Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Freeriderky Matilda a Sandra se nebojí, ale mají respekt

aktualizováno 
Byl to pekelný zážitek, když švédskou freeriderku Matildu Rapaportovou unesla na Aljašce lavina. Naštěstí přežila, ale i tak scéna, kterou zachytil dokument Shades of Winter, děsí. „Má ukázat, že to je krásný, ale někedy i nebezpečný sport,“ říká její rakouská kolegyně Sandra Lahnsteinerová, která dala film dohromady. Obě nám před pár dny v Praze poskytly rozhovor.

Zkusme se na začátek obejít bez lyžování. Jaká je vaše oblíbená muzika?
Sandra:
Kapely M83, First Aid Kit, Lorde.
Matilda: Robyn, Lykke Li, Florance and the Machine, asi mám ráda hlavně ženské hlasy.

Film, herec?
Sandra: Nejsem v tom dobrá, moc na filmy nekoukám. Ale miluji rakouského herce Christopha Waltze a snad všechny jeho role. Teď jsem slyšela, že bude hrát v novém Bondovi, z toho mám radost.
Matilda: Ani já na filmy moc nekoukám. Radši mám seriály, třeba Homeland nebo House of Cards. Je to bezva na dlouhé cesty.

Vaše oblíbená země?
Matilda:
Je asi otravné říci Švédsko, když jsem Švédka. Ale je to možná i proto, že teď žiju ve Švýcarsku a moc ráda se do Švédska vracím. V létě je tam bezva kultura, příroda. Ale stejně tak mám ráda i Švýcarsko nebo Rakousko, kde stále lyžuji. Mám vlastně víc domovů. Říci, který je nejlepší, je těžké, protože když cestujete hodně, máte pak rád určité aspekty dané země. Například jsem si oblíbila část italské nátury a jejich jídlo. Líbí se mi v Kalifornii, tamní surfařská mentalita, všechno je „easy going“. Ale líbí se mi i v Indononésii, kam jezdím surfovat, mám ráda tamní lidi.
Sandra: Pro mě asi Rakousko. Ráda jezdím po světě, ale asi zatím jediné místo, kde si umím představit, že bych mohla žít, je kromě Rakouska Kalifornie, Lake Tahoe, protože mi to tam tolik připomíná Rakousko. Mají tam hory, jezero, město. Jen je tam prostě všechno větší než v Rakousku. Líbí se mi také Kanada, Whistler v Britské Kolumbii, kam jezdím lyžovat. Ale nakonec se po tom cestování vždycky strašně ráda vracím domů, kde je pro mě všechno tak akorát. Za 30 minut od domu jsem u krásných jezer Fuschlsee nebo Wolfgangsee a za dalších 30 minut jsem už hluboko v Alpách.

Fotogalerie

Vaše oblíbené město?
Matilda:
San Francisco a Stockholm, kde jsem vyrůstala. Stockholm leží na čtyřech ostrovech, je tam moře, všude voda.
Sandra: Souhlasím, pro mě je Stockholm skvělé město. Mladé, dynamické, hipsterské a přitom má pořád starý charakter, staré centrum. Ráda tam jdu na večeři, na kafe. Salcburk je třeba moc krásné místo, ale je příliš nóbl, příliš vyšperkované. Schází mi tam mladší duch.

Jaký sport byste dělaly, kdybyste nelyžovaly? Který je váš druhý nejoblíbenější sport?
Matilda:
Surfing. Ale dlouho jsem hrála také fotbal. A v televizi se nejraději dívám na alpské lyžování.
Sandra: Windsurfing. A také ráda koukám na alpské lyžování. Obě jsme dřív závodně sjezdovaly, máme proto stále silné vazby na to prostředí, spoustu kamarádů, známých. Matilda má za přítele švédského sjezdaře Mattiase Hargina.

A už jsme u lyžování. Jak jste se dostaly k freeridingu?
Sandra:
Já se narodila ve vesničce v rakouských Alpách. A to znamená narodit se s lyžemi na nohou. Začala jsem, když mi bylo dva a půl roku. Rodiče říkají, že jsem si nikdy nestěžovala, nikdy jsem prý neřekla, že nechci jít na lyže, i když byla venku strašná zima. Nejprve jsem závodila v alpských disciplínách, ale pak jsem se zranila, ukončila kariéru a začala si dělat kurz na lyžařskou instruktorku v Arlbergu. Trochu jsem se dostávala do terénu a zjistila, že s mojí závodní technikou z tvrdé pisty je to ve volném terénu trochu hrůza. Tím jsem dostala nový impuls, novou výzvu, abych se zlepšila. A najednou jsem se do freeridingu zamilovala.

Čím vás oslovil?
Sandra:
Zalíbilo se mi hledat vlastní cestu terénem, byla to najednou nová vášeň. Když lyžuji a nakonec i natáčím na velké bílé stěně, je to jako umění. Ale to hlavní pro mě není být nejvýš, jet nejrychleji a skákat největší skoky. Miluji tu kreativitu v terénu. Třeba hru se světlem a stínem.

Lyžařskou závodní kariéru za sebou máte i vy, Matyldo, že?
Matilda:
Já jsem vyrůstala ve Stockholmu, kde nejsou kolem žádné hory. Ale mí rodiče lyžovali rádi a brali mě s sebou. Od 10 do 20 let jsem jsem závodně sjezdovala. Pak jsem se vrátila do Stockholmu a začala studovat obchod. Řekla jsem si, že s lyžařskou kariérou je konec a že budu dělat něco jiného. Ale po určité době mi začalo lyžování chybět. Přičichla jsem k freeskiingu a začala jsem se učit jezdit ve volném terénu.

Máte během jízdy strach?
Matilda: Nejdříve ano, ale když se rozjedu, už se maximálně soustředím na jízdu, na stopu a strach je většinou pryč. Je to podobné jako při natáčení freeridových filmů, jen s tím rozdílem, že při závodech je dokonale zajištěna bezpečnost. Prakticky nikdy nejedete první, protože většinou před vámi vždy už někdo jel, předjezdec nebo nějaký vůdce. Když natáčíte film například na Aljašce, jedete první a nikdo to před vámi nezkusil. Trochu nevíte, do čeho jdete a co se může stát. Musíte doufat, že to dobře dopadne. Ale sníh je tam skoro vždy lepší.

Jak jste se dostaly k nafilmování Shades of Winter?
Sandra:
Setkaly jsme se na týmové akci našeho sponzora v zimě 2013.
Matilda: Znaly jsme se už předtím, ale nesblížily jsem se tolik.
Sandra: Já se právě vrátila z Aljašky, a protože to tam bylo úžasné, zeptala se Matildy, zda by tam nechtěla jet filmovat čistě ženský freeski film. Rozhodla se rychle, tak to začalo.

Jak dlouho trval zrod filmu?
Sandra:
Začaly jsme v září 2013 a poprvé film uvedly letos v září, takže to trvalo skoro přesně rok.

Extrémní lyžařky Matilda Rapaportová a Sandra Lahnsteinerová

Extrémní lyžařky Matilda Rapaportová a Sandra Lahnsteinerová

V jakých lokalitách jste natáčely?
Sandra: Japonsko Niseko, Aljaška Haines a různé další lokality v Alpách nebo v Kanadě.

Kde to bylo nejúžasnější, příroda, scenérie?
Sandra:
Určitě na Aljašce.
Matilda: Souhlas. Každý lyžař o ní sní a pak když tam je, je to skutečně o hodně jiné. Sníh je úžasný, pod vámi se to při jízdě pořád sype, svahy jsou extrémně prudké, je to divoké, infrastruktura je úplně jiná, jediný přístup ke svahům je helikoptérou. Bydleli jsme v úplně obyčejné, takové „hippie“ chatě. A poznaly jsme, jak místní žijí obyčejně a prostě.

Jak to tam fungovalo při natáčení?
Sandra:
O oblasti Hains, kam jsme jeli, jsme už hodně slyšely před tím. Že je to místo, kam musí každý freerider jednou letět a zalyžovat si tam. A pak jsem si vybrala průvodce, který už v té oblasti působil několik let. Bylo výborné, že to byl Rakušan s „rakouským výcvikem“ v horách. To bylo důležité, protože jsem se na něj mohla zcela spolehnout, že uvažuje podobně jako já, a to i v otázkách bezpečnosti. Díky němu jsme mohly sjíždět hodně příkré a náročné svahy. Byl to vlastně historicky první vysloveně ženský tým na Aljašce.

Je jízda na aljašských svazích v jiném sněhu o hodně jiná než v Alpách?
Sandra: Je to prudší, musíte si zvyknout na to, že se sníh od 40 procent pod vámi vlastně pořád pohybuje. Nejsou to laviny, ale ta vrchní vrstva se trhá a sype. Musíte být na takovém svahu rychlý, musíte mít samozřejmě dobrou techniku, ale také taktiku. Vědět, jak pojedete, kde jsou únikové zóny.
Matilda: Je tam i hodně ledovců, musíte dávat pozor na trhliny. Je kolem toho hodně starostí o zajištění maximální bezpečnosti.

Jak k tomu došlo, že jste se, Sandro, rozhodla vytvořit čistě dívčí tým?
Sandra: V roce 2008 jsem měla štěstí účastnit se jako jediná žena natáčení čistě rakouského freeridového filmu. Celou sezonu jsem cestovala s těmi nejlepšími rakouskými ridery. Bylo to fantastické. A ve stejné době jsem také viděla jeden švédský film postavený na lyžařkách. Ty dva zážitky mě inspirovaly, a tak jsem pro svůj první dívčí film dala dohromady pár lyžařek, například skikrosařku Piu Widmeserovou nebo freeriderky z Itálie, Švýcarska.
Matilda: Ten film je, myslím, skvělou platformou pro další sportovkyně a projekty. Celý ten průmysl kolem je relativně pomalý a těžko přivyká tomu, že existuje dost děvčat, která lyžují skutečně velmi dobře. Najednou to vidí sponzoři, partneři.

Hodně mě zajímá otázka bezpečnosti. Na jedné straně ukazujete krásu extrémního sportu, ale zároveň můžete být impulsem pro některé nezkušené, kteří to budou chtít za každou cenu zkoušet také. A různých incidentů je v poslední době hodně. Jak se s tím vyrovnáváte?
Matilda:
To skutečně může být nebezpečný sport. Je důležité uvědomit si, jak je uprostřed hor důležitá pokora, respekt a trpělivost. Každý se musí adaptovat na podmínky, počasí, situaci. Mladý člověk, který je natěšený na freeride, by to měl vědět. Začít opatrně, získávat zkušenosti, okoukat to u starších a zbytečně neriskovat. To všechno zabere čas, takže musí být trpělivý. Všechny ty moderní bezpečnostní pomůcky jsou pro jízdu v terénu důležité, ale to nejdůležitější jsou zkušenosti, znalosti, respekt. I my, když nemáme s daným místem dost zkušeností, lyžujeme s průvodcem. I tak jsem ve filmu měla nakonec sama problém.

Co se tam přesně přihodilo?
Matilda:
Při jedné jízdě na prudkém svahu na Aljašce mě strhla prudká lavina. Neměla jsem ani část odpálit airbag. Byla to strašidelná zkušenost. Nejdříve šlo všechno dobře, ale najednou mě to strhlo, nemohla jsem dělat vůbec nic. Naštěstí mě celou nepohřbila a já zůstala stát a hlavu a ruce jsem měla volné nad sněhem, takže jsem mohla mávat. Ale to bylo tak všechno, protože jsem se z toho sama vůbec nemohla dostat.

Diváci to ve filmu uvidí?
Matilda:
Ano, a je to hodně intenzivní zážitek i na plátně. My jsme to záměrně nevystřihli, abychom lidem ukázali, že je skvělé lyžovat na Aljašce v prašanu, ale nakonec se může stát cokoli. Můžeme se pokoušet minimalizovat rizika, ale nemůžeme se jim úplně vyhnout.

Vy jste s sebou měli naštěstí celý tým.
Matilda:
Ano, naštěstí jsme měli kolem sebe záchranný tým, helikoptéru prakticky nade mnou, která u mě hned byla, a Sandra s ostatními mě velmi brzy vyhrabali. Zdůrazňuji to záměrně: měli jsme kolem sebe zajištění, které normálně, když vyrazíte s kamarády do volného terénu, nemáte.
Sandra: Víme dobře, že inspirujeme spoustu mladých lyžařů. Na druhé straně se nezbavujeme odpovědnosti a snažíme se je zároveň učit, jak na to. Protože ten sport není vždy jen legrace, slunce, mraky prašanu a super atmosféra. Když jsme točili tento film, párkrát se stalo, že už jsme byli nahoře, všechno bylo připraveno, a přesto jsme řekli ne, to nemá cenu, teď je nebezpečné.

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.