je úplně posledním sebezáchovným mechanismem, kdy se odpojí i centra zraku, vědomí se uzavře vnějším vlivům a vy kromě sluchu nevnímáte nic. Naštěstí je tento proces „poměrně přirozený“ a vy po pár vteřinách se správnou dopomocí opět začnete normálně fungovat. Je to jen o spoření, není to poškození. Druhý den se jdeš normálně potápět.

Jeskyně v Mexiku zvaná The Pit, Díra

Jeskyně v Mexiku zvaná The Pit, Díra

Na vraku na Bali, třicet metrů hluboko. A bez kyslíkového přístroje

Na vraku na Bali, třicet metrů hluboko. A bez kyslíkového přístroje

Třeba se žraloky. Jezdíš za nimi každý rok.
Byl jsem v Jihoafrické republice jako instruktor, občas tam bylo i kolem dvaceti kousků a hlavně při rozdýchávání na hladině to byl docela hukot. Ale když všechno děláš správně, vrátíš se se všemi končetinami. Jsou to naprosto úžasní tvorové. Někteří jsou drzí, někteří hodní, někteří tě nechají, aby ses jim vozila na ploutvích. Pro tohle já freediving dělám.

Jaký je vůbec rozdíl v potápění se s rybami s přístroji, „s bublinami”, a bez nich, jen na nádech?
S automatikou můžeš být pod vodou opravdu dlouho, ale jsi nepohyblivá. A když nevypouštíš bubliny, připlave mnohem více ryb. Freediving je na interakci mnohem krásnější. Nejlepší je v Indonésii, voda má třicet stupňů, jsi jen tak v plavkách a bez ploutví si chodíš po palubě vraků ve třiceti metrech hluboko. To ti přístroj neumožní. Patříš tam, nejsi tam jen na návštěvě, jestli mi rozumíš. A proto si už taky rybu na talíř nikdy nedám.

Na potápění na nádech je fajn, že k němu skoro nic nepotřebuješ.
Potřebuješ ploutve, masku, šnorchl, neopren a zátěžový opasek se závažím. Není toho moc, ale bez tohoto se neobejdeme. Zvlášť ne v Evropě, kde je voda studená.

Na druhou stranu pak za vyhlášenými freediverskými lokalitami jezdí člověk po celém světě. Dá se to dělat někde i u nás?
Samozřejmě. A jak pěkně! Je mnoho zatopených krásných lomů, kde se dá vyblbnout dosyta. Krásný lom je třeba v Horní Cerekvi, čistá voda, dvacet metrů hloubky.

Život v maringotce mi dává pokoru

Freediving, ale i běhání, jógu či zdravé stravování učíš i ostatní. Nezajímá tě závodění, ale předávání zkušeností a zprostředkovávání zážitků. Máš kolem sebe mnoho lidí, co se tebou nechají inspirovat? Připadáš si jako guru?
Guru Jára, myslíš? Nejsem guru, jen umím s entuziasmem předat, co jsem získal. A lidi upřímnost cítí. Pak je to jednoduché. Rezignoval jsem na volné víkendy po celý rok a rozdávám se tak, jak můžu. Ten vztah je ale reciproční. Zpět dostávám hodně, největší satisfakcí mi jsou zpětné vazby od lidí, kterým jsme pomohli nalézt to, co hledali, nebo jen definovat svoje strachy, utříbit si myšlenky, rozšířit obzory. Vše je v rovnováze.

Často jsi mimo republiku, za potápěním jezdíš po celém světě. Chybí ti domov?
Mě život na cestách vždycky bavil. Mám rád svoje kotvy, ale ne v místech, ale v lidech. K lidem se upínám a je jedno, kde jsou. Když máš přátele s sebou, je všude dobře. A ty, které s sebou nemáš, si neseš v sobě. Takže domov je jen místo na mapě.

Freediver Martin Cheníček cvičí jógu i pro co největší flexibilitu hrudníku při nadechnutí.

Freediver Martin Cheníček cvičí jógu i pro co největší flexibilitu hrudníku při nadechnutí.

Z cest za oceánem se Martin vrací i do téhle maringotky, kde má zas jinou svobodu, bez elektřiny, bez vody, v lese.

Z cest za oceánem se Martin vrací i do téhle maringotky, kde má zas jinou svobodu, bez elektřiny, bez vody, v lese.

Co tvoje maringotka na jihu Čech? Ta je pro tebe přece víc než jen místo na mapě. Nemáš tam ani zavedenou elektřinu, ani tekoucí vodu, topíš si v kamnech, přesto jsi tam bydlel i přes zimu.
Maringotka mi dává možnost být venku celý rok, otevřít dveře a cítit zimu, vítr, provázanost s přírodou. S odříkáním přijde pokora, víš, odkud se bere teplo, slunce ti dává světlo pro baterie, vodou šetříš. Pro mě to je učení se pokoře. Proto mám Martingotku, jak jí říkám. A proto jsem tam bydlel i v zimě. Abych se pokoře naučil.

Co ti v životě přináší největší radost? Proč ráno vstáváš?
Protože se vzbudím. Proberu se z nevědomí a mohu vstát a převzít vládu nad svým dnem. Celý je přede mnou, celý je jen můj. Vstanu a jdu mu vstříc. A to mi přináší radost. Nic víc v tom není, nehledám žádný vyšší cíl.

A co děláš pak, jak vypadá tvůj průměrný den?
Obvykle ráno vstanu se svítáním, polknu dvě deci vody a vyrazím na běh, dám si 15 až 20 kilometrů, běhám naboso, když je zima, tak ve fivefingers. Za hodinku a půl jsem zpátky, udělám si čaj a jdeme se ženou cvičit jógu. To nám zabere hodinu dvě, podle toho, jak se v tom ztratíme. Poté se něčeho lehkého nasnídám.

A pak už přijde na řadu voda, potápění?
Ano, tak dvě hodiny. Pak něco lehkého na oběd. Potom jdu obvykle na kolo, vytočit si nohy, trochu se protáhnout, podívat se na krásná místa, prostě výlet, při tom trochu kardia. Odpoledne návrat, udělám si obrovský salát, doplním bílkoviny a regeneruju, vyřizuji e-maily, dělám projekty, publikace, věnuji se studiu medicíny, abych držel krok s novinkami. Večer buď cvičíme se ženou power jógu, nebo se jen protáhneme, jdeme lézt na skály, vaříme si na druhý den.

Tvůj jídelníček je dost jiný, nejíš maso ani mouku.
Vše podřizuju fyziologii a metabolickým procesům. Neřídím se módními vlnami, zpětnou vazbu mi dávají čtvrtletní rozbory krve a sedimentace, „diagnostika těla“. A poctivě vedený každodenní sportovní deníček, v němž zaznamenávám vše, co jsem ve stravě změnil, a bonusy či nevýhody vztažené k tréninku a regeneraci. Navíc vše konzultuji s kapacitami z oboru intenzivní i celostní medicíny.

Co tedy obvykle jíš?
Nejraději si děláme každé ráno puding z mandlového nebo kokosového mléka. Do něj sušené ovoce, které si děláme sami, trochu semínek, brusinky, podle chuti. Na svačinky si připravujeme vlastní tyčinky nebo jen ovoce. K obědu pečenou dýni či brambory, rizota, vlastní karbanátky, zeleninové placky, kari, občas tofu nebo jen saláty, ale ty musí být mega velké. K odpolední sváče sem tam jen trochu ovoce, nestíhám jíst mnoho, mám tréninky. Večer již jen něco opravdu lehkého, koktejly nebo zeleninu, grilujeme lilky, batáty, mrkve, děláme pohankové placky se zeleninovými pomazánkami.

Proč to všechno děláš?
Jídlo? Pro zdraví. Trénink? Pro zdraví a výkonnost. Potápění? Pro pocit ticha a hloubek v sobě. Běhání? Lezení po skalách? Plavání? Cyklistiku? Pro život v pohybu, v těle i hlavě. Mám kamaráda, který běžel Bostonský maraton v kategorii nad 80 let. On je mým vzorem. Chci slyšet svoje kroky i v osmdesáti letech. Moci život žít, ne čekat na rigor mortis.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.