Jaké byly začátky vaší kapely v 80. letech?
Když je člověk mladý, má na to hezké vzpomínky. I když doba byla nepříznivá, dělali jsme muziku rádi. Byla to jiná hudba, než byla běžná v rozhlase, a nás to bavilo. A když někoho něco opravdu baví, tak mu to vydrží. A navíc to bavilo i ostatní, kteří na takovou kulturu chodili.
Jaké byly tehdy koncerty?
Bylo to oproti dnešku trochu jiný, lidi na nás chodili rádi a hodně, asi i proto, že podobných akcí bylo jako šafránu a míst k produkci minimálně. Přeci jenom, zakázané ovoce nejvíc chutná. A na našich koncertech se mohli setkávat, pobavit a popovídat si. Pro určitou generaci to znamenalo hodně, nasměrovalo to lidi třeba k tomu, že nemusejí všemu, co režim hlásal, slepě věřit. Pak už se lidé na koncertech znali, tak to většinou bylo hezký. Pokud teda zrovna nebyl nějaký zákaz nebo nám nevypnuli proud.
Byly to větší pařby než dneska?
O ně vlastně ani tak nešly. V jádru nám nešlo o paření, ale hlavně o boj a odpor ke komunistickýmu režimu. Taky nás hodně motivovalo vědomí, že lidi, kteří chodili na naše koncerty, by jinam třeba nešli. Ale že bych na tu dobu vzpomínal nějak moc rád, to se říct nedá. Člověk ji má spojenou s tím, co se dělo kolem ve společnosti, a to dobré nebylo.
Motalo se kolem kapely hodně slečen? Říkalo se, že na koncerty Garáže, jak se tehdy vaše kapely jmenovala, chodily nejhezčí holky…
Je pravda, že Visáči nám tehdy záviděli, že na našich koncertech byly hezčí holky. (smích) Na nás chodí hezký holky i dneska, i když věkový rozpětí se hodně rozšířilo. Dnes na nás chodí třeba i děti kamarádů, dřívějších návštěvníků koncertů, kteří už na to dneska nemají čas.
Co drogy, byly tehdy součástí koncertů?
Kouřila se tráva, občas někdo něco vyrobil nebo lidi brali různý prášky. Šlo ale hlavně o víno, o pivo, k tomu si třeba dát jointa. Lidi se chtěli a chtějí bavit. Někdy to přehnali, ale nijak výrazný to nebylo. Nebo si to aspoň nepamatuju.
Jak vypadala policejní perzekuce v praxi?
Tak třeba Mejla Hlavsa musel hrát schovaný za závěsem, protože byl pro režim nevhodný a měl zákaz. Nesměli jsme brát za hraní peníze, přehrávky jsme měli jenom na zájmově uměleckou činnost. Vydat oficiálně desku nebo kazetu, to bylo naprosto passé. Občas nám policajti vlítli do šatny a kontrolovali občanky nebo třeba vypnuli proud. To se ale nedělo jenom nám. Texty se musely předkládat ke schvalovačce, ovšem na koncertech jsem zpíval původní verze.
Hodně mladých lidí si to dneska už ani nedokáže představit. Co chtějí, najdou na internetu, v televizi a v rádiu se hraje hudba všech možných žánrů…
Myslím, že můžou být jenom rádi. Neposkvrněnost bývalým režimem je výhoda. Mladá generace už je úplně jiná a je to dobře. Nějaké povědomí o minulosti by ale mělo být, aby si mladí dokázali představit, jak ten režim vypadal.
Jaký byl tehdejší underground?
Byla to docela uzavřená skupina. Hudebníci, básníci, filozofové, chartisti, spisovatelé i lidé, kteří chodili na naše koncerty. Byla to obrovská parta, ale byli v ní nasazeni i špiclové.
Věděli jste tehdy, kdo to byl?
O jednom jsme to zjistili, tak se s ním pak nikdo nebavil a on sám poznal, že se profláknul a už se nic nedoví. Ale byli tam samozřejmě i ti, o kterých jsme se to dozvěděli až po revoluci. Ono to však není tak jednoduché, hodně těch lidí byli vlastně chudáci, které k tomu donutili. Zrovna ten, kterého jsme "odhalili", byl donucený a neměl vlastně moc na výběr. On na lidi vlastně ani tolik hrozných věcí neříkal. Byli i horší, kteří za donášení brali peníze. Bylo to různé, člověk od člověka.
Vídáte se s lidmi z undergroundu i dnes?
Občas se potkáme, ale city jsou ochladlé, vlastně takový holomráz. S ostatními se setkáváme na koncertech, třeba s Magorem nebo se Sváťou Karáskem, Pavlem Zajíčkem, s Plastikama.
Po listopadu 1989 přišla deziluze
Jak vzpomínáte na listopad 1989?
Silné pocity máme asi všichni, kdo jsme ho zažili. V té době jsme hráli na vysokých školách, kde byly stávkové výbory, a bylo to euforický. Konkrétně 17. listopadu jsme ale seděli s kapelou v autě a jeli z koncertu ze Zlína. Co se děje, jsme se dozvěděli z rádia. Už předtím se nás lidi ve Zlíně ptali, jestli k tomu nechceme něco říct. Jenže my neměli informace.
Co se pro kapelu změnilo revolucí?
V podstatě všechno. Mohli jsme vydávat desky, začali jsme dostávat honoráře, na které jsme už dávno měli právo, prostě jsme mohli vylézt z podzemí a jet si dál svou. Akorát mě mrzí, jak to všechno po revoluci dopadlo. Touha udělat něco pro národ nebo pro republiku někam zmizela, nikoho to nezajímá. Neustále se řeší nějaké stranické a mezistranické problémy, ale nikdo nechce dělat společně něco pozitivního. Pak se do toho zapletou peníze, korupce. Z politiky se stalo dobře výnosný povolání, nic víc.
To zní jako deziluze.
Vlastně dost velká deziluze. Tehdejší představy byly někde jinde. Možná je to i českou povahou, že lidi jsou víc na konzum a na peníze. A pokud jde někomu o tohle, je mu jedno, jestli udělá někomu jinému něco špatného. Lidi myslí hodně na sebe, na svoje peníze, svoje kšefty. O něčem ale vypovídá, kolik lidí chodit volit. Všichni nadávají, ale k urnám přijde 40 procent voličů. Já k volbám chodím, i když volím ty, co pak utřou nos.
Neláká vás angažovat se víc politicky?
Já jsem se nikdy do politiky necpal a ani to nepovažuji za nutné. Pokud děláte vlastní tvorbu, která je neovlivněná ostatními a nepodlejzá, politický náboj ani nemáte mít, protože ona sama vypovídá o tom, že je jiná.
A nenapadlo vás podpořit nějakou politickou stranu jako kapela?
My jsme měli a máme sympatie ke Karlu Schwarzenbergovi, ale rozhodnutí zahrát na Koncertu pro Karla se vztahovalo k jeho osobě a ne k politické straně. Jeho osobnost je pro nás víc než jeho příslušnost k jakékoliv politické straně. Jinak si ale myslím, že politické angažmá vlastně ani nemá cenu. Lidi, co nás poslouchají, nejsou ti, kteří by to po nás chtěli. A my chceme být od politiky co nejdál.
Možná je chyba, že se do politiky hrnou jen lidé, kterým jde primárně o moc.
Možná jo. Ale kdo by tam taky s těmi lidmi, kteří tam sedí dneska, chtěl být? Lidi jdou do politiky za penězi, ne aby někomu pomohli. Co si budeme nalhávat, pěkný ani férový to není. Chce to novou generaci, která už bude jiná. I když se obávám, že děti mocipánů a jejich kamarádi budou asi stejní jako jejich rodiče.
A jak se díváte na současnou českou hudební scénu?
Underground se drží, dokonce vznikají nové kapely. V současnosti jsou to pořád Plastici, DG 307, Hever a Vazelína a další kapely jako Mnichovo Smradiště, Ženy, Dino Vopálka, Umělá hmota, vydavatelství Maťa a celé to společenství kolem. Dřív underground spojoval boj proti režimu, ale i dneska to může být boj proti stavu politiky a společnosti, proti lidský lhostejnosti.
A mimo underground?
To je taková podivná pop-music, kterou se asi dá uživit. Mrzí mě, že kapely, které byly rockové, po vstupu do "šoubizu" vyměknou a hrají na líbivost. To jsou zase peníze – raději budou hrát tohle, co je nebaví, než aby museli chodit někam do práce. Pak je celá ta scéna pokažená a nevýrazná, dokonce i nemoderní. Moderní pop-music samozřejmě existuje. Ale někde jinde než u nás. Tady je pop-music měkota a jsou v ní snad zakázaný i pořádný kytarový sóla.
garageLegendární kapela vznikla pod názvem Garáž v roce 1979. Na rozdíl od starší generace undergroundových kapel, které se inspirovaly temnějšími skladbami The Fugs, Captaina Beefhearta či Franka Zappy, byla Garáž ovlivněna punkem, postpunkem, pub rockem a novou vlnou, interprety, jako byl Iggy Pop, David Bowie, Ramones či Clash. V 80. letech bylo kapele jen zřídka dovoleno hrát oficiálně. Jednou měsíčně mohla vystupovat v klubu Na Chmelnici a v brněnském klubu Musilka, jinak se musela zaměřit na nepravidelné hraní na předměstích, ve vesnických hospodách a na svatbách. Stejně tak nemohla vydávat oficiální alba, její nahrávky tak kolovaly na samizdatových kazetách. Vrcholné období skupina zažila po roku 1989. Cestovala po Česku i západní Evropě, hrála na velkých festivalech ve Francii, Švýcarsku, Rakousku i Belgii, v červnu 1991 koncertovala v newyorském Central Parku na festivalu Summer stage, s písní Berlin vyhrála v roce 19963 v hitparádě Radia France International cenu za nejlepší zahraniční píseň, v tomtéž roce předskakovala v Praze Iggymu Popovi. V současnosti mají všichni členové kapely s výjimkou kytaristy Joe Karafiáta, který se hudbou živí profesionálně, svá civilní zaměstnání. |
