Když 23. května 2016 šestadevadesátiletý Henry Heimlich zachránil v domově důchodců v americkém Cincinnati spolubydlící Patty Risovou, která se dusila kouskem hamburgeru, informace rozsvítila média celého světa. Spousta lidí měla radost.
Čtenáře dojímalo, že se lékaři na vejminku dostalo příležitosti použít poprvé v praxi chvat, jímž se uvolňuje cizí předmět z dýchacích cest dusícího se. Chvat, který nese od sedmdesátých let dvacátého století jeho jméno, protože ho vynalezl: Heimlichův manévr. Lidé mu přáli, že se mu na stará kolena dostalo šance osobně prokázat jeho užitečnost.
Minimálně jeden člověk na světě však z mediálně oslavovaného zákroku šťastný nebyl. Dlouhá léta totiž vede proti doktorovi lítý boj. Jistojistě osobní, ale podložený pečlivě sbíranými argumenty, důkazy, svědectvími, studiemi. Jeho cílem je Henryho Heimlicha, bez ohledu na jeho pokročilý věk, zničit, připravit jej o prestiž, uvrhnout na něj veřejné odsouzení. Zbavit jej vědecké i lidské cti. Svrhnout jej z piedestalu do bahna.
Tím člověkem, který jde lékaři s buldočí vytrvalostí po krku, je jeho syn.
Muž, který objevil malý hurikán
Podstatná část neuvěřitelného příběhu života Henryho Heimlicha se začala psát v roce 1972. Tehdy dvaapadesátiletý lékař se zhrozil při čtení článku o příčinách úmrtí způsobených nešťastnou náhodou. Na šestém místě bylo udušení se kvůli kusu jídla či jinému předmětu. Mohlo za úmrtí téměř čtyř tisíc lidí ročně, smrt tělo ovládla už za pouhé čtyři minuty.
Právě to ho inspirovalo, právě to dalo světu slavný Heimlichův chvat, založený na zvýšení podbráničního tlaku, který překážku z dýchacích cest uvolní. Zdůrazňoval však, že ho neobjevil náhodou, ale vědeckým, metodickým postupem. Nejprve zavrhl tradiční bouchání do zad, to prý, a tvrdí to dodnes, může poslat jídlo ještě víc dolů a situaci jen zhoršit. V plicích však musí být zbytkový vzduch, co využít ten? napadlo jej.
Jak na Heimlichův manévrPostavíme se za postiženého. Svou pěst umístíme na solar plexus, pod hrudní kost. Pěst přidržíme svou druhou dlaní a prudce trhneme nahoru a k sobě. Opakujeme pětkrát. Zdroj: Wikipedia |
V Jewish Hospital v Cincinnati, kde pracoval, si vzal v roce 1973 na pomoc psa. Uspal ho a tlamou zastrčil nešťastníkovi dovnitř zacpanou dvaceticentimetrovou trubičku o průměru nikláku. Nejprve se vzduch z plic snažil poslat proti překážce stlačením hrudníku, jenže zjistil, že v tom brání žebra. Proto šel níž, pod žebra, a vzduch vyslal vzhůru prudkým stlačením bránice do hrudníku. Překážka z bíglovy tlamy vystřelila. Bylo to jako malý hurikán. Měl to. Jenže to měl být jenom začátek. Teď bylo potřeba postrčit vynález do světa. A na to šel Henry Heimlich po svém. Přes média.
Místo vědeckých hal restaurace, Hollywood a boj
I když bylo v oné době považováno za nedůstojné, aby lékař usiloval o publicitu v tisku, namísto seriózní obhajoby své práce na vědeckém poli, obrátil se Heimlich na noviny. To proto, aby se vynález co nejrychleji dostal do služeb veřejnosti a zabránil zbytečným úmrtím, říkal. A protože už víme, že má své kritiky, dejme hlas i jim: To proto, že chtěl být hned slavný a odmítal nést vědecké důkazní břemeno.
Vstupenkou do mediálního světa se mu stal redaktor Arthur Snider, jehož zdravotní rubriku z Chicago Daily News přetiskovaly stovky novin po celé Americe. Pak už se jen čekalo. Pootevřené dveře Heimlichovi otevřel dokořán jistý Isaac Piha, chvatem popsaným v tisku vyhodil z útrob své známé zaskočený kus kuřete a zpravil o tom The Seattle Times. A už to jelo samo, ozývali se další a další, mnohými byli restauratéři, jejichž podniky byly častým dějištěm dramat se zaskočeným jídlem. Henry Heimlich získal pro svůj vynález certifikát v jídelnách.
S každou zprávou o úspěšném použití chvatu jeho sláva rostla. „V kanceláři měl stěnu plnou fotografií dětí, jejichž rodiče je chvatem zachránili. Pokrývaly celou zeď,“ vzpomínal Heimlichův syn Phil. Korunovace přišla s telefonátem z redakce magazínu Journal of the American Medical Association. Prý by chtěli chvat nazvat po svém vynálezci: „Heimlichova metoda, nebo manévr?“ „Manévr!“ zařval údajně do telefonu nadšením.
Jenže tak docela vyhráno nebylo ani teď. Lékařské kruhy měly přece jen pochybnosti. Například Červený kříž, autorita autorit, dával při dušení stále přednost úderům do zad. Debaty nebraly konce, ale Heimlich věděl, jak si pomoci. Šel na to přes Hollywood. Díky své sestřenici Anson Williamsové se dostal do televizní The Merv Griffin Show a poté dokonce do elitní The Tonight Show Johnna Carsona. Zatímco si kruhy lámaly hlavu nad tím, čemu dát přednost, veřejnost už věděla, co dělat, když spolustolovníkovi zaskočí jídlo.
Drenáž, operace jícnu, katetrHenry Heimlich má na kontě nejen slavný chvat a kritizovanou terapii malárií. Mezi jeho další vynálezy patří například Heimlichova chlopeň, druh pasivní drenáže, který umožňuje odvod vzduchu a tekutin z pacientova těla, ale zabraňuje zpětnému nasátí vzduchu. Henry Heilmich ji vymyslel v roce 1963, odpověděl jí na zážitek ze svého vojenského nasazení v Číně v roce 1945, kdy mu na operačním stole zemřel voják se střelnou ranou v hrudníku. Ona scéna jej prý pronásledovala celé roky. Vynález chlopně nalezl široké uplatnění při válce ve Vietnamu. Kromě toho vynalezl Henry Heimlich již zkraje 50. let minulého století způsob, jak pomoci pacientům, kteří nemohli polykat. Poškozený jícen nahradil částí pacientova žaludku. Jeho syn Peter však nenechává nit suchou ani na tomto vynálezu. Podle něj již před jeho otcem operaci praktikoval rumunský lékař Dan Gavriliu, což prý Henry Heimlich dokonce uznal. Nadále však o zákroku hovoří jako o Heimlichově operaci. Henry Heimlich je podepsaný i pod vynálezem katetru, který dovoluje snazší příjem kyslíku pacientům s poškozením plic. |
A úspěch si dovedl pojistit. Když American Heart Association v roce 1985 vybírala, která ze tří metod odstraňování překážky v dýchacích cestách je lepší, vytáhl Heimlich do boje v plné polní. Jednoho ze svých konkurentů Charlese Guildnera, stoupence metody úderů do hrudníku, obviňoval z neetického jednání, podával na něj stížnosti u celé řady lékařských asociací i v nemocnicích, kde měl Guildner praxi. „Snažil se mě pohřbít zaživa,“ uvedl Guildner později. Zastánce metody úderů do zad na sympoziu ani nenašel odvahu vystoupit. Podle Guildnera Heimlich všechny zastrašil.
„Jeho útoky všechny umořily,“ uvedl Guildner, „lidé chtěli, aby už byl zticha a šel si svou cestou, a to šlo zařídit i tak, že mu dají, co chce.“
Panel expertů nakonec hlasoval pro Heimlicha. Téhož roku vyhlásila jeho manévr za „jedinou metodu“ proti udušení tehdejší nejvyšší americká zdravotní autorita Everett Koop. O rok později chvat uznal za primární techniku proti udušení Červený kříž.
Nebyla to ale jediná pře, kterou musel Henry Heimlich svádět. Čekal jej docela jiný protivník. Byl urputnější, vytrvalejší, byl posedlý, šel po něm jako lovecký pes. A hon na Heimlicha to byl velmi osobní. Intimní. Rodinný.
Otce znám skrze zákon o informacích
Proč přesně se mu snaží syn Peter zahryznout do krku, není zřejmé. Začalo to prý v roce 2001, kdy zjistil, že otec ignoruje zdravotní problémy kohosi v rodině. Proto začal se svou ženou Karen zkoumat, jaký jeho otec vlastně je. Chtěl nahlédnout za oponu, vysvětluje. A nacházel tam prý otcovy lži, manipulace a zase lži a také nadsazené ambice. „Bylo to pro nás jako začátek filmu Modrý samet,“ popisuje Peter Heimlich, „když ten chlapík najde ucho a to jej zavede do králičí díry plné nočních můr.“
Dvojice rozjela obsesivní pátrání, jako z filmu. Seznamovala se s úředníky a dostávala se skrze ně k nemocničním záznamům, prolézala vědecké knihovny, rejdila v archivech, hledala protagonisty z jednotlivých dílků mozaiky, dělala rozhovory, spojovala pavoučí sítě známostí a vlivů Henryho Heimlicha. „Moje žena vtipkuje, že svého otce znám skrze Zákon o svobodě informací,“ říká.
A svého soka popisuje jako egomaniaka, jako sériového lháře, který využíval styků, vedl agresivní kampaně, jako tu, v níž bez důkazů obviňoval Červený kříž, že svým protežováním úderů do zad ohrožuje životy lidí („Údery do zad jsou smrtící údery!“). Otce vykresluje jako schopného manipulátora a PR propagandistu. „Dokázal se přizpůsobovat tomu, co chtěli reportéři slyšet,“ říká Peter. „Obraz nekonformního outsidera, Davida, který bojuje proti Goliášovi lékařské byrokracie, to byl přesvědčivý příběh.“
Otce Peter obžalovával nejprve anonymně, dopisy do novin a institucí podepisoval pseudonymy, právníci a detektivové najatí Henrym Heimlichem ho ale vypátrali. „Drahý Pete, chci, abys věděl, že si jsem vědom, že to ty píšeš ony dopisy a šíříš je. Posílám ti celou svou lásku, táta,“ napsal mu Henry Heimlich.
Stačíte na to sami, Se zlepšovákem Heimlich Helper se odzátkujete bez pomoci.
Syn otce obviňuje z toho, že kradl myšlenky jiných, že si vymýšlel dobrozdání plavčíků o tom, že je Heimlichův manévr vhodný i pro záchranu při tonutí. A se vší pečlivostí se s manželkou věnuje kauze, která je skutečnou skvrnou na kariéře Henryho Heimlicha. I ona je provázána s Hollywoodem.
„Malárie zničí HIV. Jako laikovi mi to dává smysl“
Ona sešlost se konala ve slavné losangeleské čtvrti na jaře 1993. Atmosféra byla stísněná, chmurná, nad hereckým prostředím se rozpínala nestvůra jménem HIV. Lidi z branže pozorovali, jak jim virus zabíjí kolegy a kolegyně. Na místě byl například herec Jon Voight, Amy Irvingová, Estelle Getty. V centru všeho byl muž, který sliboval záchranu. Měl v plánu vyhnat čerta ďáblem: pacienty nemocné AIDS by infikoval léčitelnou verzí malárie, nechal by je jistou dobu ve vysokých horečkách, které by měly vybudit imunitní systém, jenž by si poté s HIV poradil.
„Vylétl jsem, kruci, do stropu,“ líčil v roce 2014 lékař Paul Bronston, který tehdy na mítinku byl. „Nemusíte být génius, abyste věděl, že by se ten, kdo má potlačený imunitní systém, neměl nakazit infekční nemocí.“ Snažil se katastrofu oddálit, zjistil, že odborníci a činitelé, jejichž podporou svému projektu se Heimlich chlubil, se od všeho distancují. Nic nepomohlo.
Lidé od filmu, traumatizovaní, vyděšení, bezradní, chtěli, aby se našla jakákoli cesta. Čas hrál proti nim. Podle Petera byli ideální obětí jeho otce. Pravdou je, že zřejmě v jedné z nejbizarnějších ukázek hollywoodské filantropie na projekt vybrali desetitisíce dolarů, jen Jack Nicholson dal 25 tisíc. Někteří z nich věří dodnes, že to mělo cenu. „Když malárie zvýší teplotu, zapne to váš imunitní systém. To mně jako laikovi dává perfektní smysl,“ uvedl listu The Hollywood Reporter jeden z protagonistů kampaně Nicholsonův agent Sandy Bresler.
Realita však nesouhlasila.
Lékařské pokusy? Zvěrstvo
Budoucnost terapie malárií ale musel Heimlichův tým zjišťovat mimo Spojené státy, ty pokusy s ní zásadně zakazovaly. Nejprve našel Heimlich útočiště v Mexiku, brzy ho ale úřady vypoklonkovaly. „Mohu říct jen to, že jsem byl pobouřen nedostatkem vědeckého základu stejně jako chatrnou etikou,“ komentoval Heimlichovy experimenty tehdejší šéf mexického výzkumu AIDS Carlos Del Rio. Testy se přesunuly do Číny.
Ani tam však výzkum nešel podle plánu. Když se po prodlevách našli v roce 1994 dobrovolníci, byli to z větší části kriminálníci, kteří ohrožovali provoz nemocnice v Kantonu, kde se výzkum odehrával. Po 36 měsících od začátku pokusu jeden z pacientů zemřel. „Možná kvůli drogám (přebrání či abstinenci?) Nebo zemřel na AIDS. Nikdo neví,“ informoval lakonicky Heimlicha dopisem Chen Xiao Ping, který experiment vedl. Zbylí údajně vykázali pozitivní změny, jejich imunitní systém se snad opravdu zocelil. Jenže dokumentace výzkumu byla chatrná a Henry Heimlich po roce 1997 ztratil o pacientech přehled. Nevzdal to ani poté, třináct HIV postižených sexuálních pracujících infikovali jeho lidé malárií ve východní Africe.
Jeho terapie malárií, která mohla podle něj léčit nejen AIDS, ale i rakovinu či lymskou boreliózu, sklidila odsudky lékařského světa. Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv v roce 2000 konstatoval, že jeho projekt terapie malárií vykázal třináct nedostatků, včetně toho, že nezajistil, aby se snížila rizika účastníků pokusu.
Robert Baratz, šéf americké Národní rady proti podvodům ve zdravotnictví, šel ještě dál, postavil testy Henryho Heimlicha naroveň „medicínským“ pokusům z nacistické éry. Světová zdravotnická organizace v roce 2002 zařadila „Heimlicha a spol. z roku 1997“ mezi lékařské pachatele „zvěrstev na bezbranných osobách“.
Slavní i tisíce obyčejných„Otázka zní: „Co mají společného prezident Ronald Reagan, herci Elizabeth Taylorová, Goldie Hawnová, Jack Lemmon, Cher, Carrie Fisherová, Ellen Barkinová, Nicole Kidmanová a Halle Berry, basketbalista Dick Vitale, slavný autor kuchařek Joan Nathan, starosta Ed Koch a redaktor John?“ ptá se sugestivně ve svých pamětech Henry Heimlich. Odpověď je zřejmá: „Každý z nich se dusil jídlem a zachránilo ho něco, co jsem vynalezl já a nazval Heimlichovým manévrem.“ Pravdou však je, že jeho chvat zachránil životy tisíců lidé „beze jména“. Sám jednou tvrdí, že jich je na 50 tisíc, jindy že 100 tisíc. Chvat doporučuje i astmatikům a při kříšení tonoucího, odborníci však nesouhlasí. |
Henry Heimlich si je však dodnes jistý. „Kreativní myšlenky jsou často napadány, protože lidé oponují změně nebo nerozumějí novým konceptům,“ řekl jednou. „Stálo to za zkoušku. Nikomu jsem neublížil,“ prohlásil jindy. Jeho institut dnes prý pokusy o terapii malárií neprovádí, oblast však dál sleduje.
Příběh s mnoha otazníky
Život Henryho Heimlicha je jedna vleklá kauza. Ani svou bitvu o privilegovanou metodu záchrany při dušení nevyhrál napořád. V roce 2006 Červený kříž změnil názor a začal doporučovat nejprve pět úderů do zad, nepomůže-li to, poté se zaměřit, opět pětkrát, na bránici. Chvat však již nenese Heimlichovo jméno. „Když začali volat, aby se nejprve plácalo do zad a až teprve poté se prováděl Heimlichův manévr, nedovolil jsem jim používat jméno Heimlich. Proč? Vždyť budou pacienti umírat,“ vysvětlil lékař. Postup 5 a 5 doporučuje pořád prestižní klinika Mayo Clinic, video na stránkách Červeného kříže však dnes instruuje pouze k plácnutí do zad.
Který způsob je lepší, se však zřejmě neví s jistotou. „Literatura říká, že neexistuje s konečnou určitostí jediná metoda,“ cituje server USA Today Williama Raye z tamní univerzity. A Richard Bradley z Červeného kříže dodává, že po pečlivém výzkumu literatury zjistil, že neexistuje studie, která by porovnávala údery do zad s Heimlichovou metodou či nějakou jinou.
Z celého příběhu se tedy můžeme spolehnout jen na jedno. Henry Heimlich touží po slávě. Když se ho server Boston.com optal, jakým titulkem by si přál mít uvozen vlastní nekrolog, odpověděl slovy, která na jeho adresu pronesl americký kazatel Norman Vincent Peale: „Henry Heimlich zachránil více lidských životů než kterákoli jiná žijící osoba.“
Je to však neuspokojivá jistota. Slavný již jistě je, neví se však, proč si slávu zaslouží.
