Americké sociology zajímalo, co o přidělení toho či onoho typu domácích prací dnes rozhoduje. Rozhodujeme se podle příjmu, vzdělání, šikovnosti dotyčného z partnerů? Nebo nám stačí pouze jeho či její pohlaví? Vědci si vzali k ruce přes tisíc dobrovolníků, aby jim předložili popisy fiktivních heterosexuálních i homosexuálních párů. Respondenti tak měli k dispozici informace o jejich profesích, příjmech, vzdělání, ale též o zájmech a koníčcích, které měly naznačit, nakolik byly fiktivní objekty výzkumu nositeli maskulinních či feminních rysů.
Následně dostali účastníci pokusu seznam domácích prací a úkolů spojených s péčí o děti – a podle informací, jimiž byli vybaveni, je měli přidělit mezi partnery. Natasha Quadlinová z Indiana University, která výzkum s Longem Doanem z University of Maryland vedla, přitom zjistila, že klíčovými kritérii pro distribuci domácích povinností nebyly ani vlastnosti, ani vzdělání či náročnost zaměstnání a vytíženost partnerů, ale jednoduše jejich pohlaví.
„Téměř tři čtvrtiny respondentů měly za to, že v heterosexuálních párech by měly být za vaření, praní, uklízení a nakupování zodpovědné ženy,“ uvedla Quadlinová, „na devadesát procent účastníků průzkumu potom tvrdilo, že muži mají mít na starost automobil a venkovní práce.“
Pohlaví bylo jednoznačně nejsilnějším činitelem pro přidělování domácích úkolů, partnerství přitom rozčísl jednoznačným řezem. To je s ohledem na dlouhé roky usilování o rovnoprávnost mezi muži a ženami překvapivé, ještě více však vědce překvapilo zjištění, že genderově určenou dělbu rolí respondenti promítali i do homosexuálních párů.
Amy basket, Jennifer nákupy
Podle koníčků a zájmů fiktivních partnerů respondenti nejprve odhadli, kdo z partnerů či partnerek je „ženštější“ a kdo „mužštější“. Šlo o ukazatele, které se opíraly o stereotyp. Například v jednom z fiktivních párů byla Amy reportérkou, Jennifer fyzioterapeutkou. Vědci jim rozhodili charakteristiky vskutku „ideálně“ a především se sugestivním poselstvím pro respondenty. Amy ráda hrála basketbal a měla ráda akční filmy, její družka raději chodila nakupovat nebo se dívala na romantické komedie.
Od účastníků průzkumu se nečekalo mnoho, stačilo jen, aby se drželi stopy, kterou společnosti vtiskával genderový stereotyp: samozřejmě, v popisovaném páru byla Jennifer ženou, zatímco Amy „mužem“. Podle toho respondenti poté opravdu směrovali „ženské“ a „mužské“ práce.
Jenže norma, podle níž se práce dělí na „mužské“ a „ženské“, je heterosexuální. Její přenos i na páry téhož pohlaví v takové míře, kterou výzkum odhalil, proto Quadlinovou zarazil. „Měli jsme za to, že očekávání, kdo by měl co dělat, bude pro páry téhož pohlaví rovnostářštější,“ přiznala Quadlinová.
Jsem Amy, nebo Jennifer?
Jakkoli je statistický pohled vědců zajímavý, ještě provokativnější jsou poznámky z výzkumu, který si po přečtení studie dělala redaktorka listu The Guardian Arwa Mahdawi, která o sobě píše, že většinu života strávila v partnerstvích se ženami. Poznamenává, že otázky „kdo je u vás ́muž ́ a kdo ́žena“, ve svém osobním životě s nadhledem ignorovala, nad americkou prací se však zamyslela. A zarazilo ji, že vlastně sama nevěděla, jestli je spíše Amy, nebo Jennifer. A zpozorněla, když jí totéž sdělila její družka. Obrátila se proto s tímtéž dotazem na své homosexuální přátele.
Jejich reakce naznačují, že genderové role jsou proměnlivé. „Když mám rande s dívkou, která je ́dívčí ́, ́ženštější ́, přistihnu se, že se chovám více maskulinně, například přidržím dveře a tak podobně,“ uvedla jedna účastnice amatérského průzkumu. Další souhlasily. „Myslím, že genderové role se podobají sexualitě, jsou tvárné, fluidní, mohou se měnit podle toho, s kým máte rande,“ soudí jiná respondentka.
A ještě další hlasy potvrzují, že otázka je mnohem komplexnější, roli mohou hrát i velmi přízemní ambice, jako například vyvázání se z povinností. „Moje přítelkyně V. poznamenala, že často si z legrace hraje ve vztahu na tu ́ženštější ́, aby se vyhnula vynášení odpadků,“ píše.
Druhá směna
K americkému výzkumu ještě dodává, že vypovídá o tom, jak se na dělbu prací dívají heterosexuálové, kteří představovali 92 procent respondentů. Jak však jev vidí homosexuální páry? Či ještě spíše, jaká je realita jejich dělby domácích prací? Podle studie z roku 2015 sdílejí homosexuální páry více rovnostářsky než jejich heterosexuální kolegové a kolegyně pouze dva typy prací, praní (44 procent proti 31 procentům) a opravy v domácnosti (33 versus 15 procent). Studie však nepřinesla žádný důkaz o tom, že by distribuce domácích úkolů souvisela s tím, zda si partner či partnerka vybere, že bude hrát roli „muže“ či „ženy“.
Šéfka amerického výzkumu Quadlinová uvádí, že její zjištění rozsvítila u všech párů bez ohledu na sexuální orientaci červený alarm. Zatímco se totiž správně prosazuje stejné ohodnocování za tutéž práci pro muže a ženy, neznamená to logicky, že zlepšení na tomto poli přinese ženám rovnost v domácnostech. „I když berou ženy více než jejich manželé, očekává se, že přijdou domů a bude na ně čekat druhá směna v podobě domácích prací a péče o děti,“ podotkla Qadlinová.
Mahdawi jako by ji v závěru svého článku odpovídala. Pokud dojde k rovnoprávnějšímu přidělování domácích prací, bude to ku prospěchu heterosexuálních i homosexuálních párů, píše. A s metaforou dodává, že tou nejlepší věcí, kterou budou moci udělat partneři a partnerky s volným časem, bude sednout si a povídat si o tom, zda jsou víc „Amy“, nebo „Jennifer“.
Myslíte, že domácí práce patří výlučně či především ženám?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 16. září 2016. Anketa je uzavřena.
