Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Největší český novinář všech dob byl Henri de Blowitz z Timesů

aktualizováno 
Jmenoval se Jindřich Opper a pocházel z Blovic. Je zvláštní, že o tomto barvitém muži, považovaném v cizině za vůbec největšího novináře 19. století, se v Česku skoro neví.

Henri de Blowitz se narodil v prosinci 1825, zemřel v lednu 1903. Mezitím se stal věhlasným novinářem. | foto: Profimedia.cz

Představte si čtyřtisícové české maloměsto a na jednom domě na náměstí pamětní desku s nápisem hlásajícím, že se tam narodil "Jindřich Opper de Blowitz, světový novinář a korespondent anglického deníku The Times".

Představte si, že tím městem jsou Blovice. Proto se "světový novinář" jmenuje de Blowitz. To jenom posílí dojem, že je to zřejmě místní napodobenina da Cimrmana.

Představte si, že ten chlapík navíc vypadá komicky, jako karikatura reportéra. Malý, tlustý a pupkatý s ohromnými licousy, které mu spadají až na klopy saka. Opravdu to vypadá jako nějaká recese.

A představte si, že to všechno je pravda pravdoucí.

Henri de Blowitz je nejslavnější český novinář všech dob, a protože jde o Česko, je zcela typické, že o něm takřka nikdo neví. Byla to největší reportérská hvězda své doby, nejvlivnější novinář světa. Dokonce německý železný kancléř Bismarck mu vysekl hlubokou poklonu, když napůl v žertu na jedné konferenci, kde seděli nejmocnější planety, odhrnul ubrus a se slovy "musím se podívat, jestli tady není de Blowitz" nakoukl pod jednací stůl.

Britští novináři ho uctívají dodnes, mám schovaný výstřižek britských Timesů, kde o něm při kulatém výročí jeho smrti před pár lety popsali celou novinovou stranu. Titulek: Mistr sólokaprů. A podtitul říká, že článek je o životě nejmazanějšího zahraničního zpravodaje, jakého kdy list The Times měl. To už je co říct.

Tenhle chlapík byl totiž novinářský ďábel. A to se stal novinářem skoro až v padesáti letech.

A neuměl zrovna dobře anglicky. Ale pro muže jako on to byl jen nepodstatný detail, který mu nezabránil v rozletu.

Stejně jako to, že pocházel z Blovic u Plzně.

Kouzlo s kloboukem a další triky

Zářil jako kometa. Sám odvrátil jednu válku, vlastně možná dvě, k tomu dělal evropskou historii, protože Evropa četla, co psal, a taky se podle toho občas řídila. Udělal z interview velký žánr a některé jeho skutky vstoupily přímo do učebnic novinářství. Zvláště jeden o tom, jak ukradl státníkům show, neboť v den, kdy se zástupci všech velmocí scházeli, aby po týdnech jednání podepisovali nejvýznamnější smlouvu té doby, jejíž každičké slovo bylo tajné, mohl si ji už každý přečíst v čerstvém vydání Timesů.

Byl to asi vrchol kariéry chudého židovského chlapce z Blovic jménem Jindřich Opper, který si o sobě vymýšlel, že je ze šlechtické rodiny, narodil se na tamním zámku a unesli ho Cikáni, jenže jeho urozený papá ho na poslední chvíli zachránil.

Ale teď jak to bylo s tou smlouvou. Proti tomu je Watergate hra pro skautíky.

V roce 1878 se v Berlíně sešly nejmocnější státy světa, aby se dohodly, jak naložit s odpadávajícími okrajovými částmi Osmanské říše, což v té době byla jedna z nejdůležitějších otázek světové politiky. Konference trvala měsíc a účastníci se dohodli, že novinářům nevynesou ani slovo. Což se v podstatě stalo, takže noviny neměly žádnou pořádnou informaci. Až na britské Timesy.

Ty věděly všechno. Díky kouzlu v klobouku.

Někdy před konferencí se de Blowitzovi představil jakýsi mladík, který ho požádal o práci s tím, že potřebuje vydělávat peníze, protože jeho bratr zadlužil rodinu. Takhle to aspoň de Blowitz popsal ve svých pamětech.

"Nejmazanější zahraniční korespondent Timesů" zavětřil šanci. Naznačil mladému muži, že by se o tom dalo mluvit, ale taky mu poradil, aby se nechal naoko zaměstnat jako pomocník u turecké delegace. Podařilo se. A de Blowitz vymyslel pro své "deep throat" plán. Mladík půjde každý den na večeři do hotelu Kaiserfhof, kde de Blowitz bydlí. Pověsí si do šatny cylindr, nají se, vezme cylindr a odejde.

Jenže v tom to bylo. Vzal si pokaždé cylindr z vedlejšího věšáku, který tam pověsil de Blowitz.

Ten pak přišel a vzal si mladíkův klobouk. V něm byla podrobná zpráva z jednání.

Konkurence se závistí četla skvěle informované Timesy a bledla závistí. Právě kvůli tomu Bismarck nadzvedl v konferenční síni ubrus a "hledal" pod stolem de Blowitze. Ale jindy ho pozval na oběd, takže de Blowitz, který sice možná věděl, že skromnost krášlí muže, ale také chápal, že pravý muž se nemá krášlit příliš, později napsal, že v Berlíně byli dva nejdůležitější lidé, on a Bismarck.

Pak svůj úspěch korunoval získáním a otištěním závěrečné smlouvy dřív, než byla podepsaná. Konference končila v sobotu a on získal text bez preambule, která ještě nebyla hotová, v pátek. Říká se, že mu ho podstrčil francouzský ministr zahraničí, ale de Blowitz si vzal tohle tajemství do hrobu. Jestli však chtěl mít svého sólokapra, potřeboval, aby vše vyšlo hned druhý den. V neděli totiž Timesy nevycházely a v pondělí by to už bylo k ničemu, protože to už smlouvu budou mít všichni.

Potřeboval tedy ještě získat preambuli, pak bylo nutné odtelegrafovat text do redakce. A taky vyřadit konkurenci.

To poslední zařídil chytře. Veřejně se přede všemi zeptal Bismarcka, jestli by mohl smlouvu dostat s předstihem. "Nein," řekl mu železný kancléř. Tím si de Blowitz zajistil, aby ji nedostali ani němečtí novináři: Bismarck ji teď už nemohl dát nikomu, protože by vypadal trapně.

Teď jak poslat nekonečně dlouhý text do Londýna. To de Blowitz udělal ještě chytřeji. Na poštu s tím jít nemohl, protože by ho berlínský poštmistr, který měl v rámci utajení kongresových jednání své instrukce, nechal sebrat. Tak vymyslel past na jednoho vysokého belgického ministra zahraničí. Přitočil se k němu a sdělil mu, že Belgie je tak moc významná, že v redakci Timesů zvažují otevření postu stálého zpravodaje v Bruselu. Ale má to háček: je třeba vyzkoušet, jak funguje telegrafní spojení do Londýna. A tak by pan diplomat mohl být tak laskav a napsal mu tady na místě na kus papíru příkaz pro bruselského poštmistra, aby vyhověl ctihodným pánům z Timesů, kteří někdy v příštích dnech budou testovat linku a odtelegrafují jakýsi dlouhý text. Potěšený Belgičan rád vyhověl.

Teď už de Blowitz potřeboval jen preambuli.

To udělal tak, že přesvědčil jednoho francouzského diplomata, aby mu ji přečetl, on si nebude nic poznamenávat. Jenže diplomat netušil, že de Blowitz měl fenomenální paměť. A když se rozloučili, slovo od slova si potom zapsal.

Potom zašil text smlouvy svému asistentovi do podšívky kabátu a nasedli do vlaku. Aby de Blowitz odvedl pozornost, provedl ještě jeden trik: protože bylo samozřejmě nápadné, že odjíždí den před vrcholem konference, dával okatě najevo vztek nad tím, že mu Bismarck nevyhověl. Po cestě se v Kolíně asistent oddělil, přesedl na vlak do Bruselu, tam překvapenému poštmistrovi ukázal dopis od belgického diplomata a nechal odtelegrafovat "zkušební" text. Výsledek: když se druhý den potentáti sešli k podpisu tajné smlouvy, mohli si ji přečíst v Timesech.

Ale tohle nebyl jediný de Blowitzův úspěch.

V dobách, kdy se hlavy států ještě nescházely s novináři, měl otevřené dveře u papeže, králů, sultánů, prezidentů a premiérů. Dělal s nimi rozhovory, což byl v té době takřka novátorský žánr. Nikdy si nic nepoznamenával, aby se jeho partneři nelekali toho, co říkají. Všechno zapsal až dodatečně, protože si to pamatoval - a jak říkali zlí jazykové, co si nezapamatoval, to si vymyslel. To byl jeho styl. Krevnatý, košatý, romantický. A někdy nedovolil faktům, aby mu pokazily dobrou zprávu. Ale taková byla doba a on v ní byl jedničkou.

Zastavil prý svými články Německo, které údajně v roce 1875 plánovalo ještě jednu preventivní válku proti Francii, později zabránil konfliktu Francie s Británií kvůli Súdánu, neboť svými články přiměl Francouze, aby vyklidili pole. Vysvětlil jim, že Súdán nestojí za to, aby si proti sobě poštvali Brity, které mohou potřebovat jako spojence proti ohrožení z Německa.

Příběhů, kdy byl de Blowitz ve správný čas a díky správným kontaktům na správném místě, je spousta. Když byla na Silvestra 1874 svržena první španělská republika a proslýchalo se, že králem se stal Alfons XII., se novináři rozjeli lovit zprávy do Madridu, zatímco de Blowitz vyrazil drožkou rovnou za králem, který byl potichu v Paříži. Díky známostem se dostal až k němu, získal od něj potvrzení, že je opravdu králem a interview navíc.

Byla to taková sněhová koule: čím byl de Blowitz známější, tím víc mu šli lidé na ruku, tím víc měl sólokaprů, tím byl známější a tím víc mu šli lidé na ruku.

Cesta z Blovic do Timesů

Pikantní je, že de Blowitz se stal novinářem až ve věku, kdy jeho vrstevníci pomýšleli na penzi. A stal se jím náhodou. Stejně jako náhodou zůstal ve Francii, když jel jako mladík hledat štěstí do Ameriky. Opustil Blovice krátce po dvacítce a cestou do přístavu zakotvil ve Francii jako učitel němčiny. Po čase se oženil s bohatou a o jedenáct let starší vdovou. Pak za pařížské komuny prokázal nějaké nehezké služby vládě, za což mu nabídli místo konzula v Rize. Ale když čekal, až se vše vyřídí, onemocněl asistent pařížského zpravodaje Timesů a on měl najednou nabídku na stole. Hlavní korespondent Timesů bydlel ve stejném domě a věděl, že jeho zavalitý soused má skvělé kontakty, ví, co se kde v Paříži šustne, a navíc o tom umí barvitě vyprávět.

De Blowitz nabídku přijal a tím vše začalo. Pak byl ve stavu skoro třicet let. Byl největší hvězdou, ale na konci dráhy trpěl, protože žurnalistika se změnila a jeho květnatý styl s fakty, která byla upravena podle potřeby, se už nenosil.

Ale když roku 1903 zemřel, všechno bylo zapomenuto a Timesy a další noviny mu daly prostor, jako by zemřel král. Přinejmenším novinářský. Jeho nekrolog v Timesech měl 10 tisíc slov, to je 40 stránek klasického strojopisu.

Když v roce 1927 Blovice dávaly na jeho rodný dům pamětní desku, přijeli novináři z Timesů, New York Timesů, Morning Post či Christian Science Monitor. Je to hezky popsáno na dobovém výstřižku, který mi poslali z blovického muzea.

Samozřejmě, že shora uvedené tvrzení, že de Blowitz byl největším českým novinářem všech dob, je lehkou "blowitzovskou" nadsázkou, protože on tak asi svůj původ nebral a jeho identita byla jiná. Ale když jsem si znovu pročítal článek v Timesech z roku 2003, stálo tam, že rukopisy psal francouzsky a žil ve Francii, ale narodil se v Čechách a mluvil česky, zatímco anglicky mu to šlo jen obtížně.

Pamatuju si, že se jménem Henriho de Blowitz jsem se poprvé setkal jako absolvent novinářské školy v 80. letech na vojně, kde se mi o něm zmínil můj spolubojovník, který byl samozřejmě z Blovic. Moc jsem mu nevěřil, znělo to opravdu jako klonovaný Cimrman.

Skutečně to tak zní: největší zahraniční zpravodaj Timesů všech dob byl z Čech a nepsal anglicky.

Ale tak to opravdu bylo.

Autoři: ,


Témata: Kometa




Nejčtenější

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska...
OBRAZEM: Starý svět gejš a sumistů dýchá vznešeností, důstojností

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska druhé poloviny devatenáctého století. Zachycuje na nich válečníky ve zbroji,...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
V jednotě je síla. Bojovníci MMA založili odbory

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Tomáš Slavík - World City Downhill Tour
VIDEO: Padesátkou na kole úzkými uličkami. Český biker zdolal drsný sjezd

Řítili se dolů krkolomnými, těsnými uličkami, zdolávali schody, vybírali ostré zatáčky. Do tváře jim ze zápraží křičeli fandící obyvatelé domků, občas se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.