Božský vítr ničí Mongoly
Slova nic neváží, a tak se třeba říká, že 6. června 1944 se před Normandií objevila největší invazní flotila všech dob. Jednoduše to není pravda, protože Spojenci pod velením generála Dwighta Eisenhowera měli asi čtyři tisíce lodí. Třikrát víc plavidel, dvanáct tisíc, však měla invazní flotila, již o osm set let dříve vyslal dobýt Japonsko mongolský císař Kublajchán. Jenže do cesty se mu postavila bouře. Její jméno známe a používáme dodnes. Japonci ji nazvali božský vítr, kamikaze.
Nebýt jí, byl by možná tento článek psán čínskými znaky.
Kublaje známe spíše jako muže, který hostil u svého dvora benátského cestovatele Marka Pola. Mnohem víc nám zůstal v historické paměti jeho dědeček Čingischán – jako nelítostný a krutý dobyvatel, jehož hordy se po jeho smrti dostaly až do Evropy v rámci jakéhosi průzkumu bojem. Ale Kublaj choval ještě větší ambice: chtěl dobýt celý svět. Porážka Japonska měla být prvním krokem.
Nechal postavit obrovskou flotilu, s níž se dvakrát pokusil vylodit v Japonsku. Při druhé invazi Japonci čelili obrovské přesile. Jenže zasáhl tajfun, což je v Asii totéž, čemu se v Americe říká hurikán.
Tajfun začal 15. srpna 1281 a během dvou dnů Kublajovu flotilu úplně zničil. Jsou pro to dvě racionální vysvětlení. První, že flotila vznikla nakvap přestavbou říčních lodí s plochým dnem, které se v rozbouřeném moři snadno převracely. Druhé je o něco romantičtější: porobení čínští tesaři neměli Mongoly rádi, a tak stavěli lodě s chybami, aby se v bouři rozpadly. Ale nejromantičtější je věřit na božský vítr.
Teď k těm čínským znakům. Za časů Kublaje plula jeho obrovská plavidla po celém světě, zřejmě byla i v Americe. Jenže po zásahu božského větru a brzké Kublajově smrti se říše zhroutila do sebe a uzavřela, povolala lodě i osadníky a obchodníky domů. Tím uvolnila prostor Evropanům.
Kdo ví, jak by dneska vypadal svět, kdyby božský vítr foukal na opačnou stranu.
Bitva o Ameriku
Takže bouře pomohla, aby tento článek nebyl psán čínsky – a bouře taky způsobila, že hlavním jazykem světa je angličtina, nikoli španělština.
Napovím: Alžběta a sir Francis Drake, ten, co obeplul zemi a vrátil se s lodí tak plnou zlata, že čára ponoru byla metr pod hladinou.
Píše se rok 1588 a Španělé, páni světa, mají už dost drzých anglických pirátů, kteří přepadávají galeony plující z Nového světa. K anglickým břehům vyplouvá neporazitelná španělská Armada, flotila 130 lodí, aby jednou provždy zašla Angličanům chuť.
Jenže sotva galeony roztáhly plachty, přišly těžké bouře, které Armadu zahnaly až do Lisabonu. Angličané měli dva měsíce čas, aby se připravili. Mysleli, že nemají šanci, ale Francis Drake to vymyslel: budeme na obrovské, bachraté galeony útočit s našimi malými, ale mnohem hbitějšími loděmi.
Stalo se a Španělé zjistili, že svými děly nemohou Angličany zasáhnout, protože galeony byly tak vysoké, že střílely nad trupy anglických lodí. Smůla. Španělé viděli, že nepořídí, a tak se rozhodli vrátit oklikou kolem Skotska a Irska. Jenže na severu je potkaly tak silné bouře, že lodě jedna za druhou končily na pobřežních skaliscích. Nakonec se domů vrátilo jen 67 lodí a deset tisíc mužů z třiceti tisíc. Anglie se stala rovnocenným soupeřem na moři a začala se rozpínat směrem k Novému světu.
Bitva o Evropu
A když už jsme u písma, kterým bychom bývali mohli psát, kdyby se historie ubírala jinudy, je třeba připomenout taky perštinu. Stačilo, aby bouře nepomohla Řekům v námořní bitvě u Salaminy, a bůh ví, jak to dopadlo.
Tahle bitva z roku 480 před naším letopočtem, v níž Řecko porazilo Peršany, je považována za rozhodující pro zachování evropské civilizace. Strhla se jen kousek od Atén, Peršané měli jako obvykle obrovskou převahu, ale Řekové měli fištrón a přízeň bohů. Nejdřív Peršanům řadu lodí potopila bouře (a pěkně jim pocuchala nervy), pak se jim Řekové chytře postavili v zátoce, čímž omezili perskou převahu, a nakonec znovu přišla bouře a silný vítr, který rozhoupal veliké a neohrabané perské lodě.
V bitvě u Salamíny bojovala po boku Řeků proti Peršanům i ničivá bouře.
Tím, že Peršané prohráli, Řekové ovládli Středozemní moře, a tak si už Persie navždy nechala zajít chuť na Evropu.
To je na rozchod
Bouře měla i sílu rozbít největší muslimskou zemi světa. Bylo to počátkem 70. let. Bangladéš znáte. V roce 1970 ještě neexistoval, protože to byl východní Pákistán. Ten dnešní, západní, se k němu choval přezíravě jako město k venkovu. Napětí houstlo. A situace explodovala v roce 1970, kdy Bengálský záliv zasáhl cyklon Bhola. Cyklon je v Indickém oceánu totéž co v Americe hurikán a dál v Asii tajfun.
Bhola nepatřil ani zdaleka k nejsilnějším, ale přesně zasáhl placatou deltu řeky Gangy, zatopil ji přílivovou vlnou a zabil půl milionu lidí. Vláda zůstala lhostejná, což vedlo k výbuchu hněvu a protestům, na něž stát odpověděl nasazením vojáků a masakry. Začala občanská válka, která skončila zásahem Indie a vyhlášením nového státu jménem Bangladéš.
Proč padla Bastila
Svobodu, rovnost a bratrství nemá na svědomí odvěká lidská touha, ale vlna bouřek. Přesněji vlna bouřek s kroupami, která zasáhla obrovské území o poloměru 150 kilometrů kolem Paříže.
Byl rok 1788 a Francie měla už několik let hlad. Tedy jak kdo. Rolníci a obyčejní lidé ve městech rozhodně. Francii za posledních dvacet let přibylo deset procent obyvatel, které už zastaralé zemědělství nemohlo uživit. Do toho přišlo období velkého sucha, které začalo v roce 1785. Ceny obilí stoupaly. Lidé už toho měli dost. A do toho jako poslední kapka přišly v květnu 1788 bouřky s kroupami, které zničily úrodu.
Tenhle výpadek uvrhl Francii na pokraj anarchie. Následovaly hladové vzpoury, kdy celé rodiny přepadaly vozy s obilím. Transporty musely chránit vojenské eskorty. Samozřejmě, že výbuch revoluce nezpůsobilo ani zdaleka jen počasí, ale je příznačné, že cena obilí byla ve Francii nejvyšší zrovna 14. července 1789, kdy byla dobyta Bastila.
Nargis bořil oponu
Barma byla desítky let neochvějnou vojenskou diktaturou, s níž nehnul svět, ale cyklon ano. Jmenoval se Nargis a udeřil v květnu 2008. Zahynulo při něm přes sto tisíc lidí a ve dnech a týdnech poté se prokázalo, že vládnoucí junta je neschopná a lhostejná.
Země, která se uzavírala světu, se musela otevřít kvůli pomoci, neboť lidé hladověli i týdny po neštěstí. A tím začalo drolení donedávna betonové diktatury.
Bushova noční můra
Jméno Katrina je ještě v živé paměti nejen Ameriky. Když hurikán tohoto jména zničil v létě 2005 New Orleans a zanechal za sebou na 1 800 mrtvých, zlomilo to svým způsobem vaz prezidentství George W. Bushe.
Ukázalo se, že nikdo není připraven na vzniklý chaos, federální úřady nefungovaly a země získala dojem, že Bush se o katastrofu buď nezajímá, nebo se neumí postavit do čela a vést záchranné práce. Vypadalo to, že USA se neumějí postarat ani samy o sebe, což přispělo k prudkému ochlazení podpory války v Iráku.
Filmy málem z Arizony
Nebýt bouře, neexistoval by Hollywood. Vlastně existoval, ale nikdo by ho neznal, protože filmy by se točily jinde, v Arizoně. Ve městě Flagstaff.
Musím říct, že je to docela díra, kdysi jsem tam strávil dva dny. Ani režisérovi Cecilu B. DeMillovi, prvnímu z řady velkých hollywoodských režisérů, se tam nelíbilo. Ale původně věřil, že se mu tam líbit bude. Jenže přišla bouře.
Bylo to v roce 1914 a DeMille už měl dost východního pobřeží, kde bylo proměnlivé počasí, a tudíž se špatně točilo. Někdo mu řekl, že na náhorní plošině na severu Arizony je krásné, suché a slunečné klima, takže to půjde jako po másle.
DeMille právě pracoval na němém westernu Indiánská nevěsta. A tak sbalil štáb a vyrazil vlakem do Flagstaffu. Jenže to město prošvihlo svoji životní šanci. Když tam DeMille přijel, zuřila docela hezká bouře. Filmaři ani nevytáhli paty z vlaku, protože režisér rozhodl, že pojedou až na konečnou. Tou bylo Los Angeles.
Tak si v místě zvaném Hollywood najali stodolu, která se stala prvním filmovým ateliérem. A Indiánská nevěsta byla prvním filmem natočeným v Kalifornii. Jak to bylo dál, už víte.
