Na humor s kvantovou matematikou. Vědci berou vtipy útokem.

Na humor s kvantovou matematikou. Vědci berou vtipy útokem. | foto: Profimedia.cz

Vtipy podle vzorečků kvantové teorie. Věda se snaží pochopit humor

  • 16
Lidstvo rozesmávají, věda má však kvůli nim dlouho vrásky. Vtipy, přesněji jejich mechanismus, jí unikají. Co dělá vtip vtipem? je otázka, nad níž věda neprská smíchy. Nyní si však teoretici smíchu myslí, že vědí, jak se dobrat odpovědi. Sázejí na kvantovou teorii. A soudí, že jednou budeme dělat vtipy podle algoritmů.

Předchozí vědecké modely, které se o pochopení humoru ucházely, vysvětlovaly, že legračním prvkem vtipu je schopnost nést dvojí význam a existence mnoha vzájemně neslučitelných způsobů, jak interpretovat situaci. Během vtipu mu nejprve rozumíme jedním způsobem, poté však přijde bod zlomu. Náš pohled na situaci se radikálně převrátí, dostane nový smysl, a právě to vyprodukuje komický efekt.

Teď však tým kanadské a australské vědkyně nesouhlasí. Nejde o přesměrování smyslu, tvrdí, vtip dělá vtipem spíše naše schopnost vnímat oba smysly zároveň. Zdá se to jako detail, Liane Gabory z University of British Columbia a Kristy Kitto z Queensland University of Technology však považují rozdíl za klíčový.

Dovozují z něj totiž, že by potom formální rámec humoru bylo nutné hledat v kvantové teorii. Podle nich by umožnila zachytit všechny nuance a spletitosti adekvátněji než předchozí modely.

„Legračnost není nic, co by jako prvek reality existovalo předem. Vyvstává z interakce mezi povahou vtipu, posluchačovým kognitivním stavem a dalšími sociálními faktory. To dělá z kvantové teorie výtečného kandidáta pro modelování humoru,“ je si jistá Liane Gabora. Jde totiž o to, že k informaci, tedy ke vtipu, který mozek obdrží, si on sám něco přidává. Tím „něčím“ je kognitivní proces, který dělá vtip vtipem. A to dokonce navzdory tomu, že všechny části, na něž jde vtip dekonstruovat, vtipné nejsou.

Autoři studie vydané v magazínu Fronmtiers in Physics to tvrdí díky pokusu, při němž předkládal dobrovolníkům k ohodnocení slovní hříčky, a to jak ve své kompletní podobě, tak různě rozložené a poskládané.

Gabory přitom dokonce dodává, že s pomocí kvantové matematiky lze odhadnout, jaký vtip bude jak úspěšný, tedy vtipný. „Kvantové modely jsou skvostné v objasňování dvojsmyslnosti a kontextuality. A právě o to v humoru jde,“ shrnuje Gabory. Přiznává však limity své práce. Je totiž pořád výzkumnou a všímala si pouze vtipů jako slovních hříček, ne gagů ve stylu Mr. Beana.

Možnosti směru, jímž se se svou australskou kolegyní Pokud vydala, však vidí dalekosáhlé. Líčí je přímo výhružnými, zlověstnými slovy. Má totiž za to, že jednou budou moci komici vytvářet „perfektní“ vtipy pomocí algoritmů. „Ano, nakonec až se tohle zpracuje trochu více, bude moci napsat počítačový program, který bude založený na tomto matematickém rámci. Je to možné,“ říká.

Kde sídlí centrum kreativního humoru

Není to však jediný aktuální výzkum, který pracoval s humorem. Dovnitř mystéria se pokusili nahlédnout i američtí vědci, šli na to však z docela jiné stránky. Vzali si k ruce i profesionální komiky, konkrétněji přímo jejich mozky, a snažili se přijít na to, kde v nich sídlí centrum kreativního humoru. Buďme však přesní, v jejich výzkumu hrál humor vlastně pouze zprostředkovatelskou roli, především šlo o kreativitu. Vědci se snažili přijít na kloub tomu, kde sídlí.

Předchozí výzkumy se problému snažily porozumět mnoha způsoby. Skenovali mozek, který produkoval jazzové improvizace, mozek, který byl zaměstnán psaním poezie, i ten, který kreslil. Humor je však pro zachycení jeho aktivity při tvůrčí činnosti stejně vhodný. Proto sáhli odborníci z losangeleské University of South California právě po něm.

A k ruce si vzali též hned tři skupiny dobrovolníků, profesionální komiky, amatérské komiky a kontrolní skupinu z, řekněme, civilistů. Všichni dostali karikaturu bez vyplněného textu – a vymyslet ho bylo jejich úkolem. Napsat měli dokonce dva druhy slov do „bubliny“, jedna verze měla být humorná, druhá ne.

Potom vědci nechali dobrovolníky pracovat a chopili se skenování jejich mozků magnetickou rezonancí. A zjistili zřetelný trend. Při vymýšlení humorného textu se rozsvěcely dvě mozkové oblasti. Zaprvé mediální prefrontální kortex, který nám pomáhá při sociálních interakcích a který se zřejmě účastní při učení se spojení mezi místy a událostmi a při souvisejících emocionálních reakcích. Zadruhé se aktivitou rozsvěcovala oblast temporálního laloku, která se podílí na rozpoznávání a identifikaci složitých, komplexních podnětů.

Tím však model, který se dral vědcům při analýze dat na povrch, nekončil. Aktivace oněch konkrétních mozkových částí se navíc lišila podle úrovně komediantství respondentů. Čím více zkušeností s tvorbou legrace totiž měli, tím víc pracovala oblast jejich temporálního laloku. Nikoli náhodou, vědci totiž mají za to, že se v ní spojují sémantické a abstraktní informace se vzdálenými asociacemi. Naopak amatérští komici a účastníci pokusu z řad prosté veřejnosti vykazovali větší aktivitu v prefrontálním kortexu, v němž probíhá i aktivita spojená s výkonnými činnostmi, jako je složité plánování a rozhodování.