Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Götz George byl jako hrubiánský Schimanski ikonou a psal dějiny Duisburgu

aktualizováno 
Rolí měl samozřejmě víc, s jednou však doslova srostl. Co víc, jako vrchní komisař Schimanski se stal kulturním fenoménem a zasáhl do dějin města Duisburg. Průmyslová bašta kroutící se v 80. letech ve víru zavírání továren se díky hrubiánskému detektivovi s velkým srdcem stala kultem. Götz George, který policistu ztvárnil, zemřel 19. června ve věku 77 let.

Věčně otrhaný, zbitý, prostořeký, opilý a nezdolný. Schimanski byl anti-hrdina. | foto: Profimedia.cz

Už jeho nástup na scénu televizního seriálu Místo činu byl výmluvný. Neuklizený byt, kazeťák hraje The Shangri-Las, z okna se na Duisburg s jeho vysokými komíny fabrik zasmušile dívá chlap jako hora. Knír, upnuté červené triko, bicáky nic moc, ale hrudník jako vozová hradba.

Byt vypadá ještě sklesleji než on, hora neumytého nádobí, hromady prázdných lahví od piva jako důkazů neutěšené existence. Čím se dostat z ranní kocoviny? Z ledničky muž vytáhne dvě vajíčka, když zjistí, že pánev nevypadá použitelně, ani když z ní vylije zbytek bůhvíjak starého oleje, rozklepne si je do sklenice a vypije je syrová. Toho se Horst Schimanski bude držet pořád, ve všech dalších epizodách: když zjistí, že něco nejde tak, jak to má jít podle plánu, nařízení, předpisů či zvyklostí, půjde to prostě jinak.

Fotogalerie

První slova ve filmu Vražda v přístavu pronese až na ulici před štamgastským laciným barem, kam z bytu vyrazí. Když vidí, jak jeho známý raději vyhazuje z okna v patru nábytek a televizi na silnici, než aby je odevzdal exekutorům, zakřičí: „Co to je, ty blbče? Nech těch hovadin.“

Je vymalováno, o Horstu Schimanskim a jeho společenském prostředí i přístupu k životu víme po třech minutách první epizody Místa činu skoro vše. Ovšem kromě toho, že pracuje jako vrchní komisař duisburgské policie, jeho profese diváka zaskočí o něco později.

Byl to přitom komisař, jakého Německo nikdy předtím nemělo.

Urážka všech policistů

A nejen to, Německo takového komisaře mít ani nechtělo, alespoň to oficiální, úctyhodné Německo, Německo tisku, státních institucí, Německo hlídačů veřejné morálky. „Vyhoďte ho z televizního programu!“ bouřil se list Neue Ruhr Zeitung. „Onen pořad je urážkou všech slušných a správných policistů, kteří se obětují pro službu společnosti,“ sázel odsuzující slova na adresu Schimanského Místa činu Nürnberger Zeitung, zatímco šéf duisburgské mordparty občany ujišťoval, že takový policista, jako je Schimanski, by v Duisburgu nebyl pověřený ani vyšetřováním krádeže kola.

Bouřili se však i ctihodní občané. Po večerním uvedení první epizody v roce 1981 telefonní linky televizní stanice WDR zablokoval příval stížností. Pro diváky byl Schimanski ranou mezi oči, vůbec tomu nerozuměli: Jak může vyšetřovat zločiny někdo, kdo se sám zdá být kriminálníkem? Dělají si z nás legraci?

Schimanski pobuřoval. Čím? Vším. Takového ho ostatně jeho tvůrci chtěli mít. Režisér Hajo Gies přiznával, že měl po krk oněch slušných, bezbarvých detektivů v kravatách a oblecích, kteří německými krimifilmy pochodovali jako sériové produkty. Herec Götz George, jemuž výzva jménem Horst Schimanski podle scénáře přistála, si s jejich plány sedl. To on svou postavu oblékl do ikonické béžové či zelené americké vojenské bundy M65 (ovšem s rebelsky odpáranými nárameníky). Byl sice z Berlína, ale prostředí Duisburgu znal a věděl, jak říkal, že policista v obleku by tam nevyšetřil zhola nic.

Schimanski vyřešil první případ v roce 1981:

V tom byl klíč: Schimanski přesně zapadal do dělnického světa Duisburgu a celého průmyslového Porúří s jeho migrantskou pracovní silou, byl uvěřitelný. Autoři jej nechali narodit v roce 1938 ve Štětíně (v různých epizodách se však data a místa měnila), sám byl tedy z přistěhovalecké rodiny. Vyrůstal bez otce, měl snad padnout ve válce, učil se svářečem, ale skončil v pouličním gangu, který se živil obchodem s kradenými auty. Tam jej najde policista Karl Konigsberg, jeho anděl a pozdější nadřízený, který hocha pošle na policejní akademii. Horst po cestě dojde až k cíli, nastoupí ke kriminálce, ovšem mateřská znaménka společenské třídy, z níž vyšel, mu žádná instituce nevyzmizíkovala.

Ze života vespod společnosti si odnesl neotesané způsoby, klel, pil, děvkařil. Mnohem spíš než u sebe v bytě byl doma v duisburgských nálevnách a ložnicích svých femme fatales, patřila mezi ně výčepní z přístavní špeluňky, novinářka – manželka jeho přítele i majitelka taneční školy... Nerespektoval nadřízené (s výjimkou šéfa Karla Konigsberga, samozřejmě), pohrdal autoritami. Neměl bystrost Columba, ale zarputilost ano. „Býk potřebuje instinkt, ne univerzitní diplom,“ říkal o svém alter egu Götz George.

Götz George

Narodil se v roce 1938 v herecké rodině, osud jeho otce, slavného herce Heinricha Georga se mu přitom stal životním traumatem. Otec byl totiž nejprve stoupencem komunismu a spolupracoval s levicovými dramatiky Bertoltem Brechtem a Erwinem Piscatorem, za nacismu však vystupoval v propagandistických dílech a po válce za to byl Sověty odveden do internačního tábora, kde zemřel.

Götz se poprvé objevil na divadelním jevišti ve dvanácti letech, před filmovou kamerou o tři roky později. V šedesátých letech hrál v mayovkách. Horst Schimanski je bezpochyby jeho nejviditelnější rolí, kvůli charismatickému vrchnímu komisaři bychom však neměli opomenout ani další. V roce 1977 ztvárnil hlavní postavu ve filmu Smrt je mým řemeslem podle stejnojmenného románu Roberta Merleho. V roce 1995 dostal v Benátkách Volpiho pohár za roli masového vraha ve filmu Zabiják.

Stáří trávil střídavě v Hamburku a na Sardinii.

Schimanski byl prostě normální chlapík, který dělal detektiva. Drzý trouba, který obvykle nemá ani představu, do čeho se to chystá zaplést, který tomu však nakonec zaťatostí přijde na kloub. Stal se nejoblíbenějším policistou Místa činu. Mezi lety 1981 a 1991 televize odvysílala 29 dílů, v roce 1997 vznikl samostatný cyklus s názvem Schimanski, který dosáhl 16 epizod. Schimanski se vetřel divákům pod kůži.

Detektivní anomálie: na straně dělníků a menšin

Určitě to bylo i proto, že jeho epizody nepřikrášleně ukazovaly, jak se v Porúří žije. Seriál Místo činu byl vlastně západoněmeckým sociálním realismem, kronikou porýnských dějin. Ukazoval pozvolný pád jeho strojírenského a důlního království firem jako Krupp, Thyssen, Mannesmann, zavírání pecí a továren, podmínky gastarbajtrů z Turecka, které do německých podniků lákaly náborové akce, stávky.

Vystupují v něm političtí dělničtí autodidakti s brožurami Rosy Luxemburgové v knihovničkách, pracující se bouří, odbory se kompromitují zaprodáním se šéfům a stát a průmyslníci neváhají pacifikovat protesty jakýmikoli způsoby. V epizodě Dobročinná sbírka ukradne půl milionu marek ze stávkového fondu dělník, který pracuje jako agent policejního oddělení na potlačování nepokojů na tom, aby stávku zlomil.

Schimanski přitom ví, kde je jeho místo. „Bouráte dělnické sídliště, bouráte lidem střechu nad hlavou a ještě se tu na mě chcete vytahovat!“ hlučí Schimanski v epizodě Zub za zub na továrníka Grassmanna, „znám ty lidi, vyrostl jsem mezi nima!“ No ano, Schimanski byl proletářským detektivem, který se svému prostředí neodrodil. Má-li si vybrat mezi arogantními mocnými a bezcitnými továrníky a dělníky a utlačovanými, neváhá. „Fašista jeden,“ vyplivne v epizodě Zlomené květy směrem k majiteli ubytovny, který frká rasistické stereotypy ke svým přistěhovaleckým klientům. Hromotlucký policajt má humanistické sympatie s vyloučenými a „nepřizpůsobivými“ menšinami, ať to jsou migranti, prostitutky, fotbaloví chuligáni nebo squatteři.

Není ale žádný sociální romantik. Je policajt. Když ve Vraždě v přístavu Schimanski zjistí, že dělnického zrádce – špiona zabil jeho policejní kolega, zastřelí jej. Ať jsou motivy sebevíc pochopitelné, zákon se porušovat nemá, ví Schimanski a víc nehloubá.

Odmítaná ikona města Duisburg

Všichni předchozí němečtí filmoví detektivové řešili, předpisově korektními metodami, zločiny spáchané v prostředí horní střední třídy, Schimanski si špiní ruce na dně společnosti. Řeší případy sexuálního zneužívání dětí, nelegální adopce dětí z Vietnamu (i tady se přitom seriál nechal inspirovat skutečným obchodem s dětmi koncem 70. a začátku 80. let), setkává se s fotbalovým i etnickým násilím. „Jsou snad všichni obyvatelé Porúří pijani a vrazi?“ ošíval se tamní tisk nad obrazem, který Místo činu vykreslovalo o regionu.

Macho a jeho Thanner

Vrchní komisař Schimanski se jako ikona stal předmětem téměř vědeckého analytického zájmu mnoha Schimanski-logů a spát jim nedává především jeho vztah ke spořádanému a vždy vybraně oblečenému kolegovi Christianu Thannerovi. Muži, kvůli němuž nejde nazvat Schimiho knír mrožím - to proto, že je zjevné, že kategorie „mroží knír“ náleží právě chloubě jeho parťáka.

Horst a Thanner. Nakolik intimní byl jejich vztah? lámou si hlavu fanoušci.
U Thannera našel Schimanski vždycky víc než plnou ledničku. Když však bylo třeba, dokázal mu dát i pěstí.

Jejich vzájemné pouto je rozhodně hlubší než čistě pracovní, významnými náznaky však překračuje i chlapské přátelství. Není jejich vztah skrytě milostný? ptají se stoupenci Schimiho kultu. Na mysli mají například dojemnou scénu na parkovišti ve Vraždě v přístavu, v níž Schimanski něžně a s účastí odvádí za ruku rozčileného Thannera do vozu. Připomínají též Thannerovu větu plnou lítosti „Kam půjdeš spát? Dneska ke mně nemůžeš. Kvůli Sylvii“, v níž manželčiným nesouhlasem omlouvá, že Schimiho nemůže pozvat na noc.

Korunním dokladem skutečné povahy jejich vztahu pak mohou být Schimanského slova, když k Thannerovi, s nímž momentálně sdílí byt, přijde s bezprizorní malou asijskou holčičkou: „Máme dítě.“

Jeho obyvatelé však v detektivkách svá města poznávali. A jakkoli drsný to byl obraz, jakkoli byl cítit plechovkovým pivem Tuborg, režnou, smaženými klobásami a nesplácenými složenkami a jakkoli toporně herectví Místa činu působilo, pro někdejší průmyslovou říši, která zažívala úpadek, to něco znamenalo.

„Porúří? To je region, který by chtěl být čímkoli jiným než Porúřím,“ psal v 80. letech list Westdeutsche Allgemeine Zeitung. Díky Schimanskému se za sebe region přestal stydět, začal být na sebe hrdý, se vším všudy, s průmyslovou slávou i úpadkem deindustrializace. Duisburg a Porúří se stávalo svérázným kultem a svérázný televizní detektiv byl jeho ikonou, obchodní značkou.

Jenže ne navěky, s tím, jak se Duisburg zbavoval puncu deindustrializace a začal se prezentovat jako město kultury a uhlazenosti, začal Schimanski opět překážet. V 90. letech, když se vysílal cyklus nazvaný Schimanski, který navazoval na Místo činu, do WDR opět telefonovaly protestní hlasy, tentokrát z řad politiků konzervativní CDU. Nelíbilo se jim, že seriál Schimanski líčí nepěkné stránky města, nelíbilo se jim, že archivními záběry na zavírání oceláren Krupp a stávky a blokády připomíná „špinavou“ minulost, na kterou by public relations města prezentujícího se jako „přístav kultury“ chtělo zapomenout. Městská radnice zašla tak daleko, že požadovala, aby filmaři vymazali z titulků filmu „Děkujeme městu Duisburg za přátelskou podporu“.

Filmový hrdina Schimanski vykročil z televizní obrazovky i z pláten kin a vstoupil svým způsobem do reality. Tak výrazně, že z ní musel být zase vyháněn. Když se autoři kulturně-urbanistické studie nazvané Duisburg: městská obnova a strukturální změna a inspektor Schimanski vydali v srpnu roku 2010 do Duisburgu, aby se v městském turistickém centru ptali, zda se Schimanského stopám ve městě věnuje nějaká prohlídka, nebyli uspokojeni. Zaměstnanec centra jim poté vysvětlil, že Schimanski dal městu špatnou reputaci, kdysi snad Schimanského Duisburg existoval, už však ne a město s ním nechce být spojováno. Schimanski tak zůstal zase sám.

Autoři: ,






Nejčtenější

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.