Dějiny bot na vysokých podpatcích jsou pestré, překvapivě napínavé a plné konfliktů. Šlo totiž o hodně. Vysoký podpatek býval původně společenským certifikátem, že jejich nositel je významný muž z vyšších vrstev. Byl to tak silný symbol, že například král Slunce Ludvík XIV. vydal edikt, že ho smí nosit jen členové jeho dvora, nikdo jiný.
Charakter, který si s sebou vysoký podpatek nese, mu byl dán do vínku vlastně hned při jeho nástupu na historické jeviště. Již ve starém Římě měl punc erotična, nosily ho totiž prostitutky. Ve středověku byly předchůdcem vysokého podpatku, jak ho známe dnes, dřeváky. Bohaté ženy si je obouvaly na své drahé boty, když šly ven, aby je uchránily od bláta a odpadků z tehdejších špinavých ulic.
Ve 14. století pak začíná vláda platformové obuvi. Ta se narodila v Turecku, ale rozšířila se do celé Evropy, což je překvapivé s ohledem na to, jak nepraktická byla. Kvůli výšce se v takových botách mohly paní vydávat na procházky jen v doprovodu sluhy. Výška to byla skutečně extrémní. Benátky, které propadly nejšílenější vášni pro tuto obuv, se kvůli ní proměnily v bizarní město, po jehož ulicích se vrávoravě a těžkopádně posunovaly ženy v botách vysokých téměř až 80 centimetrů.
A už tam vidíme hned dva rysy, které se s vysokým podpatkem pojí. Tím prvním je společenský status. Samozřejmě platilo, že čím vyšší obuv byla, tím výše žena stála na společenském žebříčku. A tím druhým bylo napětí mezi submisivností a dominancí, jak poznamenává server Random History. Říkalo se totiž, že tak nepohodlné boty vymysleli žárliví benátští manželé, aby ženuškám zabránili v nevěrných eskapádách, tedy aby je měli pod kontrolou.
Třídní pečeť
Opravdové boty na vysokém podpatku jsou však importem a v Evropě se objevily díky perské kavalerii. Její členové v nich jezdili na koních. Když se v nich totiž vztyčili ve třmenech, měli mnohem stabilnější postoj a snáze a jistěji mířili šípem. Když si je vzal perský šáh na konci 16. století na své turné po Evropě, tamním aristokratům uhranuly. Staly se v jejich očích esencí mužnosti, síly a tvrdosti.
A také společenského statusu. "Jednou z nejlepších cest, jak tlumočit status, je dělat to skrze nepraktičnost," cituje server BBC Elizabeth Semmelhackovou z torontského Baťova Muzea obuvi. Ano, takové boty, které činí chůzi vratkou, může přece nosit jenom ten, kdo nepracuje. A dává to světu okázale vědět. Řečeno slovy Pierra Bourdieho, estetická volba funguje jako známka třídních rozdílů.
Dodejme však, že pravděpodobný majitel největší tehdejší sbírky bot na vysokém podpatku Ludvík XIV. měl ke svému koníčku také velmi prozaický důvod. Slovutný parádník král Slunce totiž měřil pouhých 163 centimetrů, proto si pomáhal deseticentimetrovými podpatky, vždy výhradně v červené barvě. A ve svém ediktu nejenže zakázal nosit podpatky všem, kdo nebyli součástí dvora, ale rovněž si vyhradil, že nikdo v celé Francii nesmí mít podpatek vyšší než on sám.
Jenže králové píší edikty a lokomotiva dějin si jede podle vlastního jízdního řádu. Po tom, co mělo být výhradním symbolem vyšších tříd, začali totiž pokukovat i ti z dolní části společnosti. Chtěli si trochu zaimitovat, připodobnit se, vypadat pro jednou taky jako někdo.
A kdyby to byli jen živnostníčci a úředníčci. Troufly si i ženy! Chtěly se vymanit z genderového područí tím, že mužům vezmou patent na symboly maskulinity. Že si prvky, které představovaly mužnost, prostě přisvojí také. "Ve třicátých letech sedmnáctého století si ženy stříhaly vlasy, zdobily si oblečení epoletami, kouřily dýmky a oblékaly si mužské čepice," říká Semmelhacková. A také začaly nosit vysoké podpatky.
Muži o své výhradní právo na vysoký podpatek přišli. Definitivně. A někdy kolem roku 1740 se s ním rozloučili nadobro. Mohlo za to i racionální osvícenství, které preferovalo logiku, užitečnost, smysluplnost a v němž něco tak nanicovatého nemělo ve světě mužů místo, protože tam mělo mít vše svůj účel. "Naproti tomu ženy byly považovány za emoční, sentimentální a nevzdělatelné," poznamenává Semmelhacková. Iracionální móda si s nimi proto rozuměla.
Pak ovšem obuv, která vám sebere stabilitu a dá rozhled, ze světa zmizela. Jako symbol zahálky a povýšenosti a ve jménu rovnosti ji odvrhla francouzská revoluce. Marie Antoinetta si na vysokém podpatku došla už jen pod gilotinu a Napoleonský zákoník ho v roce 1804 výslovně zakázal, aby lidu nechal iluzi rovnostářské společnosti.
Comeback, comeback
Vysoký podpatek tak musel čekat až na objev fotografie. Jedni z prvních, kdo si novou technologii šikovně a pohotově osvojili, byli totiž pornografové. Modelkám, které fotili pro speciální pohlednice, sice nedávali ani to nejzákladnější oblečení, kořenili je však botkami na vysokém podpatku. A zřejmě i proto má tato obuv až do dnešních dnů erotický podtext.
Záleží na centimetrechDnešní doba se benátským extremistkám nesnaží konkurovat. Podle značek jako Gucci či Jimmy Choo se za vysoký podpatek považuje podpatek vyšší 8,5 centimetru, střední je mezi šesti a 8,5 centimetry a nízký je pod šest centimetrů. |
Vysoký podpatek ovšem zdaleka nenosily jen slečny na "neslušných obrázcích", viktoriánská éra mu fandila. Zdůrazňoval totiž nártní oblouk, který rasistické viktoriánství považovalo za symbol aristokratismu a evropanství (zatímco "nižší typy nohou", zejména afroamerické, měly jen velmi malou chodidlovou klenbu).
Ženy tak znovu stoupaly do třinácticentimetrových až patnácticentimetrových podpatkových výšin. Podobně jako korzet jim vysoké podpatky dodávaly aristokratickou vznešenost a čistotu. A samozřejmě, podobně jako korzet byly zdravé, podle reklam ulevovaly bolesti v kříži. I když se ozývaly i hlasy, že jsou produktem ďábla.
Dvacáté století přineslo praktičtější boty, ale také revivaly vysokých podpatků: jeden způsobili v padesátých letech Christian Dior a Roger Vivier, další například hippie slečny, které v šedesátých letech objevily platformovou obuv.
Boty na vysokém podpatku jsou pořád jiné než ostatní. Jsou oříšek: jednou jsou kritizovány jako sexistický symbol útlaku žen, podruhé vyzdvihovány jako symbol jejich autority a moci. Píší se o nich sofistikované řádky, k nimž by tenisky či polobotky nikdy neinspirovaly. Když žena stojí v botách na vysokém podpatku, zmenšuje délku kroku. Vzbuzuje tak iluzi rychlosti, ale zároveň příslib bezprostředně hrozícího pádu, rozjímá nad nimi server Random History.
