Vědci zkoumali čtyři stovky gayů ve Spojených státech a zjistili, že to, zda je muž homosexuál, nebo preferuje ženy, závisí přinejmenším na dvou chromozomech. Na jeho sexuální chování má jistý vliv oblast chromozomu X zvaná Xq28, vědci však zatím neví, kolik z mnoha genů, které se v ní nacházejí, ani kolik takových se nachází jinde v genomu. Roli v tomto ohledu prý hraje též chromozom 8, i v jeho případě je ale mechanismus, jímž má mužům "vpisovat" sexuální orientaci, nejasný.
Výzkumníci spekulovali už dříve, dodává server guardian.co.uk, o tom, že geny, které jsou spojeny s homosexualitou, přečkaly evoluci proto, že jsou díky nim ženy, které jsou jejich nositelkami, plodnější. To by se mohlo týkat právě genů oblasti Xq28, protože chromozom X je na muže přenášen výlučně od matek.
"Studie ukázala, že existují geny, které mají vliv na mužskou sexuální orientaci," říká Michael Bailey, psycholog z ilinoiské Northwestern University, který se na výzkumu podílel. Výsledky práce jeho týmu ještě nebyly publikovány, sdělil je jen na setkání American Association for the Advancement of Science v Chicagu, zdá se však, že potvrzují zjištění méně rozsáhlé studie, která vyvolala pozdvižení už v roce 1993.
Bojujme proti "homosexuálním genům" potraty?
Její autor Dean Hamer z amerického National Cancer Institute tehdy zkoumal rodinné historie více než stovky gayů a zjistil, že homosexualita má tendenci být dědičnou. Více než deset procent bratrů dotyčných respondentů byli sami gayové a větší než průměrný výskyt homosexuality zaznamenal Hamer i u jejich strýců a bratranců z matčiny strany.
Právě spojení skrze matku vedlo Hamera k tomu, aby se blíže zaměřil na chromozom X. Následně zjistil, že třiatřicet ze čtyřiceti homosexuálních bratrů zkoumaných gayů vykazovalo podobné genetické znaky oblasti Xq28 dotyčného chromozomu.
Hamerova studie tehdy vyvolala bouři. A co výchova a vliv prostředí? ptali se jedni. Druzí si naopak začali homofobně dělat naděje, že vědecké pokroky dokáží homosexualitu vymýtit: až bude opravdový gen způsobující homosexualitu odhalen, budou moci páry včas přistoupit k potratu. Sám Hamer uprostřed vřavy cítil potřebu vyslat varování, že vyvíjení genetického testu na homosexualitu by bylo "špatné, neetické a nehorázné zneužití výzkumu".
Homosexuální gen neexistuje
Bailey rozhodně tvrdí, že "sexuální orientace nemá nic společného s volbou", dodává však, že ačkoli geny na ni mají vliv, samy o sobě nejsou ani dostatečným, ani nezbytným faktorem při "stanovení" homosexuální orientace muže. Podle jeho výzkumníků rozhodují genetické faktory o tom, zda bude muž gay, či heterosexuál, jen z třiceti až čtyřiceti procent.
Gen či geny z oblasti Xq28 ovlivňují sexuální orientaci jen omezeně a různě, zdůrazňuje Alan Sanders z Northwestern University, který studii s Baileym vedl. Dodává, že by bylo zjednodušením předpokládat, že existuje "homosexuální gen".
"Existuje více než jeden gen a genetika není celým vysvětlením homosexuality. Ať přispívá k sexuální orientaci jakýkoli gen, můžete to vidět tak, že přispívá stejně tak k heterosexualitě jako k homosexualitě. Přispívá k variaci."
Podle Baileyho mají na mužskou homosexualitu největší vliv faktory, které nejsou v naší DNA. Nezaměňujte je ale za společenské faktory, dodal na adresu těch, kteří si myslí, že za homosexualitu může "špatná výchova". "Znamená to cokoli, co při narození nebylo v naší DNA, a to zahrnuje mnoho věcí, které nejsou společenské," naznačil.
Podle psychologa Qaziho Rahmana z londýnské King's College obohacují výsledky amerického výzkumu vědomosti o biologii sexuální orientace. "Není na tom nic kontroverzního, ani překvapivého, ani to není nic, čeho by se měli lidé bát. Všechny lidské psychologické rysy jsou dědičné v tom smyslu, že mají genetický komponent. Genetické faktory vysvětlují třicet až čtyřicet procent variace lidské sexuální orientace, my však nevíme, kde v genomu jsou tyto genetické faktory umístěny."
Pokusy o odhalení dotyčných genů vítá, čistě z vědeckých důvodů. Odmítá však, že by měl být genetický výzkum zneužíván k diskriminaci lidí kvůli jejich sexuální orientaci. "Nechápu, jak by mohla genetika přispět k perzekuci, diskriminaci a stigmatizaci leseb, gayů, bisexuálů a lidí transgenderové orientace více než sociální, kulturní či jiné diskuze. Historicky mohlo za perzekuce a nehorázné zacházení s oněmi skupinami to, že politici, náboženští vůdci a společnost považovali sexuální orientaci za ´volbu´ či za následek špatné výchovy," uvedl.
Nejde o geny, ale o lidskost
K otázce se v komentáři vrací Nick Cohen z listu The Observer. Připomíná, že liberálové kdysi Hamerovu studii uvítali: dost stupidních návrhů na "léčení" homosexuality! Dozajista stupidní jsou, ale optimismus myšlenky, že se dá najít redukcionistické vysvětlení tak komplikovaného fenoménu, jakým je lidská sexualita, měl velké limity, připomíná Cohen: "Vše, co můžete říci, je, že ji dědičnost pravděpodobně ovlivňuje. Jenže to můžete říci skoro o všem." K čemu to potom celé je?
Jak to s limity redukcionistické obhajoby homosexuality myslí, vysvětluje Cohen na příkladu Američana Stephena Mobleyho, který se v roce 1991 dopustil vraždy. Jeho právníci se jej snažili hájit tím, že za své jednání nebyl zodpovědný, protože byl postižen genem, který jej sváděl k násilí. Násilí byl jeho osud, poukazovali liberální právníci. Jenže ti konzervativní přitakali: Pak je možné udělat jedinou věc, zabít ho.
Smyčkou se tak dostáváme k nadějím na genetické testy na homosexualitu a potratům.
"Jinými slovy řečeno, pokud si zahráváte s hrubým redukcionismem, může se stát, že se sami vystavíte na milost hrubým redukcionistům," shrnuje Cohen a dodává: "Gayové nemají nárok na lidská práva kvůli genu, ale kvůli tomu, že jsou lidé."
