Dekadentní virus v srdci nacismu. I kvůli konkurenčnímu boji se o SA šířila...

Dekadentní virus v srdci nacismu. I kvůli konkurenčnímu boji se o SA šířila reputace zkažené organizace prostoupené homosexualitou. | foto: Profimedia.cz

Gayové mezi nacisty: sex jako objetí vojáků po boji

  • 111
V řadách nacistů i mezi jejich dnešními následovníky byli a jsou také gayové. Navzdory nenávistné ideologii i represivní praxi se nacismus s homosexualitou prolíná.

Tmou bavorské noci se řítily tři limuzíny plné mužů v černých uniformách či béžových trenčkotech. Jen co vozy zastavily před hotelem na břehu jezera Tegernsee v podhůří Alp, vyskákal z nich půltucet ozbrojenců, kteří s knírkatým chlápkem v čele dlouhými kroky vešli do budovy.

„S bičem v ruce vtrhl Hitler do Röhmovy ložnice a vyhrkl ‚Röhme, jsi zatčen!‘ Röhm na něj rozespale mžoural a vykoktal ‚Heil, mein Führer!‘,“ vzpomínal později Hitlerův řidič Erich Kempka. „‚Jsi zatčen!‘, zařval Hitler podruhé, otočil se a vykráčel z místnosti.“ Spolu s šéfem rváčů v hnědých košilích bylo nad ránem 30. června 1934 s namířenou pistolí vytrženo z opileckého spánku dalších pět příslušníků Sturmabteilung (SA).

Mírný odpor kladl jen šestatřicetiletý Obergruppenführer, tedy generál SA Edmund Heines, velitel hnědokošiláčů ve Slezsku a policejní prezident ve Vratislavi. Z jeho postele strkanici vytřeštěně pozoroval dvacetiletý Erich Schiewek, který přijel s Heinesem jako zástup za jeho adjutanta. „Heines se rozbrečel: ‚Můj vůdče, nic jsem tomu chlapci neudělal.‘ A chlapec ze strachu a s lítostí políbí svého miláčka na tvář,“ zaznamenal vyprávění jednoho z policistů šéfideolog hnutí Alfred Rosenberg. „Vůdce na nikoho nikdy nevztáhl ruku, ale toho hocha chytl a zhnuseně vrhl proti zdi.“

Na chodbě pak Hitler prý narazil na mladíka s červeně nalíčenými tvářemi, který se představil jako Röhmův sluha. „Vůdce popadla zuřivost jako nikdy, když viděl svoji SA takto pošpiněnou. Hocha nařídil odvléct do sklepa a zastřelit,“ zapsal si Rosenberg do deníku.

Hnědá sexuální revoluce

Po krvavé noci se Hitler nad „poměry“ ve štábu SA veřejně rozhořčoval, o Röhmově zálibě v „Lustknaben“, tedy chlapcích k potěšení, však dlouho a bezpečně věděl. Röhma považoval za něco jako přítele a zajíčky mu toleroval, než vše pokazila politika. Esamani, kteří se rekrutovali především z dělnických vrstev, totiž volali po „druhé revoluci“, tedy aby po puči následovala radikální sociální přestavba. Röhm navíc chtěl ze svého čtyři miliony členů čítajícího klubu rváčů udělat hlavní policejní jednotku v novém státě, suplující též pravidelné vojsko. Vojáky ani středostavovské a vyšší kruhy si ale Hitler proti sobě poštvat nechtěl.

SS proto začala přiživovat řeči o homosexualitě v nejvyšších patrech SA i o údajných Röhmových plánech na puč. Rok před „nocí dlouhých nožů“ nařídil šéf SS Himmler sbírat informace o Heinesových „zvěrstvech, líčených jako katastrofální“, o jednání jeho adjutanta Hanse Schmidta a také slezského župního vedoucího (gauleitera) Helmutha Brücknera.

Setkání u alpského jezera Hitler přímo svolal s úmyslem, soustředit co nejvíce špiček SA na jenom místě, daleko od větších oddílů hnědých košil. Čistka mezi veliteli SA a dalšími nepohodlnými se rozběhla po celé zemi a vyžádala si přinejmenším devadesát, podle některých odhadů až dvě stě obětí. Sturmabteilung byla zpacifikována a její tehdejší složka SS se stala samostatnou. Během války nakonec narostla do role, kterou si Röhm vysnil pro SA.

Represe

Reichsführer-SS Heinrich Himmler hned v létě 1934 vyčlenil zvláštní oddělení Gestapa, které mělo za úkol vést seznamy homosexuálních mužů. A o dva roky později založil Říšské ústředí pro potírání homosexuality a potratů (Reichszentrale zur Bekämpfung der Homosexualität und Abtreibung), které v roce 1940 vedlo jednačtyřicet tisíc spisů na muže „podezřelé“ z intimních styků se stejným pohlavím. Esesácké „mravnostní“ dokonce mělo k dispozici mobilní jednotky určené k zatýkání. Perzekuce gayů ovšem začala dlouho před nocí dlouhých nožů, už měsíc po jmenování Hitlera říšským kancléřem, uprostřed procesu převzetí moci nacisty.

Koncem února 1933 přikázal Hermann Göring ve funkci pruského ministra vnitra zavřít všechny podniky spojené s gay, lesbickou a transgender scénou, celkem jich skončilo čtrnáct. Do té doby přitom v Berlíně, ale také Kolíně, Hamburku a dalších německých městech běžně fungovaly „LGBT friendly“ bary, noční kluby a kabarety, konala se travesti představení. Paragraf trestající homosexuální styk byl sice tu a tam uplatňován, a od světové války se stoupající četností, s příchodem nacistů se ale všechno změnilo.

V prosinci 1934 proběhla první velká vlna zatýkání, které postihlo osm set až tisíc lidí, z nichž velká většina skončila v koncentračních táborech. Jedním ze zatčených byl devatenáctiletý Erwin Keferstein, který vyšetřovatelům vyklopil desítky dalších jmen, mezi nimi hraběnku Ingu Ellen zu Bentheim. Ta ráda poskytla další seznam a dokonce prý zvala mladé homosexuály k sobě domů, aby je mohla předat do rukou gestapáků.

Chlapi sobě

Navzdory Röhmově kroužku, Goebbelsovým záletům, Himmlerově snaze prosadit u sebe doma i v celé společnosti mnohoženství, sexuální agresivitě gauleitera ve Frankách a vydavatele nacistického bulváru „Der Stürmer“ Juliuse Streichera ... zkrátka alespoň v teorii byl či je nacismus hluboce konzervativním smýšlením. Národoveckým ideálem je svalnatý blondýn a bárbína uprostřed kupy dětí. Homosexualita v něm nemá místo už jen proto, že gayové a lesby nerodí nové válečníky ani budoucí matky. Rozmnožování je pro nacisty klíčovou agendou, vždyť život je přece hlavně soubojem ras.

Jenže hluboce konzervativní přesvědčení či národovectví není s homosexuální orientací neslučitelné. Jisté řeči o Hitlerově architektu Albertu Speerovi nebo o jeho tiskovém mluvčím a důvěrníkovi Ernstu Hanfstaenglovi jsou nejspíš jen fámy. Zato Hitlerův tajemník a designovaný zástupce Rudolf Heß se podle mnoha svědectví pohyboval v gay scéně Mnichova i Berlína, prý se mu přezdívalo „Černá Berta“. Aby vrabcům na střeše zacpal zobáky, oženil se v prosinci 1927 s Ilse Pröhlovou, manželství prý ale bylo velmi chladné. Jejich jediné dítě Wolf Rüdiger se narodilo deset let po svatbě.

Rudolf Hess, alias Černá Berta, na záběrech agentury Reuters:

Pochodující mladíci v černých uniformách s loučemi v rukou byli jistě nejen pro Röhma a Černou Bertu ultimativní gay pride. Neexistují žádné výzkumy ani osobní svědectví z řad českých neonacistů, tedy pokud za takové nepovažujeme ze soukromých facebookových profilů stažené fotky ožralých neonacistů, jak napodobují orální sex s lahvemi, olizují se nazí, naoko kopulují či na sebe vystrkují obnažené zadnice. Ale v dokumentu německého režiséra s pseudonymem Rosa von Praunheim „Männer, Helden, schwule Nazis“ (2005) promluví hned několik gay nácků. Jejich postoje nejpřesněji shrnuje jistý André: „Boj proti teplým není nutně boj proti mužům, kteří spí s muži, ale boj proti zženštilosti“.

Už v roce 1986 to v knize „Nationalsozialismus und Homosexualität“ přesně takhle zformuloval Michael Kühnen, alespoň do okamžiku jejího vydání vůdčí osobnost neonacistické scény ve Spolkové republice. Nejvyšším mezilidským vztahem je podle něj ten mezi válečníky, kteří se po bitvě uvolní ve vzájemném objetí. Výše popsané pochopitelně neznamená, že je homosexualita v neonacistických kruzích rozšířená a tolerovaná. Naopak, nacisté gaye a lesby napadají a „vyoutovat“ se u stolu neonacistů s největší pravděpodobností skončí příjezdem sanitky. Jak se ale zdá, nemají to všichni neonacisté tak jednoduché, jako je jejich ideologie.