Mobily hodinky nevytlačí, věří Václav Bechyně.

Mobily hodinky nevytlačí, věří Václav Bechyně. | foto: Jana Kusalová

Žádné mobily hodinky nenahradí, lidé chtějí kvalitu, říká známý hodinář

  • 132
Hodinkám se věnuje celý život. A za padesát let už ví, že lidé umí kvalitu ocenit. Proto pražský hodinář Vladimír Bechyně věří, že se u jednoho řemesla vyplatí zůstat.

Hodinářem jste se prý stal díky náhodě.
Je to tak. Jako syn ze zemědělské rodiny jsem v padesátých letech neměl možnost pokračovat v hospodaření na rodičovském gruntu a možností, co studovat, moc nebylo - vše se soustřeďovalo do průmyslu. Navíc, s hodinkami jsem neměl nikdy nic společného a moje budoucí hodinářské angažmá vyplynulo z debaty mezi mojí maminkou a jednou paní, se kterou se tehdy potkala v nemocnici. Ta matce poradila, že bych se mohl vyučit hodinářem, což se po dlouhých diskusích s pracovním úřadem i povedlo a já nastoupil na učiliště v Polné. To byla tehdy jedna z pouhých dvou hodinářských škol v republice. Ta druhá byla v Novém městě nad Metují.

Bylo pro vás těžké opustit statek rodičů?
Původně jsem chtěl zůstat doma na gruntu a pokračovat v rodinném hospodářství. O to jsem hodně stál, ale zkrátka to v tehdejší době nebylo možné, tak jsem se šel učit na hodináře. A dnes jsem za to rád. Zemědělství mě však dodnes baví a zajímá, a kdybych měl tehdy možnost živit se jako hospodář, věřím, že by ze mě dnes byl úspěšný farmář.

Kvůli chronografu musel táta prodat býka

Díky rodičům jste také dostal své první hodinky.
Když jsem se vyučil hodinářem, pochopitelně jsem vlastní hodinky neměl. Můj tehdejší hodinářský mistr Waltr, který měl krámek na Malé Straně vedle Tyršova domu, mi jednou ukázal zlatý chronograf Lemania. Jeho cena byla na tehdejší poměry ohromná, stál tři tisíce tehdejších korun. Ale moc se mi tenkrát líbil a pan Walter byl tak hodný, že mi ho dokonce na týden půjčil, abych ho mohl předvést rodičům.

Galerie NE

Medailon Václava Bechyněho vyšel v rámci projektu Galerie Ne.

Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.

Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.

Co na chronograf rodiče říkali?
Jejich cena je pochopitelně vyděsila, tři tisíce byla tehdy fantastická částka. Ale protože rodiče chápali, že hodinář bez hodinek je jako řidič bez auta, dostal tatínek vynikající nápad. Rozhodl se koupit mladého býčka, vykrmit ho a po čase ho s patřičným ziskem prodat. Dva roky býka krmil a z utržených peněz mi potřebné tři tisíce dal. Já si pak od pana Waltra vysněný zlatý chronograf Lemania koupil. A nejenže ho dodnes mám, ale také dodnes funguje.

Specializoval jste se na nějaký zvláštní tip hodinek?
To ne, tehdy se dělalo vše od pendlovek přes nástěnné hodiny až po kapesní hodinky. Osobně se domnívám, že tehdejší úroveň hodinářských mistrů byla rozhodně vyšší než dnes. Ve škole jsme probrali všechny potřebné předměty a spoustu nástrojů nebo součástek jsme si prostě museli vyrobit sami. Dokázali jsme vysoustružit setrvační nebo natahovací hřídel a podobné náhradní díly, protože tu prostě nebyly k dispozici. Už na škole jsme kvůli permanentní absenci potřebných nástrojů získali neocenitelnou praxi, a to nejen v hodinářství, ale i v jiných oborech, což se nám po nástupu do praxe bohatě vrátilo.

Hodinky nejen opravujete, ale i prodáváte. I prodej je umění, které se musí naučit.
Když jsem nastoupil do své první opravny, byla to samozřejmě zároveň i prodejna. Tam jsem strávil mnoho let a měl samozřejmě příležitost sledovat starší kolegy, jak se při prodeji hodinek chovají. Ale tehdy byl prodej trochu jiný, na trhu byly naše Primky, ruské „časy“ a východoněmecké Glashütte. To všechno byly ve své podstatě velmi jednoduché stroje. Ale časem člověk pronikl i k ostatním značkám a začal chápat základní zásady úspěšného obchodníka. S dnešní situací se to pochopitelně nedá vůbec srovnávat, ani co se týče vybavenosti prodejen, ani servisů. Spoustu nářadí nebo nástrojů jsme si tehdy ani nedokázali představit.

Hodinky za dva miliony

Nejdražší české hodinky Imperátor zdobí zlato a diamanty. Uvnitř je strojek z roku 1850.

Hodinky Imperátor

Celou svou profesní kariéru jste strávil v Praze?
Učiliště v Polné bylo hodinářskou školou všech výrobních družstev z celé republiky včetně Slovenska. Po vyučení jsem se vrátil do mateřského družstva a nastoupil jsem do pražské Kolkovny na opravnu hodinek. Později jsem se přesunul do Štěpánské, kde jsem se stal vedoucím a vedl oddělení prodejů i oprav do té doby, než jsem provozovnu na začátku devadesátých let zprivatizoval.

Jsou pro vás hodinky Prim stále symbolem kvality?
Dnešní produkce značky Prim je na jiné úrovni než tehdy, stejně jako design. Ty hodinky mají jistou úroveň a jde o známou značku.

Český pracující dokáže improvizovat a poradí si

Co je pro dnešní zákazníky důležitější, šikovný prodejce, nebo následný servis?
Úspěch vám může zajistit jen podnik s patřičnou úrovní. Musíte mít hezkou prodejnu a perfektní servis. Hodinky prodáte, ale tím to zdaleka nekončí. Velmi dbám na to, aby se zákazníkovi dostalo i kompletního servisu. Naše branže není jen o tom rychle prodat a „Zákazníku, dělej si, co umíš“. My zajišťujeme kompletní servis. Kdyby ty hodinky doslova přejelo auto nebo třeba spadly ze skály, my je dáme do pořádku. Tím dokážeme získat důvěru zákazníků a oni se k nám pak rádi vracejí.

Jaký zvuk ve světě vlastně mají čeští hodináři?
Asi neřeknu nic nového, ale obecně má český člověk vysokou schopnost se přizpůsobit a je ohromně vnímavý a šikovný. Znám hodně hodinářů, kteří dosáhli v zahraničí úspěchu. I podstatně mladší kolegové, které znám jako studenty, se úspěšně uchytili v servisech ve Švýcarsku nebo v Německu.

Vy jste někdy působil jako hodinářský mistr?
Když jsem skončil vojnu, přijel za mnou tehdejší ředitel zmíněné školy v Polné a chtěl, abych tam šel učit. Mně se moc nechtělo, ale přemluvil mě. Jistou dobu jsem tam učil výrobní výcvik. Po mém návratu do Prahy se pak vždy dva roky žáci učili v Polné a třetí rok byli umístěni na provozovny v Praze. V tom třetím roce jsem je každé tři dny v měsíci učil jak teorii, tak praxi.

Panovala tehdy ve vašem oboru hodně velká konkurence?
Existoval Národní podnik Klenoty, který měl svoje zařízení a svůj podnik. Pak byla hodinářská družstva a ta později přešla pod Solunu. Ale rozhodně nemohu říct, že bychom se vnímali nějak konkurenčně. Nepamatuji si, že by nám Klenoty v případě nouze nepůjčily potřebný díl, stejně tak jsme my vypomáhali jim.

Mají hodinky budoucnost? Hodně lidí se místo nich kouká na mobil, navíc na trh nastupují chytré hodinky...
Hodinky patří k člověku. Co tvoří muže? Boty, hodinky a oblečení. Stejně tak dámy, ty využívají hodinky jako šperk. A zájem o takové doplňky bude i v budoucnu velký. Ale prosperovat budou jen takové obchody, které zákazníkům pomohou jak při výběru, tak i po stránce servisu.

OpraKavárna

Rozbité věci nemusejí končit v popelnici, říkají zakladatelé OpraKavárny v galerii NE

Zakladatelé Opravárny Jan Charvát (vlevo) a Pavel Latoň

Jak moc je pro zákazníky důležitá cena?
Kdo hodinky miluje, rád si dopřeje krásný kus a počítá i s odpovídající cenou. Zákazník, který si u nás chce pořídit pěkné hodinky, nepředpokládá, že se mu budeme snažit vnutit ty nejdražší modely. Musíme najít ty nejvhodnější a nechat ho v klidu si vše rozmyslet, aby měl z nákupu radost. Osobně mám pocit, že přibývá zákazníků, kteří si chtějí dopřát kvalitní hodinky, ale velmi velkou roli v tomto případě hraje zvolená značka.

Často skloňovaná krize prý bývá příležitostí pro výrobce luxusního zboží. Jak to bylo u vás?
Když máte výjimečné zboží, nebývá úbytek zákazníků tak dramatický. Ten se spíše projevuje u nižší a střední kategorie.

Pomalu svou živnost předáváte své dceři. Je hodinářka?
Není hodinářka, studovala konzervatoř a chtěla pokračovat ve studiu operního zpěvu v italském Miláně. Ale ze zdravotních důvodů bohužel nemohla svůj hlas dál zdokonalovat, a tak se vrátila do Prahy, kde vystudovala filozofickou fakultu. Ale přitom je kupodivu i technický typ. V Praze byla zaměstnána u jedné italské firmy a mě tak mezi řečí napadlo: Nechceš to zkusit u mě ve firmě? A ona občas přišla, postupně chodila častěji, až jsem se jí musel zeptat, zda firmu nechce přebrat komplet. Naštěstí mi na to kývla a firmu postupně přebírá.

Ideální řešení.
Když mi bylo kolem šedesáti, bylo to pro mě velké dilema, co si s firmou počnu. A tohle je určitě to nejlepší řešení, dcera pokračuje v tradici, která byla mým jediným zaměstnáním už od vyučení. Dnes jsem nejšťastnější, když do obchodu vůbec nemusím, a přitom vím, že vše perfektně funguje. Navíc, jak s oblibou říkám, sním jen jeden oběd a jednu večeři, tak proč se zbytečně honit. Mnozí mí kolegové u hodinařiny nevydrželi a odešli jinam, protože to bylo výhodnější. Já jsem si ale dobře vědom, že čím déle se věnuji určitému oboru, tím déle mě zákazníci vnímají, tím lepší jméno si vybuduji a získám pověst a tradici, kterou dnes zákazníci dokáží ocenit, a díky které se k nám vracejí. Oceňují, že už téměř padesát let sídlím na stejném místě, znají nás, chodí k nám a pomalu už k nám chodí i děti jejich dětí.