„Při tom všem jsem měla neskutečné štěstí. Všechno se mi povedlo,“ cituje ji server Wall Street Journal. Její pozitivní náhled na život je téměř k neuvěření. Hned dvakrát totiž musela emigrovat, nejprve ji koncem třicátých let kvůli židovským kořenům vypudilo nacistické Německo, poté ji s manželem vyhnaly kvůli sympatiím ke komunismu mccarthyovské represe.
„Ve Spojených státech jsem měla ty nejlepší učitele, našla jsem tam manžela, dostalo se mi dětí,“ je si však jistá nezdolná žena. „Měla jsem velké štěstí, a snad byla i trochu houževnatá,“ dodává. Je to velký eufemismus, vytrvalosti totiž potřebovala více než dost.
Upřený titul
Psal se rok 1938 a slečna Ingeborg Syllmová odevzdala na univerzitě v Hamburku teze své doktorské práce, věnovala se záškrtu. Její učitel práci doporučil k ústní zkoušce, která ji měla dovést k doktorskému titulu, jenže to nestačilo. Univerzita v Hamburku byla totiž zaníceně nacistická, její děkan ji dokonce hrdě vyhlásil „prvním národně-socialistickým vyšším vzdělávacím institutem v Říši“.
A slečna Syllmová neměla dobrý původ. Ač byla protestantkou, její matka byla Židovka. To jí dveře k finální zkoušce zavřelo, navzdory tomu, že záškrt byl tehdy jednou z nejčastějších příčin dětských úmrtí.
Ingeborg Syllmová proto Německo opustila, bez titulu a prý také téměř bez jediné marky. Doufala, že štěstí najde v Americe. Studovala tam v Brooklynu, Baltimoru i Akronu v Ohiu. Vysokoškolské vzdělání ukončila na Woman´s Medical College of Pennsylvania – právě tam dosáhla kýženého doktorského titulu. Jenže na ten, který jí upřelo rodné Německo, na ten nezapomněla.
Než ho však dosáhla, její osudy se znovu zkomplikovaly. Mohly za to její politické postoje, přišlo se totiž na to, že spolu se svým manželem, rakouským Židem Samuelem Mitja Rapoportem, rozdává komunistické noviny Daily Worker na chudých předměstích Cincinnati. A protože se psal rok 1950 a v mccartyhovské represe byly v plném proudu, manželé seznali, že je lepší zemi svobody opustit.
Nejprve zmizel pan Rapoport, odjel na pediatrickou konferenci do Curychu a už se nevrátil. Manželka ho tam se třemi dětmi, čtvrté bylo na cestě, následovala. Nakonec rodina skončila ve východním Německu, kde Ingeborg Rapoportová založila první neonatologickou kliniku, zatímco její muž vedl vlastní biochemický institut. Už to by mohl být happyend jejich života, úspěšná kariéra, chytré děti, které si našly cestu k akademické práci.
Dobře, já se na zkoušku připravím
Jenže skutečný vrchol měl teprve přijít. To, co historie nedopověděla v roce 1938, se rozhodla napravit o sedmasedmdesát let později.
Syn paní Rapoportové Tom totiž řekl příběh své matky svému lékařskému kolegovi z univerzity v Hamburku a od něj se zase donesl přímo k současnému děkanovi univerzity Uwe Koch-Gromovi. A ten se rozhodl dějinnou nespravedlnost napravit.
Nebylo to však jen tak, formální náležitosti neberou na dějinný nevděk ohledy, žádost o doktorát proto byla zamítnuta. Ingeborg Rapoportová ostatně přece v Hamburku nikdy nesložila ústní zkoušku! Univerzita jí proto nabídla alespoň čestný doktorát, jako satisfakci. Jenže lékařka ve věku 102 let odmítla. Zasloužím si opravdový, trvala na svém. A začala se připravovat na ústní přezkoušení. Samozřejmě, měla doktorát už ze Spojených států, ale měla za to, že jí ho dluží i Hamburk.
Přípravy na test nebyly lehké, kvůli špatnému zraku totiž studentka nemohla číst, nejnovější poznatky o záškrtu jí tak předříkávali kolegové. Osobně, po Skype, po telefonu. „Vím o záškrtu mnohem víc, než jsem o něm věděla tehdy,“ prohlásila lékařka. A věděla dost na to, aby si po přezkoušení zasloužila doktorský titul. Uwe Koch-Grom a jeho kolegové ji přišli vyzkoušet k ní domů a hloubku jejích znalostí testovali plných pětačtyřicet minut.
„Byl to velmi dobrý výkon,“ uvedl děkan po zkoušce, „Paní Rapoportová shromáždila velmi významné vědomosti. Byla skvělá, zejména s ohledem na svůj věk.“ Sama absolventka byla skromnější. „Při zkouškách jsem se vždy snažila podat nejlepší výkony. Obávám se, že už na to moc nemám,“ zhodnotila svůj výkon s pokorou.
Přesto si ale oddechla. „Je to ten nejšťastnější okamžik mého života,“ uvedla lékařka, kterou prý ke studiu medicíny inspiroval život Alberta Schweitzera.
