Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hillsborough: policie vinila chuligány, ale smrt 96 fanoušků způsobila ona

aktualizováno 
Mlátili prý zdravotníky, močili na policisty, okrádali zemřelé. Policie líčila fanoušky Liverpoolu ze zápasu 15. dubna 1989 v Hillsborough jako zvířata. Nejen to, obviňovala je ze smrti 96 jejich druhů, kteří se umačkali na tribuně. K promyšleným lžím, jichž se držela 27 let, měla dobrý důvod. Za hromadnou smrt totiž mohla ona sama.

Při tragédii zkolabovala pomoc, zraněné a mrtvé odnášeli fanoušci na improvizovaných nosítkách. Byl to odpad a opilá chátra, říkala na jejich adresu policie. | foto: Profimedia.cz

Bylo to místo plné hrůzy, neštěstí, bolesti. Zmařených životů. Gymnaziální tělocvična v Hillsborough se onoho odpoledne změnila v márnici. Za badmintonovou sítí ležely mrtvoly, jedna vedle druhé, některé přikryté papíry, jiné v černých igelitových pytlích. Před budovou se táhl tichý, oněmělý zástup pozůstalých, čekaly tam celé rodiny. Čekaly, až jim policie předloží polaroidové fotografie, aby identifikovaly mrtvé, poté jim ukázala těla.

Některým rodičům přitom nedovolila, aby svým mrtvým dětem stiskli ruku, dali jim poslední polibek na tvář. Mrtvá těla jsou koronerovým majetkem, oznámila policie. Nebyla to lidská loučení. Koroner měl ostatně jiné starosti. Dohlížel na to, aby se všem obětem odebrala krev a provedly testy na alkohol. Důkazy o možné závadném chování obětí nepodceňoval. Zajímaly jej i vzorky dětí, včetně Jon-Paula Gilhooleyho, jemuž nebylo víc než deset let.

Fotogalerie

Za zdmi hillsboroughského stadionu, na němž se tragédie na začátku zápasu Liverpoolu proti Nottinghamu Forest odehrála, už mezitím pobíhal policejní fotograf. Jeho úkolem bylo najít na fanoušky Liverpoolu špínu: bude mít štěstí a objeví v odpadkových koších plechovky a lahve od piva?

Vše už bylo součástí promyšleného plánu. Policie se chystala ze smrti zemřelých obvinit ty, kteří přežili. To proto, aby se sama vyvlékla z toho, že životy udušených zmařila ona. A aby na dlouhé roky zničila životy jejich druhů, přátel a rodin.

Podívejte se na záběry z tragédie v roce 1989:

Pozvánka do sektorů smrti

Celý hillsbouroughský příběh má mnoho bezejmenných hrdinů, z řad fanoušků, jistě i některých řadových policistů. Jména jeho zločinců však naštěstí známe. Jedním z nich je David Duckenfield, superintendant policie v Jižním Yorkshiru, který policejní asistenci na zápasu s 54 tisíci diváky velel. Nikdy předtím to nedělal, ale nešetřil arogantním sebevědomím. Před akcí si nenastudoval stará neštěstí na stadionu ani krizové plány, nevěděl, kde jsou rozmístěny vchodové turnikety, nic si neprošel. Za svůj úkol považoval čekat na delikventní chování chuligánů a krotit ho, ne monitorovat, zda lidem nehrozí nebezpečí kvůli přecpání.

96

Mezi oběťmi tragédie bylo 89 mužů a 7 žen, nejmladší bylo 10 let, nejstarší 67. Čtyřicet bylo ve věku 20 až 29 let, 38 ve věku od 10 do 19 let, tři ve věkové kategorii 40 až 49, jeden ve skupině 50 až 29 let a dva starší 60 let.

„Navždy zůstanete v našich myslích.“ Fotbalová sounáležitost

Jako sedmadevadesátá oběť se počítá Stephen Whittle. Na zápas měl lístek, ale protože musel do práce, prodal ho kamarádovi, který při neštěstí zemřel. Whittle byl od té doby pronásledován pocitem viny – a v roce 2011 spáchal sebevraždu.

Vše bylo tedy připraveno ke katastrofě. Začala ještě před úvodním výkopem ve tři hodiny. Ve 14:15 Duckenfieldovi policista vysílačkou hlásil, že dav u turniketů pro liverpoolské fanoušky se kriticky zvětšuje, o sedmnáct minut později už policisté přiznávali, že nemají situaci pod kontrolou. Ve 14.52 Duckenfield poručil, ať policisté otevřou velkou východovou bránu C. Nezajistil však, aby pospíchající fanoušky odklonili na postranní tribuny. Diváci se proto vtlačovali tunelem do centrálních sektorů. Ty již byly přeplněné, to však nově příchozí nevěděli.

Následovala apokalypsa. Někteří fanoušci se snažili proud lidí, nahnaných policejní nekompetentností dovnitř tlačenice, regulovat, drama však už překročilo hranice příčetnosti. Lidská masa se tlačila na ochozy a těla, která měla před sebou, bez milosti drtila. Byl slyšet praskot kostí, žeber, sténání, výkřiky. Lidé se pomočovali, zvraceli, jak se těla snažila uzpůsobit se tlaku, ve vzduchu páchly střevní tekutiny a exkrementy. Obličeje se ztrácely ve zsinalých barvách. Lidé umírali udušením vestoje, když se masa těch, co přežili, přelila, nechala za sebou sklizeň smrti.

„Bylo mi devatenáct a věděl jsem, že zemřu,“ líčí v The Guardian Adrian Tempany, který masakr přežil. David Lackey se nemůže zbavit vzpomínky na devětatřicetiletého Thomase Howarda, kterého lidský lis zabíjel, zatímco opakoval: „Můj synku, synku...“ Jeho čtrnáctiletý syn Tommy tam zemřel s ním. Celkem peklo připravilo o život šestadevadesát lidí. Bylo mezi nimi osmatřicet teenagerů, pětadvacet otců, jedna svobodná matka.

Stadion byl šokovaný, ale neustrnul zděšením. Všichni se snažili odnést oběti do bezpečí, vraceli se pro ně i ti, kteří z kotle zázrakem unikli. Byly to scény bolu a lidství. Tempany vzpomíná, jak vláčel muže, polovysvlečeného tlačenicí ze šatů. Byl mrtvý, ale nechtěli ho jen tak nechat ležet. Trevor Hicks pobíhal mezi bezvládnými těly svých dcer Sarah a Vicki: „Obě ne, obě ne, jste vše, co mám.“ Snažil se přitom nešlapat po ležícím tělu teenagera, odsával jedné z dcer pusou zvratky z úst, aby jí mohl dát umělé dýchání. Vicki se mu povede naložit do sanitky, Sarah se jí nedočká. Do poslední chvíle s ní je jiný fanoušek Russell Greaves, policista mimo službu. Dodnes je za to rád: „Po dobu, co jsem u ní byl, byla s někým, kdo se o ni staral. Sarah nebyla sama.“

Takhle to nebylo

Smáli se, pochechtávali se, nakonec ho přestali vnímat a pustili si v televizi. I tak mu ale, když domluvil, dali jeho výpověď k podpisu. Tak popisuje návštěvu tajných policistů v červenci 1989 u sebe doma Adrian Tempany. Zajímalo je jeho svědectví k tragédii v Hillsborough, poptávali však svou vlastní verzi událostí.

„Ne, takhle se to nestalo,“ kroutili prý hlavou, když jim líčil, co zažil. Trval na svém. „Ne, takhle to nebylo,“ opakovali mu prý dokola. Rozčílil se, aby ho umlčeli, zesílili televizi. „Řval jsem ve vlastním obýváku a oni se mě snažili přehlušit,“ vzpomíná. Přiznává, že nakonec podepsal, co chtěli, ale nevyšel z toho bez ztráty. „Ukradli mi mou pravdu,“ shrnuje.

Policie věnovala události schůzi hned druhého dne. „Dobrá práce,“ poděkoval důstojníkům i řadovým policistům velitel Peter Wright, autoritář, který podle The Guardian svou posádku považoval za „své soukromé vlastnictví“. Sebevědomí i cynismus policie se nedá omluvit, vysvětlit však ano: taková byla doba osmdesátých let, doba thatcherismu.

Fanoušci jako nepřátelé

Přeživší Adrian Tempany si je tím jistý: „Hillsborough, skvrna na britských dějinách jako žádná jiná, se dá plně pochopit jen jako součást thatcheristické éry, která ho zplodila.“ Doba přála represi, bylo jen pět let poté, co vláda rozdrtila velkou hornickou stávku, a to i holým násilím. V samotném Jižním Yorkshiru v roce 1984 policie násilím napadla stávkující horníky v koksárně v Orgreave – aby pětadevadesát z nich následně obvinila z násilí. Na represi proti stávkujícím se přitom podíleli titíž důstojníci, kteří se podepsali na hillsboroughské tragédii. A mimochodem, i tento případ ještě žije, odhalené záznamy kontrolní policejní komise totiž přiznávají, že policisté v následném soudním líčení křivě přísahali.

Dělnická třída byla v době Hillsborough zlomená, ale i nadále byla povolenou zvěří na odchyt. Když si po tragédii na stadionu stěžoval na policejní chyby devatenáctiletý Nick Braley, odložila policie jeho výpověď s tím, že je to „levičácký agitátor“. Fotbal byl pro thatcheristický establishment přívěskem dělnické třídy, subkulturou podřadné, nevypočitatelné, surové a primitivní společenské vrstvy.

Fotbal, to byli staří fotři v kožených bundách a placatých čepicích s patinou odborářů a stoupenců levice. Fotbal, to byli mladí neurvalci v bombrech, vyhození sociální dezintegrací do nezaměstnanosti, kteří hledali na stadionech komunitu, kterou jim doktrína individualizmu, podle níž „společnost neexistuje“, upírala. Jak později přiznal konzervativní poslanec Kenneth Clarke, thatcherismus považoval fotbalové fanoušky za vnitřního nepřítele. Ne chuligány, ale fotbalové fanoušky. (Zatímco podle mnohých bagatelizoval infiltraci pravicových extremistů mezi chuligány.)

Margaret Thatcherová a David Duckenfield (po její pravé ruce). Měli společného nepřítele.

Margaret Thatcherová a David Duckenfield (po její pravé ruce). Měli společného nepřítele.

Jeden z viníků. David Duckenfield svá pochybení zarytě odmítal a tajil až do hořkého konce.

Jeden z viníků. David Duckenfield svá pochybení zarytě odmítal a tajil až do hořkého konce.

Fotbal je „chudinským sportem hraným na špinavých stadionech, který sleduje stále víc chudých lidí“, psal list Sunday Times v roce 1985. Bylo to po požáru na stadionu Bradford City, při němž zemřelo 56 lidí. Víc ohledů na oběti neměl britský establishment ani po hillbsboroughském masakru. Byly spolu s přeživšími označovány za „zvířata“ (Peter Wright), „chuligány namol“ (Thatcherové tiskový mluvčí Bernard Ingham) nebo rovnou za „chorobomyslné“ (Paul Middup, vysoký policejní funkcionář).

Policejní soukolí pro to vše připravilo cestu. Taktika ochránců zákona a pořádku byla jasná: vinu je třeba hodit na fanoušky, a ty je tedy třeba očernit.

Stateční policisté, opilá zvěř

Že koroner a policejní fotograf měli plné ruce práce, již víme, dodejme jen, že krevní vzorky policii nepotěšily, ani obsah odpadkových košů. Liverpoolští fanoušci po sobě nechali plechovky od nealkoholických nápojů jako Vimto, Sprite či Coke, tolik ceněných plechovek či lahví od piva bylo jen pomálu. Reálnými indiciemi si však policie nemusela lámat hlavu, důležitá je síla slov, říká-li je autorita.

Policejní operace, mnohem povedenější, než ta na stadionu, se začala odvíjet v – baru. Jmenoval se Niagara a přesněji řečeno to byl policejní klub. Zatímco pozůstalí mlčenlivě čekali před tělocvičnou u stadionu, aby jim realita vzala špetku naděje, policisté ze sebe šli vypláchnout prožitý hnus alkoholem. Šli se opít jako koně. Ostatně, jak poznamenává list The Guardian, alkoholismus policistů šel ruku v ruce s autoritativním, vojenským a odcizeným policejním prostředím – většina policejních služeben oné doby měla vlastní bar.

Ukázalo se, že Niagara je to správné místo, na skleničku tam onoho večera zašel i konzervativní poslanec Irvine Patnick. „Chcete znát pravdu o dnešku?“ optal se jej policejní inspektor Gordon Sykes. A zákonodárce chtěl. Dověděl se, že fanoušci byli opilí, při záchranných pracích na policisty močili, mlátili je a kopali do nich. „Byl to chlast,“ shrnul neštěstí Sykes dodal, že věří, že odhalení poslanec svým kolegům nezamlčí. Policejní verze byla na světě. Druhého dne ji zopakoval Peter Wright premiérce Thatcherové a jejímu tiskovému mluvčímu, když do Hillsborough přijeli.

Chtěli jsme spravedlnost, ne sedačky

Tragédie v Hillsborough je považována za jeden z velkých impulsů pro zrušení tribun ke stání a jejich nahrazení místy k sezení. Pro mnohé však znamená začátek konce staré fotbalové doby, kdy byl fotbal dělnickou, levnou zábavou. „Chtěli jsme spravedlnost, ne sedačky,“ píše Adrian Tempany, „těch šestadevadesát lidí zemřelo, protože chtěli stát na tribuně, věřili v kulturu tribun. Tribuny samy o sobě nejsou nebezpečné, nebezpečné byly ty na hillsboroughském stadionu.“ Kauza Hillsborough podle něj nepřipravila fanoušky jen o spravedlnost, ale i o jejich sport, protože vedla k vyššímu vstupnému a komercionalizaci fotbalu.

Scénář tragédie je nakonec vybroušen k dokonalosti. Liverpoolští fanoušci přišli pozdě, byli opilí, neměli vstupenky, sami se vlámali do brány C a vmačkali do přecpaných sektorů. „Je-li někdo vinen, pak ti opilí jednotlivci bez lístků,“ uvedl Wright. Nic nezmohlo, že se našli čestní státní zaměstnanci, co protestovali, například šéf záchranky, který Wrightovi oponoval, že se jeho lidé setkali jen s „velmi, velmi málo“ lidmi, kteří by byli cítit alkoholem. „To je naše stanovisko, to je náš postoj a my ho budeme zachovávat,“ odtušil tehdy Wright, že policie bude trvat na svém.

Copak tohle potřebujeme?

Slovu dostál, s mohutnou pomocí mnoha médií. Prim hrál bulvární list The Sun. Jeho nechvalně proslulý redaktor Kelvin MacKenzie prý strávil dvě hodiny přemýšlením, jaký titulek zmagnetizuje čtenáře silněji: nadávka směřovaná na fanoušky „Vy špíno“, nebo objektivně znějící „Pravda“? Vsadil na druhý. A doprovodil ho nadpisy jako „Někteří fanoušci okrádali oběti“, „Někteří fanoušci bili policisty, kteří dávali umělé dýchání“. A jako nejdokonalejší ukázku umění překrucovat pravdu vyslal na adresu zoufalých lidí, u nichž dušení v mlýně způsobeném policejní chybou vyvolalo močící reflex, obvinění: „Někteří fanoušci močili na statečné policisty.“

Této verze se policie držela dlouho a urputně. Nepomohla ani zjištění komise soudce barona Petera Taylora, podle níž bylo hlavním důvodem katastrofy selhání policie. Když se premiérce Thatcherové dostala zpráva do rukou s přípisem jejího podřízeného, podle něhož její úřad obsah dokumentu vítá, odpověděla: „Co tím myslíme? Tohle je přece zničující kritika policie. Tohle máme vítat?“ Všechny body zprávy však nesmetla ze stolu. Doporučení komise, že by se na stadionech měla zrušit místa na stání a nahradit sedadly, skutečně přivítala, z plného srdce.

Než se pravda o Hillsborough navzdory Kelvinům MacKenziům a autoritářským policejním důstojníkům prosadila, trvalo celá léta. Fanoušci, kteří se snažili uvězněné vyprostit zpoza ohrazení a kteří mrtvé a zraněné odnášeli na vytrhaných reklamních poutačích do bezpečí, po ony roky žili s cejchem viníků. Někteří na život neměli sílu. Jednoho z nich, Iana, podle Adriana Tempanyho v roce 2007 tak rozrušilo MacKenzieho vystoupení v televizi, že se několik týdnů poté, nejspíš s hillsburghskou tragédií v mysli, oběsil. Další dva přeživší ze sektoru tři se podle Tempanyho o sebevraždu pokusili neúspěšně.

Čest přeživším a pozůstalým přinesl až soudní vyšetřování, které se uzavřelo 26. dubna 2016. Veškerou vinu na tragédii přičetlo policii, přispěla k ní však i konstrukce stadionu. Fanoušky líčení kompletně očistilo. David Duckenfield přišel podle reportéra listu The Guardian k soudu se zřejmou arogancí bývalého vysokého policejního důstojníka. Pohrdavý, odměřený, bez citu. Během několika dnů, které strávil jako vyslýchaný, se sesul a přiznal vinu.

Obětem to život nevrátí. A jejich blízkým a těm, kteří Hillsborough přežili, to nezacelí rány po sedmadvaceti letech upírání pravdy a cti, urážení a pomlouvání. Něco jim však dubnový verdikt dal. Zkušenost, že bojovat a držet odhodlaně pospolu se vyplácí. A také potvrzení chorálu „You Will Never Walk Alone“, který fanoušci zpívali na stadionech, A který zněl i na připomenutí obětí tragédie a hillsboroughského boje za pravdu.

Autoři: ,






Nejčtenější

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Kalendář Pirelli pro rok 2017 se představil Česku.
Kalendář Pirelli se představil i v Česku. Dražit se bude na iDNES.cz

Patnáct krásných žen, každý měsíc o třech fotografiích, celkem tedy 36 snímků. Kalendář Pirelli pro rok 2017 je oslavou přirozeného ženského půvabu, fotograf...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.