Helen Kellerová: žena, která zvítězila nad slepotou a hluchotou

Její život a vůle se ukázaly být mocnější než osud. Od devatenácti měsíců byla slepá a hluchá, i tak se však naučila mluvit, vystudovala univerzitu, osvojila si latinu i řečtinu a stala se slavnou spisovatelkou. Za mnohé z toho vděčila Helen Kellerová své učitelce Anne Sullivanové.
Jsem slepá a hluchá, ale sociální hluchota zaměstnavatelů a slepota státu je...

Jsem slepá a hluchá, ale sociální hluchota zaměstnavatelů a slepota státu je horší, vysvětlovala Kellerová své politické angažmá. Postupem času se však zaměřila na charitu a objela celý svět. | foto: Profimedia.cz

Byla to dramatická, bouřlivá výuka, plná psychického vypětí i fyzických bitek. Šestileté děvčátko ničilo hračky, odmítalo spolupracovat a týralo svou učitelku, slečna Sullivanová věděla, že se nesmí dát.

Typické byly bitvy u večeře: malá Helen se s největší vynalézavostí a výdrží bez omrzení snažila slečnu shodit ze židle, zahazovala lžíci a učitelku štípala, ta jí sázela na tvář jeden pohlavek za druhým. Když nezvladatelnou holčičku zkrotila, dovolila jí slečna Sullivanová jít si hrát a sama odešla do svého pokoje, kde se vysílená zhroutila na postel: jak dlouho to ještě vydrží?

Po třech měsících přesto psala svým nadřízeným do bostonského Perkinsova institutu pro slepé: "Něco mi říká, že uspěji víc, než jsem snila." Tušení nelhalo.

Zlomyslný, bezcitný a nezkrotný fracek

V červnu roku 1880, kdy se Helen Kellerová narodila, nikdo nevěděl, že jí sudičky nadělily tak těžký osud. Zdravá, veselá holčička dělala rodičům jen radost. Netrvalo to však dlouho. Dnes se jen mohou vést spory, zda v devatenácti měsících tělo děťátka zdevastovala spála, meningitida nebo hemolytický streptokok, jisté je, že onemocnění rozhodlo o tom, že její život bude podroben velké výzvě: přišla o zrak i o sluch.

Ne však o chuť k životu. Jako děvčátko se naučila několik desítek základních znakových posunků, s nimiž komunikovala s okolím, v pěti letech uměla skládat prádlo a poznala mezi ním své šaty. Hrála si se psem, vytvořila nerozlučnou dvojici s dcerkou rodinné černošské kuchařky Marthou.

Jenže též zjistila, že ostatní jsou jiní: dorozumívají se ústy. "Někdy jsem stála mezi dvěma osobami, které spolu mluvily, a dotýkala se jejich rtů," vzpomíná ve své první knize Příběh mého života. Nerozuměla tomu, zkoušela pohybovat rty sama, zarputile, zběsile, ale bez úspěchu.

Dohánělo ji to k šílenství. Běsnila. "Kopala jsem a křičela tak dlouho, dokud jsem nepadla vysílením." Těch několik znaků, které uměla, už navíc přestalo stačit na vyjádření všeho, co chtěla. Marné pokusy sdělit něco víc střídal křik, křik pláč, pláč fyzické vyčerpání.

Do dětského srdce se zatnulo ostří pochyb o vlastní odlišnosti, ostří odcizení a odloučenosti a vedlo k výbuchům násilí. Věděla prý, že se chová ošklivě, ale nemohla si pomoci. Nejvíc to odnášela malá Martha: "Dělalo mi potěšení ovládat ji a ona, než aby riskovala rvačku, se mé tyranii podvolovala."

Bylo to horší a horší, bouchala do talířů stolujících, převrhla kolébku s mladší sestřičkou, mlátila ostatní. Členové domácnosti jí říkali "zrůda" a báli se jí. V šesti letech měla násilné výbuchy každou hodinu. Když jednou schválně zamkla matku ve spíži a nepustila ji ven, rodiče věděli, že potřebují pomoc. Jak budou dceru zvládat, až bude starší a silnější?

Den, kdy se zrodila má duše

Po mnoha peripetiích dostali Kellerovi kontakt na ředitele zmíněného Perkinsova institutu, který s výběrem učitelky neváhal: kdo jiný by mohl děvčátko vést s větší empatií než někdejší slepá chovankyně ústavu, které se po operaci vrátil částečně zrak? Na dveře bytu Kellerových zaklepala jednadvacetiletá Anne Sullivanová 3. března 1887 a ono datum označovala Helen Kellerová za nejdůležitější den svého života. Právem.

Divotvůrkyně

Obrovské fyzické i psychické vypětí Anne Sullivanové, které jí stála výchova a výuka malé Helen, líčí výtečný film režiséra Arthura Penna s Anne Bancroftovou v hlavní roli.

Nezačalo to tedy nejlépe, malé Helen se povedlo zamknout v pokoji i svou učitelku, kterou musel eskortovat oknem po žebříku pan Keller. Sullivanová však dala Helen velký dar: ukázala jí, že existují slova, že je může sdělovat i ona a že ta slova mohou popsat svět. Tím prvním byla panenka, Sullivanová jí ji dala darem do jedné ruky, zatímco do druhé jí vyťukávala slovo "doll" (anglicky panenka) ve znacích. Následovala další: špendlík, čepice, hrníček. A první slovesa: stát, sedět, jít.

Co všechno však mohou slova znamenat, pochopila, až když jí Sullivanová jednoho dne pouštěla u studny chladnou vodu na jednu ruku, zatímco do druhé "vepsala" příslušný znak. "Najednou jsem ucítila mlhavé vědomí něčeho zapomenutého: vzrušení z navracejícího se myšlení. Zjevilo se mi tajemství řeči," napsala Kellerová později. Teprve tehdy plně pochopila, že každé nové slovo dá vzniknout nové myšlence. Učila se o překot další a další: "Nenašli byste šťastnější dítě, než jsem byla já."

Přibyly mnohem těžší výrazy – láska, myslet – a malá Helen se poprvé setkala s abstraktním myšlením. Obrovský pokrok podpírala neskutečná trpělivost, s níž zvládala trucování, slepé uličky a vyčerpání žena, s níž bude Helen Kellerovou pojit po dalších devětačtyřicet let těsný vztah a kterou bude do konce života pokorně a s vděkem oslovovat Učitelko.

"Je horko." A na svět přišlo slovo

Za pobytu v Perkinsově ústavu se Kellerová naučila číst Braillovo písmo a studovat: angličtinu, zoologii, matematiku, všechno. Čekal ji však další krok, měla si osvojit řeč. Tím, kdo jí měl onen dar dát, byla další dobrá duše jejího života Sarah Fullarová.

Její matka si v okamžicích největšího zoufalství a bezmoci přála, aby její destruktivní dcera umřela. Na bostonský institut dostala nakonec rodina kontakt od vynálezce Alexandra Grahama Bella, který tehdy pracoval s hluchými dětmi.

Nesmí tě vysát, radili Sullivanové na Perkinsově institutu. I proto byla na malou Helen tvrdá a neustupovala jí.

Měla speciální metodu, dala si Heleninu ruku na tvář, tak, aby jeden prst cítil hrdlo, další rty, pozici jazyka a nos, když se vydávají jednotlivé hlásky. Zní to neuvěřitelně, ale fungovalo to: horlivá Helen se naučila prvních šest hlásek během jedné hodiny.

A nikdy nezapomněla na pocit hrdosti, překvapení a potěšení, když řekla svou první větu v životě: "Je horko." Ani v pozdějších letech nebylo jejím slovům lehké rozumět, nemluvila-li velmi pomalu a jednoslabičně, a často její řeč překládala Anne Sullivanová a její následnice Polly Thompsonová, i tahle řeč však donedávna němé slečně umožnila ještě víc otevřít mysl.

Vystudovala střední školu a poté i vysokou. Na univerzitu v Radcliffe nastoupila, poté, co složila zkoušky, jaké dělali studenti bez handicapu. V roce 1900, o čtyři roky později ji s úspěchem dokončuje, s diplomem z angličtiny a němčiny, umí latinsky i řecky a stává se prvním hlucho-slepým držitelem univerzitního titulu na světě. I za to vděčí slečně Sullivanové, po celé studium seděla vedle ní a všechny přednášky jí vyťukávala do ruky.

Slepé vidění

Zapojuje se do kulturního i společenského dění, setkává se s váženými osobnostmi, Mark Twain uvede, že dvěma nejzajímavějšími postavami devatenáctého století je Napoleon a Helen Kellerová. V roce 1902 jí vychází Příběh mého života a následují další knihy, Svět, v němž žiji či Pryč ze tmy.

Padlý anděl

Čich byl podle Kellerové "padlým andělem" všech smyslů. "Vůně mi dává větší představu (než dotek či chuť) o tom, jak pravděpodobně funguje zrak a sluch. Hmat, zdá se, spočívá v objektu, jehož se dotýkáme, protože dochází ke kontaktu s jeho povrchem. Ve vůni neexistuje reliéf a vůně, zdá se, nespočívá v objektu, ale v orgánu. Protože cítím strom na dálku, je pro mě pochopitelné, že ho někdo dokáže vidět, aniž by se ho dotkl," píše v knize Svět, v němž žiji.

Knihy jsou vítány s nadšením, ale není ušetřena ani kritiky. "Vše co ví, ví z doslechu," psala bez soucitu recenze magazínu The Nation, "její pocity jsou zprostředkované a píše o věcech, které jsou mimo dosah jejího vnímání."

"Vždy jsem cítila, že mám všech pět smyslů, proto byl můj život tak plnohodnotný a úplný," reagovala Kellerová a dodala, že i proto je pro ni přirozené používat slova jako "vidím". Mluvila o "slepém vidění" či "vidoucí ruce": "Moje prsty samozřejmě nemohou dát napoprvé dojem celku, cítím však části a ty si poté sestaví dohromady moje mysl."

K tomu měla vybroušenější ty smysly, které jí zbyly. Dokázala poznat známého člověka jen podle vibrací, které vydávaly jeho kroky, a podle stisku ruky určit jeho náladu. Byla milovnicí hudby, vnímala ji celým tělem a bezchybně tančila do rytmu waltz i foxtrot. Řídila se vůněmi.

Obvinění z nepůvodnosti její tvorby a vlastně též jejího života jí však nedávala spát po celý život. V padesáti letech napsala, že v nejtěžších chvílích jí byla útěchou Descartova slova "Myslím, tedy jsem".

Podobných obvinění si však měla užít ještě víc poté, co vstoupila do politiky. V německém Braillově písmu četla Marxe a Engelse, nejprve se dala k socialistům, později přestala věřit na parlamentní cestu, přihlásila se k revoluci a pod dojmem stávky textilních dělníků v Lawrence 1912 vstoupila do radikálních odborů Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World). Dokud psala knihy, dokud pomáhala slepým, tisk ji miloval jako silnou, inteligentní a houževnatou osobnost. Co se dala k rudým, byla najednou jen soucit vyžadující svedenou chuděrou, jejíž mentální rozvoj je omezen postižením.

"Noviny nám hodně pomáhaly s prací, kterou jsme se snažili dělat pro slepé. Pomáhat slepým a další povrchním charitám je nic nestálo. Ale socialismus, to je jiná! Ten jde totiž na kořen vší bídy a vší charity," reagovala na ztrátu sympatií tisku. Ale nedala se. "Tehdy mi říkal komplimenty, které se červenám pamatovat si… Teď je čas, aby se červenal on," napsala o jednom z redaktorů, který znenadání otočil a její politickou orientaci sváděl na její handicap.

Osudové vztahy

Bojovala za volební právo žen, odsoudila první světovou válku, přivítala ruskou revoluci a odmítla nacismus, od dvacátých let se však soustředila především na pomoc slepým. A též psala, jednu knihu za druhou, poté, co se literární preference publika posunuly, se však vrhla i na jeviště. Se Sullivanovou křižovala zemi s vlastními vystoupeními a během turné se potkala s Charlie Chaplinem, pěvcem Enricem Carusem či komikem Harpo Marxem.

Obětí předsudků: odsouzena k samotě

Jakkoli mluvila o svém životě jako o štěstí, nebyl bez smutnějších odstínů. "Kdybych viděla, především bych se vdala," prohlásila. Ke svatbě měla Helen Kellerová jednou blízko, v roce 1916 si jako šestatřicetiletá chtěla vzít devětadvacetiletého socialistu a novináře Petera Fagana. Plánovali tajnou svatbu, avšak poté, co úmysl vypátral tisk, z ní sešlo.

Mohly za to dobové předsudky. Slepá a hluchá žena ve veřejnosti symbolizovala čistotu, nevinnost, opak marnivosti (mnohé z jejích současnic fascinovalo, že se nikdy nemohla podívat do zrcadla), hodnoty, které se vylučovaly se sexualitou.

Podle některých autorů byl přitom vztah Kellerové a Fagana platonický, podle jiné verze měl i sexuální rozměr. Na lásku Kellerová vzpomínala jako na "malý ostrov radosti uprostřed temných vod". Mezi její pozdější blízké přátele patřil zejména sochař Jo Davidson, s nímž (a Thompsonovou) navštívila Francii a Itálii.

Vztah s Učitelkou (do tria ho doplňoval manžel Sullivanové John Macy), skrze jejíž prsty vyťukávající znaky do její dlaně udržovala kontakt se světem, trval až do smrti Sullivanové v roce 1936. Byl plný hluboké vášně, podle autorky biografie Kellerové Dorothy Herrmanové až sexuální intenzity, a rozehrával napětí moci a závislosti: byly závislé smysly Kellerové na prstech její Učitelky, nebo živobytí Anne Sullivanové na spisovatelčině slávě?

Navzdory obavám nejbližších zdrcená Helen Kellerová smrt své životní průvodkyně přežila. Její dlaně se chopila Polly Thompsonová, aby spolu objížděly celý svět a sbíraly peníze na slepé. Po smrti v roce 1960 Thompsonové přebírá štafetu Winnie Corballová.

Za svého života se stala symbolem vůle, solidarity a pomoci. Helen Kellerové se dostalo audience od všech amerických prezidentů od Grovera Clevelanda po Johna F. Kennedyho. V roce 1964 se stala jednou z třiceti osobností, které dostaly v americké historii Prezidentskou medaili svobody, jedno ze dvou nejvyšších civilních vyznamenání. Dalších poct se jí dostalo na univerzitách z celého světa od Harvardu po Berlín či Dillí.

Zemřela v sedmaosmdesáti letech 1. června 1968. Jedním z jejích nejčastěji citovaných výroků je: "Život je buď troufalé dobrodružství, nebo je ničím."

Autoři: ,
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Umělá inteligence ladila piva. Podle degustátorů úspěšně

29. března 2024

Premium Vyškolili ji v ingrediencích, nechali ji studovat posudky z pivních testování profesionálů i...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...