Všichni věděli, že už zase mají na krku funus. V Sovětském svazu tehdy vůdcové kapali tempem zhruba jeden za rok. Do Kremlu opět mířily limuzíny, rozhlas přerušil běžný program a začal vysílat ponurou hudbu. Brežněv, Andropov a teď tedy ten Černěnko.
Bylo však zřejmé, že tentokrát bude všechno jinak. Následníka vybrali už za čtyři hodiny, což bylo nejrychlejší nástupnictví v sovětské historii. A další den, 11. března 1985, se nekrolog objevil až na druhé straně novin. Na první bylo jméno následníka: Gorbačov. Začala nová éra, ale nikdo to ještě nevěděl.
Dnes, po tolika letech, to vypadá jako nějaký záhadný parafyzikální jev: čím je nižší zeměpisná šířka, tím víc Michaila Gorbačova nesnášejí. Na Západě je hrdina, v Česku se o něm mluví velmi často pohrdlivě, pořád je pro nás bývalý bolševik, v Rusku ho srdečně nenávidí. Znovu to bude vidět teď, když slaví osmdesátiny.
Nedávno se objevil nápad přejmenovat ruzyňské letiště na Reaganovo. Dokážete si vůbec představit, jaká bouře by vypukla, kdyby někdo přišel s nápadem dát mu jméno po Gorbačovovi?
Přitom tenhle někdejší marxista rozbil marxistickou tezi o bezvýznamné roli jednotlivce v dějinách. Selský synek z vesnice Privolnoje přivedl za necelých sedm let, ať vědomě, či nevědomě, k pádu komunistickou totalitu a změnil svět k nepoznání.
Čas od času se vynoří, pak o něm dlouho není slyšet. Škoda, protože je hodně otázek, na které by lidé asi pořád rádi slyšeli odpovědi. Kam až měly změny jít? Kdy přestal věřit v komunismus? A kdy přišel na to, že je něco špatně? Proč naštěstí nechal odplout východní satelity? Je rád, že to tak dopadlo? Co by udělal jinak? A proč za návštěvy Prahy v roce 1987 zklamal tolik lidí, když neodsoudil okupaci z roku 1968?
A jak se vůbec přihodilo, že se stal bořitelem komunismu? Když se podíváte na jeho život, byl po dlouhou dobu spíš poslušným a ochotným aparátčíkem.
Soudruh podle učebnice
V jeho vesnici pomřela ve 30. letech třetina lidí na hladomor. Jeho oba dědové byli uvězněni během stalinských čistek, ale on se stal už v osmnácti členem strany. Po krátké kombajnérské odbočce odjel studovat do Moskvy práva a odtud se vrátil jako přičinlivá kádrová rezerva. Brzy z něj byl soudruh tajemník, stal se jedním z nejmladších. Když mu bylo třicet, už byl na sjezdu v Moskvě, o osm let později se stal krajským tajemníkem ve Stavropolu a v roce 1980 byl nejmladším členem všemocného politbyra.
Nosil stejné čepice a obleky jako jiní sovětští činitelé, i díky své politice ale působil civilněji.
Pikantní na všem je, že za svůj vzestup často vděčil zastáncům tvrdé bolševické linie. Do politbyra ho dostal hlavní ideolog strany Michail Suslov. Jako svého nástupce si ho přál Andropov, ale starcům v politbyru připadal Gorbačov příliš mladý. Do Kremlu šel tedy Černěnko. Když po pár měsících taky zemřel, geronty ve vedení údajně nakonec přemluvil pro Gorbačova Alexej Gromyko, který byl vlastně jedním z nich. SSSR potřeboval někoho mladého.
Jak to tehdy bylo?
S Gorbačovem přišel čerstvý vítr (sfoukl i Gromyka). Anebo nepřišel? Ještě čtvrtstoletí poté se střetávají dva pohledy. První je jasný, Gorbačov byl hybatelem. Druhý ho líčí jen jako statistu historie, jehož posadili do vlaku a on sahal na páčky, aniž věděl, co dělá.
V Lidových novinách vyšel loni rozhovor s disidentem ze sovětských časů Vladimírem Bukovským, který je údajně majitelem největší sbírky dokumentů sovětského vedení. A Bukovský v něm tvrdí, že Kreml nebyl tak úplně padlý na hlavu a už v roce 1981 zjistil, že je v koncích a začal připravovat perestrojku. A Gorbačov pro ni dostal s funkcí generálního tajemníka rovnou i jízdní řád.
Možná to zní až příliš fantasticky. Že by byli Brežněv a spol. tak bystří a na konci života chtěli všechno předělávat? Gorbačov navíc později ukázal, že docela ví, co chce.
Jen mu to nějak nevycházelo. Co perestrojka vylepšila, to se zhoršilo.
Jak perestrojka zničila říši zla
Věděl například, že SSSR ničí alkoholismus. A tak proti němu podnikl jedno z prvních tažení. Začal hned dva měsíce po nástupu. Zvedl ceny vodky a vína, aby snížil spotřebu. Jenže tím děsivě naboural státní rozpočet, který přišel o 100 miliard rublů, které naopak shrábnul černý trh.
A tak to šlo skoro se vším. Nikdo si neuvědomoval, že SSSR je tak moc prohnilý dům, takže když Gorbačov otevřel okna, aby vyvětral, průvan začal bořit opěrné zdi.
Když povolil uzdu, vyvalil se z koutů SSSR dlouho potlačovaný nacionalismus a protisovětské nálady, které měly většinou velmi pochopitelnou příčinu. Tahle vlna zasáhla zemi od Pobaltí přes Ukrajinu a Kavkaz až po střední Asii. První nepokoje vypukly už v prosinci 1986 v Kazachstánu, později spolu začali bojovat Arméni a Ázerbajdžánci. Celý SSSR byl najednou ve varu.
Perestrojka měla postavit na nohy sovětské hospodářství, protože však byl systém zásadně špatný, nešel zreformovat. A tak se SSSR neblížil ke světlým zítřkům, nýbrž ke krachu. Na konci 80. let byl nedostatek základních potravin a zboží, což vedlo k částečnému obnovení systému potravinových lístků. V porovnání s rokem 1985 narostl státní deficit od nuly ke 109 miliardám rublů, zlatá rezerva se scvrkla ze 2 000 tun na 200 tun a vnější dluh vzrostl z nuly na 120 miliard.
Další věc: tím, jak Gorbačov povolil glasností lidem náhubky, vystavil sebe i nedotknutelnou stranu kritice.
I tímhle vešel do dějin: Michail Gorbačov podepisuje s Ronaldem Reaganem v roce 1987 ve Washingtonu dohodu o likvidaci raket středního a krátkého doletu.
A tak mu paradoxně bylo nejlépe v cizině. Na Západě ho milovali, protože jeho SSSR se přestávali bát. "Pan Gorbačov se mi líbí," řekla o něm železná lady Thatcherová. "Myslím, že se můžeme dohodnout." A taky se dohodli.
Gorbačova měli v oblibě i v porobených zemích. Z Kremlu, odkud předtím přicházel jen mráz, k nim teď putovala naděje. Řekl, podobně jako Brežněv, jen v opačném gardu, "éto vášo dělo" a Východoevropanům trvalo nějakou dobu, než pochopili, že si mohou vlastní svobodu vzít sami a nečekat, až jim ji někdo naservíruje.
Tak přišel rok 1989. Po něm už to šlo s Gorbačovem z kopce. Pokus o puč v srpnu 1991 přežil, ale moc už neměl. Skončil o Vánocích 1991, kdy se SSSR, jehož byl prvním i posledním prezidentem zároveň, rozpadl.
Odešel spolu se systémem, jehož byl posledním představitelem. Výsledek, který za sebou zanechal, z něj však dělá jednu z největších postav 20. století. Tím, že zavrhl sovětskou politiku konfrontace a síly, posunul světovou historii na jinou kolej. Má zásluhy i přesto, že to učinil proto, aby zachránil svou říši před kolapsem. Ale byl to zbytečný pokus, protože jediná cesta, jak reformovat systém, byla opustit ho.
Gorby, hrdina jen na Západě
Rusové ho za to vše nemají rádi. Když v roce 1996 kandidoval na prezidenta, dostal půl procenta hlasů.
V Americe ho 33 procent lidí považuje za toho, kdo ukončil studenou válku, v Kanadě dokonce ještě víc. Většina Němců si myslí, že právě jemu vděčí za pád Berlínské zdi.
K jeho osmdesátinám bude na Západě několik velkých akcí. Například v londýnské Royal Albert Hall se sejdou bývalí světoví státníci – John Major, George Bush starší, Šimon Peres, Gerhard Schroeder, ale i celebrity jako Arnold Schwarzenegger nebo Catherine Deneuveová a umělci jako José Carreras, Hugh Grant či Bono. Večer budou moderovat Sharon Stoneová a Kevin Spacey.
Na bývalém Východě nebude pravděpodobně nic.
Život poté: svižná chůze, Grammy a sprcha
Od časů, kdy Gorbačov boural zdi, viditelně ztloustl. Ale taky získal Grammy (spolu s Billem Clintonem a Sophií Lorenovou) za album pohádek. Natočil reklamu na pizzu a na tašky Louis Vuitton. Nazpíval taky album písní.
V jednom rozhovoru vyprávěl, že každý den chodí aspoň hodinu, za niž ujde šest kilometrů. Ráno střídá studenou a teplou sprchu. Chodí spát ve dvě, protože má pořád strašně práce, a jí jako vysavač. Všechno prý dělá rychle.
A ničeho nelituje.
Není divu. To, že během jeho éry padla železná opona a skončila studená válka, víme, už nám to přijde samozřejmé. Jak absurdní a kafkovská však byla doba, kdy nastupoval, nám odhalí tenhle bezvýznamný detail.
Těsně po nástupu Gorbačova se v Československu začala šířit fáma, že Gorbačov má na pleši nad čelem velké mateřské znamínko. Na oficiálních fotografiích však nebylo a lidé se zdráhali uvěřit, že ještě v polovině 80. let by byl bolševik tak tupý, aby i tohle retušoval. Brzy z televize zjistili, že Gorbačov znamínko opravdu má. Že je veliké. Že ho neskrývá. A že bolševik je tudíž dokonce ještě mnohem tupější, než si představovali.
