Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hiró Onoda: voják, který bojoval druhou světovou válku až do roku 1974

aktualizováno 
Byl velkým vlastencem, ale též velmi paranoidní. Proto nevěřil příbuzným, novinám nebo rádiu. Všechny zprávy o konci druhé světové války byly americkou lstí. Bojoval tedy skoro dalších třicet let. Nakonec ho vysvobodil knihkupec.

Vlastenectví, věrnost císaři, stres a válka mu zatemnily úsudek. Japonec Hiro Onoda vedl druhou světovou válku až do roku 1974. Spoléhal na pušku, pět set nábojů, několik ručních granátů a dýku, kterou mu darovala matka. | foto: imperialjapanesehistory.tumblr.com

Je to 40 let, co v roce 1972 našli dva rybáři japonského vojáka jménem Jokoi Šoiči, který nevěděl, že druhá světová válka už dávno skončila, a skrýval se v džungli na ostrově Guam, dozvěděli jsme se před nedávnem (čtěte zde). Ale Šoiči nebyl Japoncem, který si válku protáhl nejdéle.

Nejznámějším vytrvalcem je asi Hiró Onoda, který po celou dobu opravdu bojoval.

Se svou skupinou, z níž nakonec zůstal sám, zabil na třicet Filipínců, vesměs místních rolníků a rybářů. Šokující je to, že dlouhé roky měl výborný přístup k informacím z celého světa včetně Japonska a ke kapitulaci ho jezdili dokonce i přemlouvat příbuzní. On ale ničemu nevěřil.

Jeho příběh je zcela neuvěřitelný. Mladý podporučík speciálních jednotek byl na malém ostrově Lubang (třicet krát deset kilometrů) střežícím vstup do Manilského zálivu vysazen na počátku roku 1945 s jasným rozkazem: pokud Američané ostrov obsadí, má vyhodit do povětří molo u přístaviště a letiště. Pak má čekat, až se císařská armáda zase vrátí, a při invazi škodit Američanům v týlu. Tím začíná historie přetékající věrností a nezdolností, ale také nevšední tuposti.

Když Američané ostrov obsadili, pár vojáků pod vedením Onody se skrylo ve vnitrozemí. Nakonec zbyli jen čtyři, ale jeden z nich to v roce 1949 zabalil a nechal se zajmout.

Bratr? To je jen imitátor

O tom, že válka skončila, se Onoda poprvé dozvěděl v říjnu 1945 z letáku, které Američané shazovali z letadel, jelikož se v džunglích jihovýchodní Asie takto skrývaly tisíce Japonců. Onoda text "zpravodajsky" vyhodnotil a rozhodl se, že je to jen naivní trik nepřítele. Stejně si poradil s letákem shozeným o pár měsíců později, přestože ho podepsal nejslavnější japonský generál Jamašita.

Fotogalerie

Onoda se svými vojáky text pečlivě prozkoumal, ovšem podle toho, čemu už dopředu věřili a o čem nepochybovali. Jakákoliv odchylka od normálu, jak si ho představovali, pro ně byla důkazem, že jde o falešnou hru. Příklad? V letáku se uvádělo, že při kapitulaci "budou jednotky pochodovat ve vyrovnaném a spořádaném tvaru". Ale Onodovi vrtala hlavou třeba následující úplná hloupost: proč ve spořádaném tvaru? Když mají jít vyrovnáni, jsou přece automaticky i spořádaní… A opět se rozhodl, že je to lest.

Mnohem bizarnější situace nastala poté, co se vzdal již zmiňovaný voják. Filipínci a Japonci se od něj dozvěděli jména zbylých tří. A na ostrov přijeli bratři Onody a ještě jednoho z jeho trojice, aby na ně z megafonů volali, že už je opravdu konec války. Onoda začal v té chvíli Američany obdivovat: Podívejme, jak jsou dokonalí, dokonce sehnali imitátory, kteří se perfektně naučili napodobit hlas našich bratrů. Ale nás nepodvedou.

Naopak, celý pokus byl dokonce kontraproduktivní. Onoda dospěl k závěru, že když si s ním Američané dávají tolik práce, je jeho pozice strategicky důležitá pro další průběh války. A tak bylo zásadní vytrvat. To, že se válka vleče tak dlouho, ho nijak nepřekvapovalo, protože v armádě jim tvrdili, že se potáhne sto let.

Onoda se stával případem pro psychiatra. Jeho paranoia se projevovala například tím, že se začal obávat, že by je Američané mohli snadno dostat plynovým útokem. Velmi ho mrzelo, že nemají masky. A tak nařídil, aby si všichni k řemínku polní lahve přišili utěrky, které by v případě útoku plynem polili vodou a přiložili k nosu jako provizorní filtry. Zároveň se vojáci neustále střídali v pozorování směru, odkud vane vítr. "Plynový poplach" trval půl roku.

Někdy v roce 1950 se Onoda rozhodl, že se nesmí jen zaměřit na skrývání, ale že je třeba "rozvíjet diverzní boj". To znamenalo, že pálil vesničanům právě sklizenou rýži. A každý člověk, jenž vstoupil na území, o němž se rozhodl, že ho jménem japonské armády ovládá, byl považován za nepřítele. Proč? Logicky totiž usoudil, že by to mohl být zvěd převlečený za domorodce.

A teď sledujte to myšlení: protože se pokaždé, když na někoho Japonci vystřelili, objevila pátrací výprava policistů, která je měla dopadnout, považoval to Onoda za potvrzení své úvahy, že všichni domorodci jsou špehové v převleku, kteří na ně byli nasazeni…

Míra jeho paranoie je až překvapivá a ukazuje, jak krize a stres deformují mozek člověka. Jednu dobu začala nad ostrovem přelétávat letadla a Japonci slyšeli kdesi hodně v dálce výbuchy bomb. Vysvětlení: válka pokračuje a bitva je nedaleko. Skutečnost byla taková, že poblíž filipínské letectvo zřídilo leteckou střelnici. Onodovi nebylo divné, že se "bojuje" pravidelně pořád na stejném místě.

Všechno je jedna velká lest

Paranoia se projevovala i jinak. Úřady jim třeba doručily fotografie, na nichž byly jejich rodiny. Oni se však rozhodli, že je za tím dezinformační operace nepřítele, protože například na snímku ženy a dětí jednoho z vojáků stál taky jeho vzdálený bratranec. Otázka: nesnaží se jim tím jejich rodiny poslat nějaký zašifrovaný vzkaz, že si informace mají držet od těla?

Konečně uvěřil, že druhá světová válka už nezuří. Za vraždy vesničanů mu udělil

Konečně uvěřil, že druhá světová válka už nezuří. Za vraždy vesničanů mu udělil prezident Ferdinand Marcos milost.

A děly se ještě šílenější věci. Aby je Filipínci a Japonci přesvědčili, nechávali jim v džungli pravidelně japonské noviny, z nichž měli pochopit, že je dávno mír. Onoda však znovu usoudil, že to je ďábelský trik Američanů, aby ho přiměli ke kapitulaci. Podle něj to byly normální japonské noviny, do nichž nepřítel nějakým záhadným způsobem později lstivě dodal zprávy, které je měly zmást.

Totéž vysvětlení Onoda použil, když vesničanům ukradl tranzistorové rádio. Slyšel v něm japonské zprávy, mohl poslouchat i britskou BBC, dozvěděl se například o olympiádě v Tokiu, ale všechno to podle něj zinscenovaly USA, aby ho touto zpravodajskou hrou vylákaly.

Neuvědomil si, že jeho ostrov nebyl ani zdaleka tak významný, aby kvůli němu Amerika vedla celá desetiletí nákladné a složité tajné operace. A že kdyby to tak opravdu bylo, vyslala by prapor námořní pěchoty se psy, kteří by je našli a zlikvidovali během pár dnů.

Vysvobodil ho knihkupec

Na ostrov přijel i Onodův starý otec, taky tam dorazila skupina jeho spolužáků ze základní i střední školy. Nic ho nepřesvědčilo, všechno byl trik - anebo si jejich volání a dopisy vyložil tak, že mu jejich prostřednictvím japonská tajná služba Američanům přímo před očima předává vzkaz, že má ještě vytrvat.

Nakonec zůstal Onoda sám, protože byli oba jeho vojáci zastřeleni. V roce 1954 padl při přestřelce s filipínskými vojáky desátník Šimada, v roce 1972 zastřelila policie vojína Kozuku, který se v rámci záškodnických guerillových akcí vydal s Onodou pálit úrodu rýže venkovanů.

A konec příběhu je stejně bizarní jako příběh sám.

Zvrat nastal až v roce 1974, kdy Onodu v džungli objevil jeden mladý japonský větroplach jménem Norio Suzuki. Byl to nedostudovaný vysokoškolák, který už pět let jezdil po světě a dal si kromě jiného za cíl "vidět Onodu, pandu a Yettiho".

A ti další

Kdo byl vlastně nejdéle bojujícím Japoncem, je sporné. Několik měsíců po Onodovi, v prosinci 1974, zatkli indonéští vojáci Terua Nakamuru, což byl japonský voják, původem však Tchajwanec, jménem Attun Palalin. Kvůli tomu, že nebyl přímo Japonec, dostal za třicet let služby na japonské poměry vysloveně směšnou penzi, která v dnešních penězích dělá asi tisíc dolarů. Tehdy to bylo asi dvě stě dolarů. Zemřel na rakovinu plic v roce 1979.

I později se objevovaly zprávy o dalších Japoncích: dva byli údajně objeveni na filipínském ostrově Mindanao v roce 2005, jeden jménem Išinosuke Uvano byl dokonce v roce 2006 nalezen na Ukrajině. Jsou ale jiná kategorie, protože na rozdíl od těch předchozích se neskrývali, a s Onodou, který bojoval, se nemohli měřit už vůbec. Normálně totiž žili mezi místními lidmi.

Strávil s ním dva dny, pořídil společnou fotku, a když viděl, že mu Onoda pořád nevěří, že válka dávno skončila, položil mu jednoduchou otázku. Co by vás přesvědčilo a co by se muselo stát, abyste toho nechal?

Onoda řekl, že by musel osobně přijít jeho velitel major Taniguči, aby mu vydal rozkaz skončit akci.

V Japonsku vypuklo pátrání po někdejším majorovi a pak ho našli. Oblékli ho do staré uniformy a dovezli na ostrov. Taniguči měl vzhledem k téhle záležitosti docela usměvavé povolání. Muž, který odvolával nejdéle sloužícího japonského válečníka, byl totiž už dávno knihkupcem.

Onoda se vrátil do Japonska jako hrdina, napsal knihu, která vyšla i v češtině. Uznal v ní, jak se strašlivě mýlil a jak bylo jeho myšlení šílené. Brzy mu nabízeli, aby vstoupil do politiky a stal se poslancem, ale on odjel do Brazílie, kde působil jako lékař jeho bratr. Bouřlivě se rozvíjející Japonsko už nebylo jeho šálek čaje.

V Brazílii se oženil a narodilo se mu dítě. Když se dočetl o japonském mladíkovi, který zabil své rodiče, zhrozil se vývoje doma natolik, že se rozhodl vrátit a založit výchovný tábor pro mladé Japonce, kde se teenagerům vštěpují ty správné hodnoty.

Onoda dosud žije. Několikrát se vrátil na ostrov Lubang, kde místním štědře rozdával peníze, jednou dal například deset tisíc dolarů na školu.

Autor:






Nejčtenější

Poznávacím znamením akcí Bald Knobbers se staly čertovské masky. Takhle se...
Bald Knobbers: mafie nosila masky čertů a podporovali ji počestní občané

Začali jako svévolní ochránci veřejné bezpečnosti, skončili jako oficiální mafie, která si hleděla vlastního prospěchu. Dějiny americké organizace Bald...  celý článek

Na jihoafrických farmách roste víc humoru a sebeironie, než byste čekali. Parta...
OBRAZEM: Pózy jako modelky zvládneme taky, řekli si jihoafričtí farmáři

Na jihoafrických farmách roste víc humoru a sebeironie, než byste čekali. Parta tamních vousatých chasníků nafotila kalendář, v němž si utahuje z fotek ve...  celý článek

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.