Bydlíte v úžasném domě, ve dvou patrech v něm máte soukromou galerii. Jak se člověk k něčemu takovému dostane?
Před čtyřmi lety tu chtěl majitel vybudovat něco jako dům umění. Umožnil zde skupině mladých výtvarníků zřídit si ateliéry s tím, že tu budou tvořit i vystavovat. Tehdy jsem tu měl ateliér. Ale umíte si představit, jak to asi dopadlo, po každé výstavě následovala party a časem už byly jen samé party. A díky tomu, že já jsem skutečně tvořil a nepařil, jako jediného mě tu majitel nechal a umožnil mi vytvořit zde jakousi galerii mých prací.
Může přijít kdokoliv z ulice?
Ano. Stačí se předem telefonicky domluvit, já ho tu rád provedu a pohostím, návštěvy mám rád. Galerie však nemůže být veřejná, taková je domluva s majitelem.
Malíře ze mě udělala bývalá manželka
Říkáte, že jste si na rozdíl od vašich bývalých sousedů výtvarné umění nespletl s pařením, nemůžu si ale nevšimnout dámských kalhotek, co máte pověšené na stěně. Nevypadají, že jsou výtvarným dílem.
Tohle prostředí k bohémskosti svádí. Umělecké sféry přitahují pozornost a obdiv. Ano, mohu mít dvě slečny denně, ale 85 procent z nich bude zadaných a prostě si chtějí jenom sáhnout na umělce. Někdy si člověk přijde jako muzejní exponát. Mnozí by asi záviděli, ale já bych to popravdě všechno měnil za tu jednu pravou. Takže to řeknu takto: Je dobré někdy popustit uzdu. Patří to k životu, a čím dříve si to prožijete, tím dříve zjistíte, o jak slepou jde kolej.
Vám se poté, co jste se stal malířem, rozpadl vztah.
Ano, ale také jsem díky své ženě začal malovat. Bylo to z její strany tak trochu sociální inženýrství. Ona ví, že má sklony předělávat lidi, a u mě se jí to stoprocentně povedlo. Věděla, že mým tajným snem bylo stát se malířem a ona mi to umožnila. Byla mou první múzou a dala proniknout tomu, co bylo uvnitř mě, pod pokličkou.
Říkal jste, že ve vás potřeba malování dlouho bublalo. Od kdy?
Asi od patnácti let, kdy jsem doslova hltal všechny možné výstavy. Největším zážitkem byla asi výstava Guggenheimova muzea. Tam jsem si řekl, že bych se chtěl malování také někdy věnovat. Chodil jsem tehdy na přání rodičů na architekturu a moc mě to nebavilo.
Proč jste nezkusil přejít na výtvarné umění?
Uvažoval jsem o tom, ale pak jsem si řekl, že když už jsem ji začal studovat, dokončím ji. A navíc, když jsem slyšel řadu návštěvníků muzea říkat všechny ty kecy o umění, říkal jsem si, že bych si možná na Akademii výtvarných umění v Praze neměl s ostatními co říct. Nicméně začal jsem chodit na figurální kresbu a pomalu směřovat k tomu, že snad jednou se k tomu dostanu.
Co říkala na váš útěk od architektury rodina?
Rodiče to znervózňovalo, protože umění prostě není zárukou stálého zdroje financí. A co se týče exmanželky, musím říct, že je to velmi statečná žena. I když platit v tomto režimu alimenty pravidelně je nemožné, netlačila mě nikdy do toho, abych malování opustil.
A vaše děti?
S těmi máme hezký vztah a jsou na mě, myslím, hrdé.
V pornu je i láska
Jak těžké je v dnešní době ve výtvarném světě uspět?
Talent nestačí. Ani pevná vůle. Dokonce ani odhodlání. Do jisté míry v tom hraje roli náhoda, že natrefíte na ty pravé lidi, mecenáše, kteří vás pomohou udělat. A pak to chce mít peníze, umět si postavit fungující marketing. Ale já možná nejsem pravý člověk na to o tom teoretizovat. Mám pocit, že tu stojím stále na začátku, že mám nakročeno, ale finanční krize zavřela dveře prakticky všemu, co neodpovídá masovému vkusu. Vlastně mám pocit, že svoji šanci jsem tady doma prosral, a tak jsem se na Nový rok, kdy jsem si dělal revizi sebe sama, rozhodl, že to zkusím venku.
Z kolekce L ́Humanité
Z kolekce Setkávání
Jsou tam větší šance?
Přinejmenším to tam není tak zastydlé. Tady žijí lidé až na pár výjimek v zajetí mylných představ o umění. Třeba že musí takzvaně „hladit“. Nebo na co a čím se má malovat. Když jsem začal malovat na překližce, protože to byl materiál, který mi svou strukturou vyhovoval, začaly padat názory, že tohle přece není umění: malovat akrylem, spreji nebo mořidlem na překližku?
Takže znalých lidí, kteří podporují začínající umělce, je tu málo?
Dali by se spočítat na prstech. Je pár galeristů, kteří vytrvávají a nakupují i to, co právě není trendy, ale obecně jdou galeristé po proudu, kupují se jistoty, zavedení autoři nebo ti nadopovaní marketingem. Šanci máte, když uděláte něco skandálního, politicky zabarveného a získáte pozornost. Ale to musí jít z vás. Když začnete dělat věci jen proto, že si myslíte, že se něco takového vyplatí, ztratíte svůj rukopis.
Jak vlastně člověk dojde ke svému stylu?
Prostě tvořím, soustředím se na to, co chci říct, na hledání skulinek na trhu není čas. A tím, jak malujete a malujete, si svůj styl vlastně najdete vlastně automaticky. A někdy jich můžete mít víc. Já také pracuji několika technikami. Někdy si připadám jako taková široká trubka, kterou všechno prochází. Ale mluvit o tom moc nedokážu. Někdy ani nechci, protože mi to stud nedovolí (smích).
Mezi vaše techniky patří například remaky starých obrazů, co si pod tím představit?
Sbírám staré obrazy, ne ty vzácné, ale běžné, které se malovaly počátkem minulého století, a domalovávám je. Nechám v nich něco z původního autora a vložím něco ze sebe. Vracím je tak do života, protože obrazy se nevyhazují, ty žijí stále.
Daniel KrejbichNarodil se v roce 1969 v Praze, absolvoval fakultu architektury na pražské ČVUT a figurální kresbu u profesora Borise Jirků na VŠUP. Od roku 2006 samostatně vystavuje nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Ekvádoru a ve Velké Británii. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách, jako jsou například Sbírka současného umění (Alcorcón, Madrid, Španělsko), Sbírka umění architektů Ekvádoru (Quito, Ekvádor), Meller Merceux Gallery (Oxford, Velká Británie), Galerie La Femme (Praha) a v soukromých sbírkách v Evropě a Americe. |
Je ta práce v něčem jiná?
Ano, pracujete přece s odkazem jiných lidí. I když je neznáte. Odhaduji, co chtěli obrazem sdělit, a s jistým ostychem jim do jejich práce zasahuji. Některé jen zrestauruji, do jiných, kde třeba vidím chyby v perspektivě, zasáhnu více. A používám svoji specialitu, totiž že ty obrazy fungují v UV světle.
Jak vás to napadlo?
Nejprve jsem o tom ani nevěděl. Až jednou mi kamarád, u kterého jsem tehdy vystavoval, volal, abych se okamžitě přijel na něco podívat. On tehdy nakoupil UV světla, a když je v galerii večer rozsvítil, objevil, že mé obrazy mají druhou tvář. Já jsem prostě maloval barvami, které v UV světle reagují, ale neměl jsem o tom ponětí.
Co kdyby někdo takhle předělal váš obraz? Co byste na to říkal?
To je dobrá otázka. Těžko říct, to bych musel vidět. Ale nepředělávám jen práci jiných. Začal jsem sám fotografovat a domalovávám pak ony fotografie. To mě baví, protože všude kolem nás najdete tolik věcí, které mají určitý vnitřní vesmír, jen je třeba umět se dívat. Podívejte se někdy do řeky, jak vytváří obrazce, tváře. Abych já něco takového dokázal, musel bych mít o sto talentů víc. Tak se alespoň snažím ty okamžiky zachycovat fotografií a jejich domalováním odhalovat, co se v různých věcech skrývá.
Často se stává, že lidé vidí v uměleckých dílech něco úplně jiného, než co tím chtěl autor vyjádřit. Jak reagujete, když vám někdo řekne, že tam vidí to a ono, a vy víte, že to tam není?
To takhle nejde říct. Když to tam vidí, tak to tam je. Podobné situace se stávají běžně. Pro mě je to obohacující. Horší je to obráceně, když se mě zeptají, co na tom obrazu je, já jim řeknu, že ohrada v Michli a oni v tom viděli vodopád. To pak mohou být zklamaní.
Kupující chtějí díla, co vznikala v potu
Když chcete své dílo nabídnout, jak se to dělá?
Nafotíte ho a jdete za známými, za galeristy, za přáteli... Dříve jsem rozesílal e-maily, ale ty už dneska skoro nikdo nečte, tak vystavuji a spravuji facebookový profil, a když přijde v mé tvorbě nový směr, napíšu nebo zavolám těm několika mecenášům.
Říkal jste, že chcete zkusit své štěstí v zahraničí. Kdy se tam vydáte?
Rád bych v průběhu tohoto roku, ale vyžaduje to finance. A také odvahu, kterou sbírám. Před pár lety si totiž jedna ceněná galerie v Oxfordu vybrala pár mých věcí, a já jsem se tak najednou ocitl vedle Picassa, Warhola nebo Hirsta, které má ve svých sbírkách. Byl to jistý závan nesmrtelnosti. Ale galerie si tehdy vybrala poněkud depresivní věci a ty neuspěly. A když venku neuspějete napoprvé, je obtížné získat druhou šanci.
Teď se pokusíte napodruhé?
Člověka to nesmí odradit. Teď hledám galerie, které se zabývají uměním v duchu toho mého, oslovím je. Rád bych jim nabídl nový projekt, na kterém teď pracuji a ve kterém chci ukázat pornografii tak trochu jinak. My se téhle oblasti neustále vyhýbáme, i když to vlastně pořád děláme, fotíme to, točíme to. Ano, je v tom řada hnusných momentů, ale taky krásných. Je v tom dokonce i láska.
Jak ji zachycujete?
Přefocuji určité momenty z televize a ty pak ve velkých formátech domalovávám, dotvářím.
Měl jste období, kdy jste hodně prodával. Už jste zmínil, že věci šly ke dnu s finanční krizí, jak se to projevilo?
Můj seznam objektivních i subjektivních příčin, proč se věci zasekly, je velmi dlouhý. Ale je pravda, že asi největší zlom přišel s finanční krizí. Galerie se začaly orientovat na jistoty. A svou roli v tom sehrál i fakt, že jsem se tehdy dostal do úrovně, kdy jsem všechno tvořil tak nějak snáz.
Krejbichovy obrazy reagují pod UV světlem.
Z kolekce Bezhlavé krajiny
Jak to souvisí?
Každé umělecké dílo je hůře prodejné, když je na něm vidět, že se nerodilo v potu a krvi. Protože ti, co by dílo mohli koupit, ti, kteří na to mají, si položí otázku: „Jak to, že mu to netrvalo tak dlouho, jako mně vydělat na dva domy a auto?“ Ale změnil se také přístup lidí, vzrostl v nich strach a nejistota. Přišli o své úspory v akciích, začali více pracovat a přestali mít čas. A čas je ta nejméně dostupná komodita dneška. Nemáme čas na nic. Na vztahy, na děti, sami na sebe.
Když už jsme u času, byl byste ochotný chodit do práce na pevných osm hodin denně?
Kdyby mě někdo zaměstnal, že budu dělat svoje obrazy, tak do toho půjdu, ale jinak bych radši zhebnul.
Loni jste ale do občanského zaměstnání nastoupil.
To je pravda, vzal jsem místo hlídače v Havlíčkových sadech. A bylo to neuvěřitelné. To, co jsem tam zažil, by vydalo na několik filmů, protože ty situace jsou spíš do filmu než na obraz. Už jenom ta parta hlídačů, co tam hlídá, filmaři, kteří tam natáčejí, ochlastové, co se tam zašívají s lahví, pejskaři, feťáci, kravaťáci, kteří tam přijdou slavit, zahradníci, policajti... Ty čtyři měsíce byly doslova zničující. Jeden by řekl, že to bude inspirativní prostředí, ale já jsem cítil, že se tam spíš zplošťuji.
Focení nám brání prožívat
V části své tvorby zpracováváte dojmy z cestování. Cestujete rád?
Je to ohromně inspirující. Už cesta vlakem na Vysočinu je zajímavá, pozorujete ubíhající krajinu, opustíte svůj každodenní stereotyp. A co teprve takové země, jako jsou Francie, Ekvádor... Nechávám tam do sebe proudit jejich krajinu, styl života.
Tvoříte přímo na místě?
Ne, tam do sebe jen nasávám vjemy a tady pak všechny dojmy „vymáčknu“ na plátno tak, jak si je pamatuji. Fotografická paměť je stálá. Klidně vám teď namaluji francouzskou krajinu. Přes foťák to tak nevnímáte. Když sedíte na místě, vidíte, co vidíte, ale v hledáčku vám vadí keř, něčí hlava, strom, hledáte si ten správný záběr a tím to přestáváte vnímat přes emoce. Když do sebe jen necháte proudit pocity, doma to pak vidíte bez oněch rušivých momentů.
Myslíte si, že současné nadužívání obrazových záznamů způsobuje, že se nám „zplošťují“ emoce?
Ano, i když na to nemám žádný důkaz. Ale když fotíte nebo natáčíte, tak si prostě tak neužijete. Ten hledáček má zcizující vliv. Když vidím, jak všichni fotí jako smyslů zbavení, mám dojem, že jsme spíš něco jako záznamová četa. Udělat dvě tři fotky není od věci, jejich prostřednictvím si pak nakonec můžete dojem toho místa vyvolat, ale nesmí se to přehánět. Fotografie nikdy nebude jako oko nebo paměť.
